Can Tho (Delta Mekongu): Na vodu, do džungle, a ještě mnohem dál

Když jsme minule něco sjednávali po telefonu na 5:00 ráno, dopadlo to špatně (nikdo nepřijel). Tady to tentokrát dopadlo jinak – přišla pro nás mladá Vietnamka, 28 let, malinká, a dovedla nás do přístavu. Tam jsme naskočili do loďky, kterou řídila starší paní (taková milá, starostlivá babička), a v tomto složení jsme se (pořád ještě za tmy) vydali na širé moře širou řeku – Mekong. Mekong je obrovská řeka. Délkou toku je dvanáctá nejdelší na světě, a sedmá v Asii. Pramení v Tibetu, a teče přes Čínu, Laos, Thajsko, Kambodžu, a nakonec Vietnam. A na téhle vodě jsme pluli dnes my.

Naše průvodkyně uměla pěkně anglicky, a tak nám cesta dobře utíkala – povídali jsme si o všem možném. O osm kilometrů a asi půl hodiny později, když už vyšlo slunce, jsme byli u první dnešní zastávky – plovoucího trhu Cai Rang. Co to plovoucí trh je? Je to soulodí (už od Náchoda se těším, že tohle slovo použiju) uprostřed řeky, kde se lodě setkají a nakupují a prodávají od sebe. Narozdíl od supermarketu, tady je každá loď specializovaná na prodej jednoho artiklu. Abyste věděli, co loď prodává, a nemuseli připlout ke každé, vyvěsí loď svůj prodejní artikl na tyč.

Některé lodě prodávají aktivně -  k nám například přijela loď s kávou (hotovou, do kelímku). Chutnala nám skvěle (ta káva), ale jak poznamenala Klárka: “Skoro každý kafe chutná skvěle v půl šesté ráno”.

Občerstvovací loď. Moje oblíbená.

Trh byl pěkný, ale vypadá to, že už má svá nejlepší léta za sebou. Lodí prý ubývá, a z toho, co jsme viděli na fotkách z minulosti, zbyla nyní tak třetina. Rozjeli sjme se tedy dál, k druhému trhu Phong Dien, který je menší, a je zde méně motorizovaných lodí (a o to víc turistů). Tenhle trh je v nějakém postranním toku, a je klidnější. Bohužel i zde bylo vidět úbytek prodejců, a v jednu chvíli se dalo říct, že se v něm nacházelo víc turistů, než prodávajících. Na druhou stranu, my ekonomové víme, že trh tvoří nabídka i poptávka, takže pro vytvoření ekvilibria bylo nejspíš vše ok. Oba trhy by se skvěle fotily z dronu – jeden jsme na tom větším trhu také spatřili. No co, třeba si přístě přivezu svůj vlastní…

Východ slunce nad trhem

Protože se s námi svět docela houpal, přistáli jsme u trhu, a dali si snídani. Nejprve nějaké ovoce z trhu, a potom i tradiční vietnamskou snídani – nudlovou polévku. A musím říct, že mi to docela chutnalo. Celý tenhle nápad se snídaní byl super – mohli jsme v klidu z pevniny pozorovat trh, a při tom se dobře najíst. Takových aha momentů měla naše průvodkyně připravených víc a musím říct, že náš vždy mile překvapila. Potkali jsme zde taky mladý pár z USA, který jel s průvodcem ze stejné agentury. Prohodili jsme pár slov, a rozjeli se každý svým směrem, nicméně v následujících dvou dnech jsme se potkali ještě 4x, a to nejen v Can Tho, ale i v Saigonu.

Někteří by si mohli myslet, že návštěvou druhého trhu náš výlet skončil, ale nebylo tomu tak. Jeli jsme ještě několika postranními rameny, a sledovali, jak si tu lidé žijí. Jednou jsme dokonce vystoupili, a šli takovou malou džunglí k obydlím z bambusu a listů banánovníku, a mohli jsme na vlastní oči vidět, jak zde lidé bydlí. Bylo to zajímavé. Nejzajímavější bylo sledovat, jak opracovávají kůži z hada – nejspíš z krajty. Hada po zabití nějak nafouknou, aby se jeho kůže co nejvíc napnula, a po rozřezání byla tenká, ale pevná. Takže had měl asi 30 cm v průměru, a tak 8 m délku. Poprosili nás, jestli bychom to nefotili, takže z této části nemám žádné fotografie, ale o to větší noční můry.

