středa 9. září 2015

Sanur a Kuta

Poslední zastávkou na naší balijské dovolené byl Sanur. Vybrali jsme si ho schválně, pro jeho klid. Klárka našla na Bookingu hezký menší hotel za přijatelnou cenu, který měl velký bazén a místo, kde bychom mohli posledních pár dní před návratem do vlasti relaxovat. Máme tu krásný pokoj, za který by se ani evropské hotely nemusely stydět. Manželská postel, co má na šířku 2m 50. Jednou v noci se mi stalo, že jsem spal o 90 stupňů otočený, a vůbec mi to nevadilo.

WP_20150907_015

Výhled z našeho pokoje

Oblast Sanuru patří na Bali k těm trochu dražším. Chvilku jsme museli hladat restaurace, abychom rozlišili ty, co jsou akorát pro turisty, a ty normální. První den jsme našli restauraci La mamma, která vypadala z venku pěkně. Uvnitř byli pouze místní, ale bylo tam čisto, tak jsme tam zašli. Marně Klárka upozorňovala, že mají ve znaku papričku. Vzpomněl jsem si na jiný warung (indonéské označení pro rodinnou restauraci), který měl ve znaku růže, a taky to nic nezamenalo. Tady to ale znamenalo. Klárka sice řekla, že to chce málo ostré, a já myslel, že to platí i pro moje jídlo, nicméně neplatilo. Když mě po pár soustech začal pálit i palec na levé noze, uvědomil jsem si, že dojíst to bude challenge. Nakonec jsem to ale zvládnul a nyní, po třech dnech, už mě nic nepálí.

Další gastronomickou poznámku mám na místní hotelovou restauraci, kde každý den snídáme. Snídaňové menu se rozděluje na americkou, kontinentální a indonéskou kuchyni V případě americké máte vajíčko (omeleta, míchanice, nebo na tvrdo) spolu se slaninou nebo klobáskou, v případě kontinentální máte vajíčko (omeleta, míchanice, nebo na tvrdo) (bez slaniny nebo klobásy), a v případě indonéské máte vařenou nebo smaženou rejži. Oproti malým penzionkům, které nabízely toasty, případně sladké palačinky docela nic moc. Mám pocit, že na Bali mají přebytek vajíček.

Válíme se u bazénu, a je to pohoda. První dva dny tam nikdo jiný nebyl, dneska tu sice byl trošku nával, ale neva. Pohodičku na lehátku občas naruší jenom varan, který vyleze ze křoví, řekne ahoj, a zase zaleze… (Musím uznat, že když ho vidím na fotkách, bojím se ho víc, než když jsem ho viděl ve skutečnosti…)

IMG_3905

Varan. Kámoš.

Chodíme běhat na pláž. Teda, hlavně Klárka. Já kvůli kolenu šel jen dvakrát. Je to docela zábava, pozorovat, kolik lidí i tady běhá. Místňáci i po betonu bez bot. Spousta lidí neběhá, ale rychlochodí. A spousta lidí jen překáží… Z pláže jsou krásné pohledy. Na moře, ale i na sopku-horu Mount Agung.

IMG_3912

Gunung Agung

Poslední večer jsme chtěli vidět západ slunce, a protože jsme zatím vždycky pobývali v místě orientovaném na jinou světovou stranu, západ slunce jsme neviděli. Proto jsme se rozhodli se zajet podívat do letoviska Kuta. Hned za rohem jsme nasmlouvali řidiče, který nás tam odvezl. Trošku jsme byli překvapeni, když nás posadil do takového ošuntělého minibusu a cestou vzal ještě dva francouzské surfaře. Cena, kterou jsme usmlouvali, byla běžná cena za taxi na této trase, ale Frantíci ji dokázali srazit víc. Člověk se stále učí.

Kuta vypadá úplně jinak než zbytek Bali. Jsem docela rád, že jsme ji vzali jen takto výletově. Je to trošku jako Miami, Saint-Tropez a Barcelona dohromady. Navíc hlavně pro surfaře – jsou tu velké vlny. Západní pláž je navíc večer trošku jako naše náplavka. Všichni sedí a pijí místní pivo Bintang (dnes jsem si dal dvě a pálí mě žáha). Když si koupíte pivo, dostanete plastové židličky a stoleček z basy na pivo, a můžete si sednout a pozorovat západ slunce. Myslím, že lepší tečku za naším letošním balijským cestováním jsme si nemohli přát. Tak zase někdy na shledanou!

