Další den jsme vstali s jasným cílem – sehnat řidiče a podívat se po okolních památkách. Hned při snídani nás odchytl majitel hotelu. Je sympaťák, tak jsme si řekli, že pojedeme s ním. Sice to znemožňovalo vyjednávání o ceně, ale zas to slibovalo, že se toho spoustu dozvíme.
Tak například, že je právě teď na Bali kremační období. tedy období, kdy po 3-5 letech (v závislosti na rozhodnutí vesnice) konají kremační obřady. Což znamená, že se ostatky uloží do velkých nádob s nosítky, nesou se městem, a poté někde spálí. Také to znamená, že se ve městě zavře ulice, a auta nejedou. Celý obřad je velice zajímavý – lidé nosí rodině, která pohřbívá, dary, které nesou na hlavě. Kremace se účastní celé procesí a prochází celou vesnicí.
Jako první místo jsme navštívili Sloní jeskyni neboli Goa Gajah. Zajímavé místo, kde je ve skále vytesána socha, co prý vypadá jako slon, a okolo je spousta malých chrámů. V Indonésii (a nejen tam) musíte mít při vstupu do chrámu zahaleny nohy. A to se netýká jen žen, ale I mužů, takže jsem si musel vypůjčit Sarong, nebo, jak bychom řekli my, sukni. Všechna čest ženám s dlouhými sukněmi, já se několikrát málem přerazil, nebo mi vykoukla (chlupatá) noha.
Druhou zastávkou byl Gunung Kawi, starověké pohřebiště s deseti hrobkami, rozkládající se v údolí říčky Pakerisan. Tedy, 9 hrobek se nachází před a za říčkou, a desátá, nově objevená, trošku stranou. A všude okolo kaskádovitá políčka s rýží. Všude spousta schodů – trošku jsme si tu na ně odvykli, a mám strach, že v Praze nevyšlapeme do pátého patra…
Hned na začátku vstupu do údolí jsme se posadili, protože mířila celá řada lidí nahoru. A ne ledajakých – celé rodiny místních Balijců se vracely z (nejspíš kremačního) náboženského obřadu. Všichni tradičně oblečeni, ženy na hlavě krabici s dary. Překvapující bylo, že ty velké schody z údolí zvládli I staříci a stařenky, mnohé z nich také navíc s krabicí na hlavě…
Když průvod ustal, mohli jsme projít my, a prohlídnout si celé údolí.
Další zastávkou byly lázně, kde bylo možné se smočit, aby měl člověk štěstí. Nevím, jestli to bylo tím, že máme štěstí dostatek, nebo nedobře vyhlížejícím stavem vody, ale stačilo nám se vodou jen ošplouchnout. Zjaímavé bylo, že I když nám náš řidič-domácí říkal, že máme přijít stejnou cestou, jako jsme vešli, strážci lázní nás nepustili. Poslali nás jiným východem, kde byla úzká uličk mezi stánky, a kde se na nás sesypali prodejci všeho možného. Ustáli jsme to bez ztráty kytičky a vrátili se zpátky do auta.
Poslední zastávkou pak byly známé vyhlídky na rýžová pole. Už se trochu smrákalo, takže jsme zastavili jen na jednom místě. Jelikož je to místo pro turisty typické, čekali tam typičtí figuranti pro fotografie (znám ze Srí Lanky), tentokrát v edici – hraju si na rýžového zemědělce. Ne ne, to raději fotku rýžového zemědělce nemít, než podporovat něco takového…
A to bylo v daný den v podstatě vše, co jsme prožili – večer už jsme si skočili jen na nějakou večeři a pak na místní pivo, a tím konečně překonali jet lag – spali jsme jak nemluvňata.
Žádné komentáře:
Okomentovat