Viděli jsme místní rýžová pole, malé přístavy a “garáže” pro loďku, a nakonec jsme viděli rodinnou továrničku na rýžové nudle. To vám je taky zajímavá práce, nicméně dost náročná – z části se totiž odehrává u rozpálených kamen.

Rýžové nudle se vyrábí z rýžových placek. Již brzy ve vašich fotobankách.

Plni dojmů a zážitků jsme se v půl dvanácté vrátili do Can Tho do přístavu, a vyrazili na oběd. Tentokrát jsem schytal černého petra já. Dal jsem si sice jídlo dobré, ale pekelně pálivé. Co na tom, že stálo v přepočtu asi jen 30 Kč, dojíst jsem ho prostě nemohl… Po jídle jsme se vydali procházkou jen tak, uličkami města. Nejspíš jsme  šli někam, kam neasijská noha nevkročila, protože kdue jsme šli, tam se zastavoval čas, lidé se za námi ohlíželi, a zdravili nás. Až jsme z toho začali mít divný pocit. Najednou se před námi otevřelo krásné náměstí s nádrží uprostřed, a nám bylo jasné, že tady bychom si rádi poseděli. Našli jsme malinkou kavárnu, kde obsluhovala velmi stará babička (dědeček šel zrovna venčit psa), která nerozuměla ani slovo anglicky (a my jí nerozuměli ani slovo vietnamsky). Naštěstí vietnamsky se kafe řekne Ca phe, takže jsme si nakonec porozuměli, a dostali jsme snad nejlepší kafe s ledem v celém Vietnamu. Doplnili jsme ho ještě streetfoodem – opékaným banánem a kokosem na grilu, a svět byl zase chvilku v pořádku…

Výhled z kavárny u vietnamské paní. V dálce pagoda, blíže nádrž, ještě blíže typický asijský nepořádek

Can Tho (delta Mekongu): příjezd

Hned ráno po snídani jsme vyrazili transferem na letiště, a zhruba v 13:00 přistáli opět na jihu Vietnamu, tentokrát v Can Tho, městě v srdci delty Mekongu, a podle Lonely Planet ideální výchozí místo pro plavby po Mekongu. Nicméně, když jsme přijeli do města, ubytovali se v hotelu, a šli na průzkum okolí a na oběd, vypadalo to spíš, že jsme vstoupili někam, kam neasijská noha ještě nikdy nevkročila.

Lidé byli divní – tišší. Nemluvili, ani na nás nevolali “Hello, where are you from?”. Jen zírali. Hodil jsem si do mapy adresu restaurace, kterou Klárka našla, a šli jsme menšími uličkami. Zjistili jsme, že tu každá ulička patří nějakému druhu zboží. My jsme procházeli uličkou s motory do sekaček a motorek, náhradních koleček k vozíkům, řetězů, a podobného zboží, jehož množství i diverzita by mohla směle konkurovat Hornbachu nebo Obi. Nakonec jsme došli až k restauraci, a prohlíželi si menu. Super, měli obrázky. Nějaká paní k nám přišla, a beze slova nám ukázala dvě jídla z menu, asi která si máme dát. A nic neřekla. Tak jsme si je vybrali a šli si sednout. Jídlo nám přinesli – jedno byly nudle na tisící způsob, a druhé byly opět závitky, které si musí člověk ubalit sám. Paní číšnice, taková babča, měla asi dojem, že nevíme, jak se závitky balí, a tak přišla a svýma špinavýma rukama nám do jídla začala hrabat. Pak odešla, my si v klidu ubalili několik závitků, když tu přišla znova a zase nám ubalila (závitek, ne pohlavek). Nakonec jsme vklidu dojedli, zaplatili a odešli, ale začali jsme mít pocit, že v tomhle městě je něco špatně. Že jsou lidé zombie, nebo tak něco.