IMG_3976

Západ slunce na Kuta beach

neděle 6. září 2015

Pod vodou

Padangbai, naše současné stanoviště, je zvláštní místo. Jedná se o přístavní město, odkud jezdí lodě na ostrovy “Gili”, případně na Lombok. Celý den je tu slyšet přístavní rozhlas, který oznamuje odjezd trajektu. A když zrovna nemluví rozhlas, je zde slyšet hlas muezína zvoucího k modlitbě v mešitě. Je to vlastně první místo na Bali, kde jsme slyšeli mešitu.

Zároveň se jedná o místo typicky asijské – spousta odpadků na ulicích, všude zvířata, malé ulice, ruch. Nijak zvlášť nám to nevadí – jsme rádi za změnu. Navíc – penzion, ve kterém jsme je pěkný, s vlastním chrámem (jak pravidelní čtenáři blogu vědí, skoro každý balijský dům má vlastní chrám). A my se můžeme vydávat objevovat kouzla tohoto města.

WP_20150906_018

Padangbai

Našli jsme super pláž. Je jak vystřižená z letáků luxusních cestovek, nebo hotelů. Navíc na ní skoro nikdy nikdo není (maximum lidí, které jsme tam potkali, bylo 5, a z toho 3 byli balijští prodavači). K pláži se ale musí dobrodružně přes kopec, zvláštní cestou, u které, kdyby nebyla cedule oznamující, že se jedná o cestu k nádherné bílé pláži, bychom vážili, jestli na ni vstoupit. Odměnou za “strastiplnou” cestu je však snad nejkrásnější pláž, na které jsme kdy byli.

WP_20150906_004

Pohled na nejkrásnější pláž na světě

Dneska jsme tam přišli hned ráno, dali si “fresh coconut” a užívali si krás tropického ráje. Na kokosovém ořechu je super, že si ho užijete dvakrát – jednou jako super šťávu, a pak ještě jako kokos (nemluvě o jedincích se zažívacími potížemi).

Poté jsme se vydali na cestu ještě zajímavější – vydali jsme se 10m pod hladinu moře. Ne jen tak, ale s potápěčským vybavením. Ne sami, ale s instruktorem, lodí. Já jsem se už kdysi takto jednou potápěl na Korsice, nicméně za ty 4 roky jsem skoro všechno zapomněl. Instruktor se jmenoval Wayan, a pravidelným čtenářům bez výpadků paměti je tedy jasné, že se jedná o prvorozeného syna. Na nás byl trpělivý, vše nám vysvětlil a ukázal na souši. Vměstnat se do neoprénu byl pro mě trošku problém, asi jsem trošku přibral… Loď vypadala bytelně, ale když jsme vypluli na širé moře, stejně nám bylo oběma s Klárou trochu šoufl. První ponor v Modré laguně, a hned jsme viděli nádhernou želvu, a spoustu ryb vypadajících jako Nemo. Klárku velká želva rozesmála, což znamenalo, že zapomněla vydechovat, a vyplula skoro nahoru. Klára, ne ta želva.

IMG_0374

Želva, co jsme potkali. Mává nám i čtenářům blogu

Druhý ponor byl také zajímavý – viděli jsme korálový útes a pluli podél něj. Vlevo pod námi byla snad 30m hloubka, až jsem začal přemýšlet, jestli je možné mít ve vodě strach z hloubky stejně jako z výšky. Pak jsem se ale rozhodl, že nebudu přemýšlet, protože myšlení spotřebovává kyslík, a já jsem ho měl v bombě omezené množsví, a pluli jsme dál. Celkově to byl super zážitek a jsem rád, že jsme tady měli tu možnost…

IMG_0379

My dva pod vodou

sobota 5. září 2015

Cestování po východě Bali

Dva dny jsme si užili v “resortu” Anom beach, a musím říct, že to nebyly špatné dny. Ono i na tom lenošení něco je… Nicméně, stále na nsá čekala celá řada balijských památek, pohledů na rýžová pole a chrámů.

V den odjezdu z Anom Beach hotelu jsme si před vraty domluvili řidiče na celodenní výlet, a po něm I na cestu do naší další zastávky Padangbai. Řidič se jmenoval I Made Lomod a byl jedním z nejmilejších řidičů, se kterými jsme se tu setkali.

Malá vsuvka. Balijská jména se tvoří podle následujícího vzorce:
[určení, zda jde o muže nebo ženu)] [určení kolikátý se rodičům narodil] [jméno rodiny].

