Předcházející den jsme si v autě na výletě hodně povídali s naším domácím-řidičem Waynanem. Dozvěděli jsme se, že dřív měl v Ubudu krámek, a před čtyřmi lety se rozhodl, že bude mít penzion. Daří se mu to dobře, na Tripadvisoru je v ubudu na 28. místě z asi 375. Gratulujeme a posíláme písničku.
Obětiny a vonné tyčinky
Povídal nám také o své rodině, a o zaměstnancích hotelu. Potkávali jsme tam několik lidí – jednak starou paní, která zapalovala smradlavé tyčinky a pokládala oběti (dary) na různá místa, dále pak dva mladé chlapce, kteří uklízeli, nebo nosili snídani a kávu. Oba dva nám přišli strašně milí – vždycky se ukonili, když přišli, pak třikrát omluvili, a pak třeba dolili kávu, nebo donesli snídani. O jednom z nich jsme se dozvěděli, že pochází z vesnice Waynanovy manželky, a je sirotek. Waynan ho přijal, aby mu v hotelu pomáhal a tím si vydělal aspoň na nějaké živobytí. A že zatím neumí moc Anglicky. Protože nám přišel strašně miloučkej, chtěli jsme mu nějak, aspoň malinko pomoct. Dlouho jsme nevěděli jak, ale pak nás napadlo, že mu koupíme první učebnici Angličtiny. Netušili jsme, jestli umí číst a psát, takže jsme ideálně sháněli nějakou obrázkovou.
Jenže – sežeňte učebnici angličtiny v turistické vesnici… Sháněli jsme asi hodinu a půl, a nakonec jsme našli pěknou knihu s obrázky pro začátečníky. Při placení jsme mu ji předali a poprosili jsme jeho kolegu, který uměl anglicky, aby mu vysvětlil, že to je dárek od nás, aby se mohl naučit Anglicky. Byl z toho rozpačitý, ale vypadal, že má radost. Co na tom, že mu je možná už 20 let, obrázková kniha mu snad pomůže…
Odhlásili jsme se z hotelu, nechali si tam batohy, a šli prozkoumat Monkey forest – opičí les. Původně jsem k tomu byl skeptický – jedná se o takovou polo-zoo / safari, navíc jsem už jinde viděl opice pobíhat ve volné přírodě. Ale řekli jsme si, že se tam podíváme. Nakonec jsme byli velmi překvapeni – a to pozitivně – jednalo se krásný velký lesopark (džunglopark), kde bylo přes 600 volně pobíhajících opic, od úplných mrňat až po zasloužilé staré opičáky. Nebylo by to Bali, kdyby v parku nebyly také chrámy (3 + hřbitov – lidský). V areálu žije 5 tlup opic, a občas mezi sebou bojují. Wikipedia o tom hezky píše, jak spolu bojují např. v období sucha, kdy se musí přesouvat z jedné části na druhou.
Opice v opičím lese
Místní opice jsou drzé jako lázeňské veverky, a i když se v pravidlech parku píše, že nemáte panikařit, první co jsem udělal, když mi nějaká přistála za krkem a začala vytahovat stativ z batohu bylo, že jsem zpanikařil. To Klárka si zachovala klid, a jedno z mláďátek jí začalo šťouchat. Mám z parku asi milion fotek, a přemýšlím, jestli se nějak nedají využít v disertačce, kterou budu muset po návratu z Bali dokončit.
Opice poté, co si přečetla téma mojí disertačky
Naše opičí dobrodružství skončilo a my se dobře najedli (našli jsme skvělé restaurace – jak jinak, než poslední den v Ubudu) a potom šli hledat nějakého řidiče, který by nás odvezl do dalšího místa pobytu – Candidasa. Zkoušeli jsme smlouvat už při cestě do opičího lesa, abychom věděli, za kolik zhruba můžeme jet. Nakonec jsme našli jednoho, který vypadal tak nějak neBalijsky. Cestou do Candidasy jsme si pěkně popovídali – chlapec studoval univerzitu (ekonomickou!), a na místní poměry uměl docela slušně anglicky.
Zajímavé bylo jeho vyprávění o Javáncích – nemá je rád a říkal, že všechno špatné dělají oni. Že Balijci jsou hodní, kdežto Javánci ne. A že policajti jsou zlí, protože jsou z Jávy. Vyprávěl také, jak spolupracovníci jeho rodičů přijeli z Jávy, a oni je 9 let zadarmo hostili, až jim Javánci odcizili co mohli a zmizeli. A že by jim nejradši vysypal všechny odpadky na hlavu (což je nejspíš nejhorší nadávka, kterou může Balijec vymyslet).
V družném hovoru jsme dojeli až do naší cílové stanice – Anom Beach Hotelu. Trošku to pro nás byl šok – z rodinného penzionku v Ubudu do sice malého, ale resortu. Recepční, který divně hýbě obočím, welcome drink na začátku, hotelová restaurace, a … ČEŠI. Těžko byste hledali lepší definici vypasenosti než u téhle české rodiny. Babička a děda, a jejich vnuk, který se nehne od počítače. Dozvěděli jsme se pár tipů, co dělat a nedělat, že tady ti chudáci Balijci žijí v odpadcích a chudobě, a tak dál a tak dál.
Hotel a jeho bazén. Zde myslím na své čtenáře.
Ještě jednu zmínku o zdejším, jinak pěkném, hotelu. Druhý recepční nám začal nabízet výlet lodí, za vcelku vysoké peníze. A že máme říct jeho přezdívku – Mr Bali. Jakože cože? Nevím, jestli existuje blbější přezdívka, než tahle. Rychle jsme si na další dny vybrali malý penzionek o kousek dál a šli si číst na lehátko k moři… Odpočívat musí každý, a my zvlášť, takže poloprázdný hotel s pěkným bazénem a soukromou pláží se nám na tyto dva dny opravdu hodí. Potom ale zase zamíříme do nějakého rodinnějšího penzionu…
Žádné komentáře:
Okomentovat