Do Can Tho jsme jeli hlavně kvůli vyjížďce na Mekong a plovoucí trh, a Klárka už předem vybrala několik agentur, které dělají půldenní výlety. Na tripadvisoru jsou pěkně seřazeny spolu s hodnocením. Takže i hotel jsme volili tak, abychom byli těmto agenturám poblíž. Na první adrese jsme obchůdek vůbec nenašli, a tak jsme se vydali na adresu druhou. Tam bylo bohužel zavřeno (je neděle). Nevzdali jsme to,  vrátili se na adresu první, kde bylo v poznámce u adresy napsáno “stánek Dragonfly, ulička 1A”. Pochopili jsme (dobře, Klárka pochopila), že adresa odkazuje na tržnici, a 1A je označení uličky a místa, kde stánek Dragonfly je. Přišli jsme tam, řekli heslo “Eco tour”, a paní, která opět nemluvila, nám předala leták s nabídkou výletů. Vybrali jsme si, řekli jsme to té paní, a ta beze slova vytočila telefon a předala mi ho. Tam se konečně ozval hlas, který mluvil anglicky, a se kterým jsme se domluvili na výletě na zítřek. Prý pro nás přijede do hotelu v 5 ráno. Tak to jsem zvědav.

Nedalo nám to, přečetli jsme si znova Lonely planet, kde se psalo o krásném městě pro turisty. Vydali jsme se tedy do přístavu a podél řeky na promenádu. Dalo nám to práci, ale neasijských turistů jsme tu ještě pár objevili (celkem asi 4). Naopak nás objevil nějaký asiat, s přáním, jestli si s náma může udělat selfie. To je už podruhé ve Vietnamu, co se s náma někdo chce fotit. Celebrity, no.

Objevili jsme také velkou sochu Ho Či Minha, nebo, jak ho v Lonely planet nazývají, strýčka Ho.

Socha Ho Či Mina

Večer jsme si vybrali přívětivě vypadající restauraci. Já si dal nějaké grilované hovězí, které nebylo špatné, a Klárka si vybrala polévku s krabem a slimáky. Ona totiž místní specialita je nějaký had (snake), a ona se přehlédla, a objednala si polévku se slimáky (snail). Naštěstí přišel číšník s tím, že slimáci pro dnešek došli, a tak si Klárka dala něco jiného. Bohužel, tentokrát to byl kotel jater, takže dneska se asi moc nenajedla.

Cestou domů jsme si všimli, že je tu noční trh. Docela zajímavá věc, prodávají se tam stejné cetky, co u nás, ale je to v noci, a spousta místních to objíždí na motorce. Takový vietnamský Drive Thru…

Noční drive thru trh

Zíta vstáváme ve 4:45, tak nám držte palce, ať to není zbytečně.

Co jsme ještě stihli v Hoi Anu

Hoi An jsme vybírali jako dovolenkovou destinaci. Bazén, pláž, lehátko, slunečník, čtečka, kokosové ořechy – no prostě na pár dní úplnou pohodu. Trošku tak, jako loni Sanur. Phuc Thao Villa – tak se jmenuje náš hotel tady – je k tomu ideální. Mají tu pěkný bazén a fajn lehátka ve stínu. 2 km odsud (nejlépe na kole, které vám půjčí zdarma) je fajn pláž. Trošičku dotěrné jsou neustálé návrhy recepčních, jakou tour bychom si měli zaplatit, nebo kam jít. Možná to myslí dobře, ale spíš to vidím na provize z prodejů.

Pláž by byla hezká, kdyby nebyla nedávno zničená nějakým tajfúnem a následnou vlnou. Trošku se jim probořila a musejí ji vyspravovat pytli s pískem. Vypadá to docela zajímavě, když musíte přeskákat pytle s pískem, abyste vlezli do vody. Kokosový ořech (young coconut) byl ovšem bez chyby.

Pláž. Work in progress.

Na kole se jezdí docela dobře, objeli jsme tady místní vesnice, podívali se na rýžová pole (plošší než na Bali), a nakonec zakotvili na té pláži. V provozu je to s koly trošku horší, jejich zvonek není tak silný, jako klakson motorek / aut / autobusů. Co ale je silnější, je Klárky výkřik, když jí spadne kšiltovka za jízdy.