  • Zda jde o muže nebo o ženu značí (mimo zjevných fyziologických znaků) zkratka “I” pro muže, a “NI” pro ženu.
  • Kolikátý se rodičům narodil/a značí druhá část jména, a může jít o tyto:
    • Wayan, Gede, nebo Putu pokud se jedná o prvorozeného
    • Made nebo Kadek pokud se jedná o druhorozeného
    • Nyoman nebo Komang, pokud se jedná o třetího narozeného
    • Ketut, pokud se jedná o čtvrtého narozeného
    • v případě dalších narození se postupuje opět od bodu 1
  • Jméno rodiny – to se prý používá jen u bohatších – u chudých prý jméno rodiny nikoho nezajímá (trošku mě tu napadla básnička od Karla Plíhala o převtělování: “Že seš z vyší kasty? Příště budeš zas ty”.
  • Více o Balijském jmenném systému píše například Wikipedia

Z výše uvedeného je tedy patrné, že náš řidič byl muž, druhorozený, a nepocházel z nejnižší třídy. Uměl obstojně anglicky – což se prý učí ve škole pro dospělé. Dříve měl krámek, kde teď prodává jeho žena, a teď vozí turisty.

První naší zastávkou byla snad poslední autentická vesnička na Bali: Tenganan. Tedy, autentická… Nestaví se tam žádné hotely, bydlí tam jen místní v původních obydlích, a jejich nejčastější obživou je sbírání plodů pro výrobu bavlny a tkaní látek pro sukni / šátek Sarong. Ne že by místní odmítali technický pokrok – používají auta, úsporné žárovky, nebo satelit, a můžete je třeba lajknout na Fejsbůku. Pro případné zájemce rozsáhlý článek na Wikipedii.

Zaplatili jsme vstupné / dar vesnici (mimochodem, prý se jedná díky unikátnosti o jednu z nejbohatších vesnic na Bali) a  dostali zdarma průvodce. Nejspíš byl v akci. Ten s námi celou vesnici prošel, ukázal nám msítní chrámy, povyprávěl o místních rituálech, demokratické volbě lídra vesnice, apod. Ukázal nám několik typických obydlí, a lidí. Klárku zaujal obchůdek, kde si koupila ony vonné tyčinky, které tu jsou cítit na každém kroku.

IMG_3618

Vesnice Tenganan. 100 % autentico

Vyrazili jsme na další stanoviště, a to byl proslulý Vodní palác, neboli Ujung Water Palace. Nádherná stavba v nádherné zahradě, kde neustále uklízí stará paní spadlé okvětní lístky. Takhle nějak si předstauju japonské zahrady, takhle nějak si představuju Sysifovskou práci.

Areál zahrnuje dvě nádherná jezírka, mosty, altány, a dvě divné husolabutě. Vzhledem k jejich agresivitě si myslím, že jsou hlídací. Celý palác jsme si prošli, vychutnali si ho v podstatě bez lidí (potkali jsme jen dvě skupinky Australanů), já vyfotil spoustu fotek, a přesunuli jsme se dál, do takzvaného Plovoucího paláce.

IMG_3724

Vodní palác Ujung, pohled z vrchní zahrady

Plovoucí palác, neboli Tirta Gangga palace je bývalý královský palác. Je plný nádherných zahrad, fontán a jezírek, na kterých jsou malé kamenné cestičky ve stylu hry Croc: The legend. Oproti Vodnímu paláci je menší, a bylo zde výrazně víc lidí, líbil se nám ale taky.

IMG_3760

Klárka plove na jezírku

Dále následovala cesta s nějkolika krásnými panorámaty. Řeknu vám, ta rýžová pole mohou být krásná! Když k nim přidáte trošku hor,říčku, vinoucí se skrz, máte super námět nejen na wallpaper vašeho počítače. Tady bych si chtěl pronajmout dům, a tady bych chtěl odpočívat.

IMG_3829

Panorámata

Poslední velkou zastávkou byl chrám Goa Gajah, který je známý jeskyní, kde sídlí (hnízdí?) netopýři. Množství značné, zápach pěkný.

IMG_3877

Značně unaveni jsme se nechali odvézt do našeho nového místa, penzionku v Padangbai. Šoférovi jsme za jeho skvělou práci a společnost nechali dýško navíc, z čehož byl nadšený, a šli jsme se ubytovat do zatím nejzajímavějšího penzionu. Ale o tom zase příště.

Ubud: den třetí & Candidasa

Předcházející den jsme si v autě na výletě hodně povídali s naším domácím-řidičem Waynanem. Dozvěděli jsme se, že dřív měl v Ubudu krámek, a před čtyřmi lety se rozhodl, že bude mít penzion. Daří se mu to dobře, na Tripadvisoru je v ubudu na 28. místě z asi 375. Gratulujeme a posíláme písničku.

