Padangbai, naše současné stanoviště, je zvláštní místo. Jedná se o přístavní město, odkud jezdí lodě na ostrovy “Gili”, případně na Lombok. Celý den je tu slyšet přístavní rozhlas, který oznamuje odjezd trajektu. A když zrovna nemluví rozhlas, je zde slyšet hlas muezína zvoucího k modlitbě v mešitě. Je to vlastně první místo na Bali, kde jsme slyšeli mešitu.
Zároveň se jedná o místo typicky asijské – spousta odpadků na ulicích, všude zvířata, malé ulice, ruch. Nijak zvlášť nám to nevadí – jsme rádi za změnu. Navíc – penzion, ve kterém jsme je pěkný, s vlastním chrámem (jak pravidelní čtenáři blogu vědí, skoro každý balijský dům má vlastní chrám). A my se můžeme vydávat objevovat kouzla tohoto města.
Padangbai
Našli jsme super pláž. Je jak vystřižená z letáků luxusních cestovek, nebo hotelů. Navíc na ní skoro nikdy nikdo není (maximum lidí, které jsme tam potkali, bylo 5, a z toho 3 byli balijští prodavači). K pláži se ale musí dobrodružně přes kopec, zvláštní cestou, u které, kdyby nebyla cedule oznamující, že se jedná o cestu k nádherné bílé pláži, bychom vážili, jestli na ni vstoupit. Odměnou za “strastiplnou” cestu je však snad nejkrásnější pláž, na které jsme kdy byli.
Pohled na nejkrásnější pláž na světě
Dneska jsme tam přišli hned ráno, dali si “fresh coconut” a užívali si krás tropického ráje. Na kokosovém ořechu je super, že si ho užijete dvakrát – jednou jako super šťávu, a pak ještě jako kokos (nemluvě o jedincích se zažívacími potížemi).
Poté jsme se vydali na cestu ještě zajímavější – vydali jsme se 10m pod hladinu moře. Ne jen tak, ale s potápěčským vybavením. Ne sami, ale s instruktorem, lodí. Já jsem se už kdysi takto jednou potápěl na Korsice, nicméně za ty 4 roky jsem skoro všechno zapomněl. Instruktor se jmenoval Wayan, a pravidelným čtenářům bez výpadků paměti je tedy jasné, že se jedná o prvorozeného syna. Na nás byl trpělivý, vše nám vysvětlil a ukázal na souši. Vměstnat se do neoprénu byl pro mě trošku problém, asi jsem trošku přibral… Loď vypadala bytelně, ale když jsme vypluli na širé moře, stejně nám bylo oběma s Klárou trochu šoufl. První ponor v Modré laguně, a hned jsme viděli nádhernou želvu, a spoustu ryb vypadajících jako Nemo. Klárku velká želva rozesmála, což znamenalo, že zapomněla vydechovat, a vyplula skoro nahoru. Klára, ne ta želva.
Želva, co jsme potkali. Mává nám i čtenářům blogu
Druhý ponor byl také zajímavý – viděli jsme korálový útes a pluli podél něj. Vlevo pod námi byla snad 30m hloubka, až jsem začal přemýšlet, jestli je možné mít ve vodě strach z hloubky stejně jako z výšky. Pak jsem se ale rozhodl, že nebudu přemýšlet, protože myšlení spotřebovává kyslík, a já jsem ho měl v bombě omezené množsví, a pluli jsme dál. Celkově to byl super zážitek a jsem rád, že jsme tady měli tu možnost…
My dva pod vodou
Žádné komentáře:
Okomentovat