Byli jsme na masáži tlapek (zdravím, Radku ). Hotel nám nabídnul nějaký voucher zdarma, tak jsme to šli vyzkoušet. Nejdřív vám dají nohy do lavoru s limetkama, mátou a dalšíma bylinkama, takže je máte defacto v polévce Pho. Teď nevím, jestli tohle není klasický způsob přípravy – do cooking class jsme se nakonec nevydali. Potom následuje příjemná (a občas až nepříjemná) masáž chodidel až kolen. Klárka si pak přikoupila ještě masáž zad a ramen. Bylo to fajn.

Tzv. “nohy do Phó”. Photila Klárka

Zase jsme sledovali Kamu ve Vietnamu, konkrétně z Hoi Anu. Tušili jsme tedy, co od jídla očekávat zde. Klárka k tomu přidala recenze z Foursquare, a hned jsme tedy věděli, kam zajít na kafe a jídlo, a co si vlastně dát. Nejprve jsme byli v dobročinné restauraci – čajovně, kde obsluhují hluší a němí číšníci a číšnice. Jak bylo řečeno na Tripadvisoru i v Lonely Planet, je to fajn místo, kde je krásně ticho, a člověk může v klidu relaxovat. Když se potřebujete s číníky dorozumět, mají k dispozici kostky s nejčastějšími tématy. My jsme si dali degustační čajový set, chvilku poseděli, a letěli znovu za památkami.

Základní sada pro základní komunikaci s neslyšícími číšníky

Druhou restaurací, která stojí za zmínku, je Café Cao Lao. Restaurace, která je skoro spíš streetfood, v zapadlé uličce v centru. Dělají tam  Bun Thit Nuong, což jsou rýžové nudle se spoustou bylin, masem, a arašídovou omáčkou. Další specialitou (konkrétně místní pro Hoi An) bylo Cao Lau, což, jak byste se dočetli ve Wikipedii, bylo jídlo, které mělo svou specifickou chuť díky vodě z místní studny. Vzhledem k tomu, že jsem už střevní potíže v Asii letos prodělal, vyzkoušeli jsme i tohle jídlo, a bylo to super. (to jídlo)

Jídlo. Jen vám už neřeknu, jestli to bylo Cao Lau, nebo něco jinýho

Nespočetněkrát jsme jedli na ulici – ať už vietnamský “hamburger” Banh mi (který mají u nás Vietnamci jako specialitu za 100 Kč), nebo sladkou všehochuť jménem Che (trošku připomínjící pejska a kočičku, když vařili dort). Je neuvěřitelné, jak jídla ze stánků na ulici chutnají ve Vietamu tak skvěle.

Hoi An je známé jako město lampionů. Proč, to v podstatě nikdo neví, žádná tradice se k tomu prý neváže. Centrum města je historické, uzavřené a zpoplatněné. Pro přestavby domů v centru platí speciální pravdidla; možná tu mají také tak snaživé památkáře, jako my v Praze. Centrem je tu takový most pro pěší, ze kterého jsou vidět lodě, na kterých se často fotí budoucí vietnamší manželé. Do vody se také spouští malé svíčky v krabičkách, které plavou po proudu, a mají splnit přání. Taky jsme si jednu svíčku koupili (babky a posléze malé děti byly neodbytné), pustili ji na vodu, a něco si přáli. Klárka to sice trošku rozbila tím, když se mě zeptala, jestli to přání bylo S.M.A.R.T, ale to neva…

Ochutnávka fotek z města, na kterých jsem si málem vylámal zuby

Už mám oblek a dvě košile, a fakt se mi to líbí. Být tu ještě pár dní, nechám si těch košil přidělat ještě tak 5. Na všech košilích i obleku je samozřejmě nášivka se jménem mé krejčové. Na nášivce je i e-mail. Jak poznamenal francouz přede mnou, je fakt cool mít e-mail na svou švadlenu i na poutku od saka.

Zítra se přesouváme do poslední destinace, kterou je Can Tho, město na deltě Mekongu, tedy tisíc kilometrů jižně, pár hodin od Ho Či Minhova města. Těšíme se tam, bude to pěkné zakončení našeho třítýdenního putování.