IMG_2851

Obětiny a vonné tyčinky

Povídal nám také o své rodině, a o zaměstnancích hotelu. Potkávali jsme tam několik lidí – jednak starou paní, která zapalovala smradlavé tyčinky a pokládala oběti (dary) na různá místa, dále pak dva mladé chlapce, kteří uklízeli, nebo nosili snídani a kávu. Oba dva nám přišli strašně milí – vždycky se ukonili, když přišli, pak třikrát omluvili, a pak třeba dolili kávu, nebo donesli snídani. O jednom z nich jsme se dozvěděli, že pochází z vesnice  Waynanovy manželky, a je sirotek. Waynan ho přijal, aby mu v hotelu pomáhal a tím si vydělal aspoň na nějaké živobytí. A že zatím neumí moc Anglicky. Protože nám přišel strašně miloučkej, chtěli jsme mu nějak, aspoň malinko pomoct. Dlouho jsme nevěděli jak, ale pak nás napadlo, že mu koupíme první učebnici Angličtiny. Netušili jsme, jestli umí číst a psát, takže jsme ideálně sháněli nějakou obrázkovou.

Jenže – sežeňte učebnici angličtiny v turistické vesnici… Sháněli jsme asi hodinu a půl, a nakonec jsme našli pěknou knihu s obrázky pro začátečníky. Při placení jsme mu ji předali a poprosili jsme jeho kolegu, který uměl anglicky, aby mu vysvětlil, že to je dárek od nás, aby se mohl naučit Anglicky. Byl z toho rozpačitý, ale vypadal, že má radost. Co na tom, že mu je možná už 20 let, obrázková kniha mu snad pomůže…

Odhlásili jsme se z hotelu, nechali si tam batohy, a šli prozkoumat Monkey forest – opičí les. Původně jsem k tomu byl skeptický – jedná se o takovou polo-zoo / safari, navíc jsem už jinde viděl opice pobíhat ve volné přírodě. Ale řekli jsme si, že se tam podíváme. Nakonec jsme byli velmi překvapeni – a to pozitivně – jednalo se  krásný velký lesopark (džunglopark), kde bylo přes 600 volně pobíhajících opic, od úplných mrňat až po zasloužilé staré opičáky. Nebylo by to Bali, kdyby v parku nebyly také chrámy (3 + hřbitov – lidský).  V areálu žije 5 tlup opic, a občas mezi sebou bojují. Wikipedia o tom hezky píše, jak spolu bojují např. v období sucha, kdy se musí přesouvat z jedné části na druhou.

IMG_3543

Opice v opičím lese

Místní opice jsou drzé jako lázeňské veverky, a i když se v pravidlech parku píše, že nemáte panikařit, první co jsem udělal, když mi nějaká přistála za krkem a začala vytahovat stativ z batohu bylo, že jsem zpanikařil. To Klárka si zachovala klid, a jedno z mláďátek jí začalo šťouchat. Mám z parku asi milion fotek, a přemýšlím, jestli se nějak nedají využít v disertačce, kterou budu muset po návratu z Bali dokončit.

IMG_3384-001

Opice poté, co si přečetla téma mojí disertačky

Naše opičí dobrodružství skončilo a my se dobře najedli (našli jsme skvělé restaurace – jak jinak, než poslední den v Ubudu)  a potom šli hledat nějakého řidiče, který by nás odvezl do dalšího místa pobytu – Candidasa. Zkoušeli jsme smlouvat už při cestě do opičího lesa, abychom věděli, za kolik zhruba můžeme jet. Nakonec jsme našli jednoho, který vypadal tak nějak neBalijsky. Cestou do Candidasy jsme si pěkně popovídali – chlapec studoval univerzitu (ekonomickou!), a na místní poměry uměl docela slušně anglicky.

Zajímavé bylo jeho vyprávění o Javáncích – nemá je rád a říkal, že všechno špatné dělají oni. Že Balijci jsou hodní, kdežto Javánci ne. A že policajti jsou zlí, protože jsou z Jávy. Vyprávěl také, jak spolupracovníci jeho rodičů přijeli z Jávy, a oni je 9 let zadarmo hostili, až jim Javánci odcizili co mohli a zmizeli. A že by jim nejradši vysypal všechny odpadky na hlavu (což je nejspíš nejhorší nadávka, kterou může Balijec vymyslet).

V družném hovoru jsme dojeli až do naší cílové stanice – Anom Beach Hotelu. Trošku to pro nás byl šok – z rodinného penzionku v Ubudu do sice malého, ale resortu. Recepční, který divně hýbě obočím, welcome drink na začátku, hotelová restaurace, a … ČEŠI. Těžko byste hledali lepší definici vypasenosti než u téhle české rodiny. Babička a děda, a jejich vnuk, který se nehne od počítače. Dozvěděli jsme se pár tipů, co dělat a nedělat, že tady ti chudáci Balijci žijí v odpadcích a chudobě, a tak dál a tak dál.

