Říkám si, že mi vlastně že všech typů záznamů z mých cest vyhovuje nejvíc blog s fotkama. Kromě toho, že plní informační funkci pro mé blízké, si ho rád přečtu po roce znova a zapomínám na zážitky. A proto se zkusím motivovat k psaní zážitků z posledních (zatím) cesty do Statů. Státy nejsou dneska žádná exotika, byl tu kdejaký Pepík. I já, hned dvakrát. Tentokrát, do třetice všeho dobrého, mířím na Floridu a do Georgie.
Let tam docela ok, Air Berlin překvapil. Jednak tím, že do Berlína jsme letěli nějakým letadlem s logem Carpat Air (až jsem se musel letušky zeptat, jestli jsem ve správném letadle). A z Berlína do Miami kvalitním interiérem A330tky… a vlastně i dobrým jídlem a milými letuškami.
Ještě v Praze jsem se zakecal s americkým expertem na IT bezpečnost, který byl v Brně vést workshop pro studenty MUNI. Postěžoval jsem si mu, že jsem doma nechal napájecí kabel od notebooku (použil jsem slovní spojení “power adapter”), a dostal jsem od něj cestovní redukci na zásuvky zdarma :). Potřeboval jsem ho taky, takže jsem byl moc rád. Trošku jsem se pak proběhl ke gate, protože boarding zvládli za 3 minuty a já přiběhl až na last call. Neva, všechno je jednou poprvé…
Berlínské letiště Tegel vypadá trošku jako hala v Letňanech. Nic moc. Němci už několik let dokončují jejich "tunel Blanka" - nové letiště, které bude supermoderní, jen už asi rok nemůže získat povolení od hasičů… Ale stále lítají na letiště staré, tedy Tegel. Mimochodem, koukněte na plán přesunu na nové letiště. Škoda, že to zatím neproběhlo…
Cesta Berlín - Miami mi utekla rychle - povídal jsem si se spolusedící - paní Lenkou, která jela do Miami na svatbu dcery. Po několika hodinách letu jsme zjistili, že máme i něco společného - oba učíme. Jen ona učí vězně na Pankráci a já na Žižkově. Během cesty jsem skouknul celou sérii Big bangu, pár dílů Suits, a jeden film, co nestojí ani za zmínku.
Přistání bylo trošku bumpy, ale to je prý v Miami běžné.
V USA se toho hodně změnilo. Esta pro Evropany stále funguje, jen tentokrát je možné první část immigration absolvovat na terminálu. Docela fajn, jen to je strašně pomalé a někomu nešly sejmout otisky prstů. Druhá část immigration tradičně u přepážky. Vybral jsem si tlustou černošku, ty totiž v Americe řídí svět (nebo aspoň mají ten pocit). Otázky docela drsné, kladené s kadencí kulometu. Na otázku, kolik mám s sebou peněz v cashi jsem po pravdě odpověděl, že 3 dolary a 50 centů. Odpověď jí vehnala slzy do očí a pustila mě dál :)
Bus do Orlanda jel až za několik hodin, tak jsem si šel vybrat doláče a najíst se. Přes WiFi jsem s Aničkou konzultoval místo, odkud mi má jet bus. Ten jsem si předplatil online, ale po nástupním místě ani vidu ani slechu… Nikdo Jet Set Bus neznal, a nevěděl, odkud jede. Za pomoci Google Map jsem nastavil svoji aktuální polohu na místo, kde bylo v mape vyznačeno nástupní místo, a čekal jsem. 5.15 PM pryč, ve 45 jsem už začínal natahovat moldánky. Když tu se, se třicetiminutovým zpožděním, objevil můj autobus. Řidič mluvil v podstatě jen mexicky španělsky, to ale nevadilo, a já se mohl nalodit… Přes 5 hodin jízdy mi zpestřovala wifi, výhledy v Miami a spánek. Nakonec jsem cca o půlnoci dorazil do Orlanda, kde na mě čekala Anička a Oscar.
Miami