IMG_3584

Hotel a jeho bazén. Zde myslím na své čtenáře.

Ještě jednu zmínku o zdejším, jinak pěkném, hotelu. Druhý recepční nám začal nabízet výlet lodí, za vcelku vysoké peníze. A že máme říct jeho přezdívku – Mr Bali. Jakože cože? Nevím, jestli existuje blbější přezdívka, než tahle. Rychle jsme si na další dny vybrali malý penzionek o kousek dál a šli si číst na lehátko k moři… Odpočívat musí každý, a my zvlášť, takže poloprázdný hotel s pěkným bazénem a soukromou pláží se nám na tyto dva dny opravdu hodí. Potom ale zase zamíříme do nějakého rodinnějšího penzionu…

pátek 4. září 2015

Ubud podruhé

Další den jsme vstali s jasným cílem – sehnat řidiče a podívat se po okolních památkách. Hned při snídani nás odchytl majitel hotelu. Je sympaťák, tak jsme si řekli, že pojedeme s ním. Sice to znemožňovalo vyjednávání o ceně, ale zas to slibovalo, že se toho spoustu dozvíme.

Tak například, že je právě teď na Bali kremační období. tedy období, kdy po 3-5 letech (v závislosti na rozhodnutí vesnice) konají kremační obřady. Což znamená, že se ostatky uloží do velkých nádob s nosítky, nesou se městem, a poté někde spálí. Také to znamená, že se ve městě zavře ulice, a auta nejedou. Celý obřad je velice zajímavý – lidé nosí rodině, která pohřbívá, dary, které nesou na hlavě. Kremace se účastní celé procesí a prochází celou vesnicí.

Jako první místo jsme navštívili Sloní jeskyni neboli Goa Gajah. Zajímavé místo, kde je ve skále vytesána socha, co prý vypadá jako slon, a okolo je spousta malých chrámů. V Indonésii (a nejen tam) musíte mít při vstupu do chrámu zahaleny nohy. A to se netýká jen žen, ale I mužů, takže jsem si musel vypůjčit Sarong, nebo, jak bychom řekli my, sukni. Všechna čest ženám s dlouhými sukněmi, já se několikrát málem přerazil, nebo mi vykoukla (chlupatá) noha.

IMG_2995

Druhou zastávkou byl Gunung Kawi, starověké pohřebiště s deseti hrobkami, rozkládající se v údolí říčky Pakerisan. Tedy, 9 hrobek se nachází před a za říčkou, a desátá, nově objevená, trošku stranou.  A všude okolo kaskádovitá políčka s rýží. Všude spousta schodů – trošku jsme si tu na ně odvykli, a mám strach, že v Praze nevyšlapeme do pátého patra…

Hned na začátku vstupu do údolí jsme se posadili, protože mířila celá řada lidí nahoru. A ne ledajakých – celé rodiny místních Balijců se vracely z (nejspíš kremačního) náboženského obřadu. Všichni tradičně oblečeni, ženy na hlavě krabici s dary. Překvapující bylo, že ty velké schody z údolí zvládli I staříci a stařenky, mnohé z nich také navíc s krabicí na hlavě…

IMG_3080

Když průvod ustal, mohli jsme projít my, a prohlídnout si celé údolí.

Další zastávkou byly lázně, kde bylo možné se smočit, aby měl člověk štěstí. Nevím, jestli to bylo tím, že máme štěstí dostatek, nebo nedobře vyhlížejícím stavem vody, ale stačilo nám se vodou jen ošplouchnout. Zjaímavé bylo, že I když nám náš řidič-domácí říkal, že máme přijít stejnou cestou, jako jsme vešli, strážci lázní nás nepustili. Poslali nás jiným východem, kde byla úzká uličk mezi stánky, a kde se na nás sesypali prodejci všeho možného. Ustáli jsme to bez ztráty kytičky a vrátili se zpátky do auta.

IMG_3184

Poslední zastávkou pak byly známé vyhlídky na rýžová pole. Už se trochu smrákalo, takže jsme zastavili jen na jednom místě. Jelikož je to místo pro turisty typické, čekali tam typičtí figuranti pro fotografie (znám ze Srí Lanky), tentokrát v edici – hraju si na rýžového zemědělce. Ne ne, to raději fotku rýžového zemědělce nemít, než podporovat něco takového…

IMG_3147-001

A to bylo v daný den v podstatě vše, co jsme prožili – večer už jsme si skočili jen na nějakou večeři a pak na místní pivo, a tím konečně překonali jet lag – spali jsme jak nemluvňata.

čtvrtek 3. září 2015

Bali: Přílet a Ubud

Hong Kongské letiště bylo taky pěkné, navíc o dost větší, než se původně zdálo –docela nás překvapilo, že jsme k naší gate museli dojet vlakem.

Let s Cathay Pacific (pro neznalé: 5 * aerolinka v hodnocení skytrax.com) byl super. Už při checkinu jsme pocítili skvělou úroveň zákaznické péče, super vystupování a tak vůbec. On flight entertainment nejlepší, co jsem zatím viděl – seriály měli vždy po celé sérii, filmů nepočítaně. Jídlo nebylo špatné, ale na druhou stranu nebylo ani překvapivě super. Let trval jenom necelých 5 hodin, takže jsme se ani nenadáli a už jsme přistávali na letišti v Denpasaru. Tam jsme prošli imigračním procesem (je zajímavé, že Češi víza nepotřebují, ale např. Slováci ano). Jednu zajímavost z letiště ale přesto musím zmínit: na záchodě měli vedle pisoáru tabulku barvy moči a z toho plynoucí dehydrataci. Přikládám podobnout tabulku níže.

Na letišti jsme ulovili taxík (nebo spíš auto s řidičem), usmlouvali cenu z 400.000 rupií na 250.000, a vyjeli směr Ubud. Město Ubud leží asi 40 km od letiště, takže při průměrném provozu jste na místě za hodinu a kus. Chytli jsme sice cestou několik drobných zácp, ale cesta rychle uběhla. Hotel, nebo spíš hotýlek, který jsme si zarezervovali, se jmenuje Tanah Semujan, a má šest pokojů ve dvou patrech. Před pokoji jsou terásky, na kterých ráno servírují snídani, a po celý den se zde nachází termoska s vodou a kafe nebo čaj. Kafe chutná úplně jinak – je strašně dobré. Mimo teras je tu také malý bazének, který jsme za celou dobu nevyužili, ale vypadá moc pěkně.78be64a5-f85c-4861-af02-91374d8e296c

Bazén a sochy

Večer jsme šli ještě prozkoumat městečko a dali si nějaký ten místní pokrm. Druhý den jsme vstali časně před desátou, snědli super palačinky k snídani, a vyšli na procházku na rýžová pole. Super místo, taková rýžová pole – až příště budu jíst rýži (což bude v Asii ještě nejbližších 10 dní), vzpomenu si, jak je to složité a náročné ji vypěstovat. Teda náročné to snad tolik není, ale vypadá to jako věda… Někde jsem se dočetl, že Balijci vcelku nedávno přešli na jinou odrůdu rýže, která umožňuje sklizeň 3x do roka, což zásadně zvýšilo jejich životní úroveň. Na polích jsou často kachny husy, protože prý žerou hmyz, který by jinak úrodu zhatil. Mezi poli se nachází budovy velkofarmářů – plantážníků a můžu vám říct, že by se mi docela líbilo v nějaké takové budově chvilku bydlet…

IMG_2883

Rýžová pole

Asi po dvaceti minutách cesty jsme narazili na krásnou malou resturaci, kde jsme si rádi dali (domácí) mangový a ananasovo zázvorový džus. Mňam.

Odpoledne jsme se vydali ke královskému paláci z devatenáctého století. Palác byl docela fajn, a naproti prodávali dobré selátko, jak nám bylo doporučeno v průvodci. Sice se to od vydání našeho Lonely planet trošku změnilo (velikost porce zmenšila, cena zvětšila), ale chuť stále trvá.

Poté jsme se na radu našeho průvodce vydali do vesnice Pentulu, kde se každý večer slétají volavky. V mapě, co byla v průvodci, to vypadalo, že to bude kousek. Kousek to nakonec nebyl, a my jsme (značně rozladěni) šli několik kilometrů a stále jsme nevěděli, jestli jdeme správně. Nakonec jsme se zeptali, a o kilometr a půl dál našli vesnici, kam se ptáci slétají. Proč se slétají? Pověst říká, že se takto vracejí mrtvé duše lidí zabitých při protikomunistickém masakru v letech 1965 a 1966. Byli jsme dost unaveni z chůze a hledání, ale musím říct, že nás místo uchvátilo. Vesnička, úplně mimo zájem turistů, navíc zde právě probíhají kremace mrtvých, takže v reproduktorech po celé vesnici zněla zajímavá hudba. A nad hlavou se najednou mezi 17.45 a 18.00, tak jako každý den, slétají ptáci.

IMG_2983

Trošku jsme měli obavy, jak za tmy dojdeme domů, nicméně ty byly  rychle rozptýleny, když nám parta kluků z vesnice nabídla, že nás za pár frfňů odvezou. Ani jsme s nimi nesmlouvali, a odvoz přijali. Takže mimo zážitku z vesnice jsme si mohli připsat i zážitek z jízdy na mopedu.

A to je pro dnešek vše…

středa 2. září 2015

Hong Kong: den druhý

Jet lag se projevil v plné polní, a kdo ještě včera říkal, že to na něj nepůsobí (viď Klárko Winking smile ), už dnes ví, zač je toho loket. Noc jsme skoro probděli, a volné chvíle jsme vyplnili  zapínáním a vypínáním klimatizace, popřípadě počítáním, kolikrát za hodinu pojede výtah nahoru a dolů.

V noci začalo pršet, a tak jsme se ráno museli vyzbrojit deštníky. Snídani jsme dali v McDonnald’s a začali plánovat denní program. Metrem (bez řidiče) jsme se přiblížili do přístavu, odkud nám jel trajekt na Hong Kong island. Hong Kong se totiž nachází jak na Kowloonském poloostrově (tam jsme bydleli), tak i na samostatném ostrově. Na trajektu je super, že lístek stojí asi 10 Kč. Jízda trvá pár minut, ale užijete si u ní krásné panorama ostrovních mrakodrapů. Doporučuje se vybrat si upper-deck (horní palubu); my ale vyzkoušeli obojí, a je to nastejno…

IMG_2698

Ranní pohled na Hong Kong Island

Ostrovní část Hong Kongu je moderní, oproti té poloostrovní, která má i spoustu starší zástavby. Nachází se zde centra všech možných společností, velké ruské obří kolo, dvoupatrová tramvaj DingDing, a spousta dalšího. My jsme si této části užívali skoro celý den. Mimo jiné jsme: našli budhistický chrám XY, jeli tramvají DingDing, svezli se na nejdelším eskalátorovém schodišti na světě, a navštívili superdesignový obchodní dům.

K večeru jsme se vrátili trajektem na Kowloonský poloostrov, kde jsme strávili asi hodinu nákupy, a potom se vdali opět do přístavu na světelnou show mrakodrapů. Zabral jsem si slušné místo, kde jsem mohl postavit ministativ, a tak jsem mohl něco vyfotit. Upřímně řečeno, od show jsem čekal trochu víc, ale na fotkách bude, myslím, vypadat dobře…

IMG_2798

Večerní pohled na Hong Kong Island

Poslední naší zastávkou byla zastávka autobusová, kde jsme si ověřili, že odtamtud jede náš spoj na lětiště, a poté jsme šli opět bdít do naší komůrky…

Pár zajímavostí (nejen) o Hong Kongu:

  • jelikož je všude málo místa, scházejí se rodiny a známí na ulici. My jsme měli možnost vidět setkání v neděli a v dešti, což znamenalo, že si každý přinesl vlastní papundeklovou krabici, a usadil se pod stříškou, nebo pod mostem. Všimli jsme si také, že se takto scházejí jen ženy – muže jsme tam vůbec neviděli. Po celé odpoledne si takto povídají, nacvičují nějaké tance, dělají manikúru, pedikúru, nebo poslouchají písničky. Nejedná se o ojedinělé případy, viděli jsme takto celá procesí… (více o tomto fenoménu např. na Quoře)

IMG_2753

Babský kroužek u administrativní budovy

  • Protože v Hong Kongu asi často prší, je většina chodníků u budov zastřešených. Případný déšť zas tolik nevadí. Na děštníky mají v obchodních centrech speciální automaty, kam se vloží deštník, a ono ho to obalí igelitem, aby nekapal…
  • Stavebním materiálem pro lešení je nejen v Hong Kongu bambus. Měl jsem k takovýmto lešením nedůvěru a radši jsem vždycky rychle prošel, ale nejspíš to funguje dobře…

IMG_2959

Asijské lešení (foceno už na Bali)

úterý 1. září 2015

Hong Kong: Big city life

Hong Kong je samostatnou oblastí Čínské lidové republiky. Dříve byl pod nadvládou Britů, za války Japonců, pak zase Britů, a teď je (nezávisle samozřejmě) pod správou Číny.

Hong Kong má téměř 7 milionů obyvatel a s hustotou 6 295 ob./km². Při rozloze 1103 km2 to tedy znamená, že tam je docela husto. Všude, kde je země, jsou mrkodrapy, a kde je moře, tam plují lodi z / do přístavu. Kterápak nám asi něco veze z eBaye?

Je tu tedy pekelně málo místa, a moc lidí, což znamená, že tu lidé žijí v malých špeluňkách, obvykle o malinko větších, jak jejich postel. Ještě že jsou fakt malí.

Z letiště do města jsme se dostali snadno – autobusem A22. Možností bylo několik, ale Google Mapy nabídly tuto cestu, tak proč ne. Ze zastávky – křižovatky Shangai street a Jordan road to mělo být 7 minut, skrz známý (?) noční trh. A taky bylo, moje orientační (ne)smysly se zatím neprojevily, a tak jsme našli budovu, kde jsme měli zarezervovaný pokoj. Jinak k nočnímu trhu – fajn, ale že bych ho musel vidět dvakrát… Vypadá to stejně, jako by v Sapě zhasli světlo (a zmenšili ji 1000 x).

Checkin připomínala pohádku o kohoutkovi a slepičce: když jsme našli na dveřích nápis našeho hotelu (11. patro v mrakodrapu), zaklepali, nějaká paní nás odvedla někam jinam, kde byla recepce. Tam jsme zase čekali, až přijde jiná paní, která nás odvedla na pokoj ve 14. patře.

Pokoj byl ve velikosti naší komory (cca 3x4m), což nám ale tolik nevadilo. Narozdíl od zbytku budovy byl krásně čistý a moderní. Zajímavé bylo, že v budově bylo několik výtahů. Některé jezdily do všech pater, některé do lichých, a některé do sudých. Zajímavé bylo, že jsme skoro vždycky nastoupili do toho lichého, takže jsme si pak museli dát jedno patro pěšky.

První večer jsme hned po ubytování vyrazili na jídlo. Žaludek byl po dni cestování a 6h časovém posunu trošku zmaten, tak jsme mu nechtěli hned na začátku dát nějaký šok. Takže jsme si vybrali kultivovaně vypadající restauraci, kde ale stejně nebyl jediný Evropan. Nevíme, jestli je v Hong Kongu více evropských turistů, jestli jen nejsou v hromadě místňáků vidět, nebo jestli Hong Kong nikoho v době tajfunů nezajímá… Každopádně: pan-něco-jako-čísník si vyslechnul naši objednávku, a pak se nás zeptal, odkud jsme. Českou republiku neznal, Československo taky ne, nicméně, když jsem mu řekl, že máme 10 milionů obyvatel a vlastní měnu, tak mu to nevím proč přišlo vtipné…

pondělí 31. srpna 2015

PRG –LHR–HKG–DPS

Naše cesta na ostrov Bali, který také splňuje parametry tohoto blogu – je na druhém (dalším) konci světa, vedla z Prahy přes Londýn a Hong Kong.

V pátek jsme si zabalili a vyrazili na pražské letiště. Cesta metrem A byla příjemná, a vzhledem k velikosti našich zavazadel a fyzickým schopnostem účastníků zájezdu jsme ani nepotřebovali služby nosiče na zastávce Nádraží Veleslavín. (Jejich) škoda.

Na Ruzyň Havla jsme dojeli s dostatečným předstihem, a tak jsme si zašli koupit pár nezbytností (tedy jídlo) do Billy a nechali zabalit zavazadla do celofánu. Taky jsem zjistil, že i na cestě na Bali nepojedem sami. Cestuje s námi studentka Eva, která u mě píše bakalářskou dpráci na CRM. Náhoda? Nemyslím si.

WP_20150828_001

Do Londýna jsme měli cestovat s Klárkou odděleně – kvůli mé nechuti k self chekinům (co kdyby náhodou vyšla ta business třída) jsem nechal checkin až na letiště. Naštěstí, když jsme usedali každý do jiné řady, nabídl se anglický gentleman, že si s Klárkou vymění místo. A tak jsme mohli sedět spolu, Klárka navíc u okýnka. Což bylo při přistání na LHR klíčové – prohlídli jsme si v rychlosti celý historický Londýn v pěti minutách přistání.

Heathrow je fajn letiště, už jsem tam jednou trávil mládí. Tentokrát jsme tam strávili asi 4 hodiny, a uteklo to rychle. Zajímavost #1: Vědeli jste, že na Heathrow je levnější půllitr vody než na Havlovi?

Let z Londýna do Hong Kongu nebyl přímo zklamáním, ale musím říct, že nic zajímavého nepřinesl. Seděli jsme v první řadě economy class (někdo má nutkání mě vždycky usadit těsně za business, abych věděl, o co přicházím), což ale přineslo výhodu alespoň v možnosti natáhnout si nohy, nebo jít se projít kdykoliv. Onboard entertainment docela slabá, BA dostanou ve skytraxu maximálně 3*, a to budou ještě rády.

Do Hong Kongu jsme se dostali ve 4 hodiny odpoledne místního času, a vydali se autobusem do centra, kde jsme měli booklý pokoj.

Pokračování příště.