Hoi An jsme vybírali jako dovolenkovou destinaci. Bazén, pláž, lehátko, slunečník, čtečka, kokosové ořechy – no prostě na pár dní úplnou pohodu. Trošku tak, jako loni Sanur. Phuc Thao Villa – tak se jmenuje náš hotel tady – je k tomu ideální. Mají tu pěkný bazén a fajn lehátka ve stínu. 2 km odsud (nejlépe na kole, které vám půjčí zdarma) je fajn pláž. Trošičku dotěrné jsou neustálé návrhy recepčních, jakou tour bychom si měli zaplatit, nebo kam jít. Možná to myslí dobře, ale spíš to vidím na provize z prodejů.
Pláž by byla hezká, kdyby nebyla nedávno zničená nějakým tajfúnem a následnou vlnou. Trošku se jim probořila a musejí ji vyspravovat pytli s pískem. Vypadá to docela zajímavě, když musíte přeskákat pytle s pískem, abyste vlezli do vody. Kokosový ořech (young coconut) byl ovšem bez chyby.
Pláž. Work in progress.
Na kole se jezdí docela dobře, objeli jsme tady místní vesnice, podívali se na rýžová pole (plošší než na Bali), a nakonec zakotvili na té pláži. V provozu je to s koly trošku horší, jejich zvonek není tak silný, jako klakson motorek / aut / autobusů. Co ale je silnější, je Klárky výkřik, když jí spadne kšiltovka za jízdy.
Byli jsme na masáži tlapek (zdravím, Radku 
Tzv. “nohy do Phó”. Photila Klárka
Zase jsme sledovali Kamu ve Vietnamu, konkrétně z Hoi Anu. Tušili jsme tedy, co od jídla očekávat zde. Klárka k tomu přidala recenze z Foursquare, a hned jsme tedy věděli, kam zajít na kafe a jídlo, a co si vlastně dát. Nejprve jsme byli v dobročinné restauraci – čajovně, kde obsluhují hluší a němí číšníci a číšnice. Jak bylo řečeno na Tripadvisoru i v Lonely Planet, je to fajn místo, kde je krásně ticho, a člověk může v klidu relaxovat. Když se potřebujete s číníky dorozumět, mají k dispozici kostky s nejčastějšími tématy. My jsme si dali degustační čajový set, chvilku poseděli, a letěli znovu za památkami.
Základní sada pro základní komunikaci s neslyšícími číšníky
Druhou restaurací, která stojí za zmínku, je Café Cao Lao. Restaurace, která je skoro spíš streetfood, v zapadlé uličce v centru. Dělají tam Bun Thit Nuong, což jsou rýžové nudle se spoustou bylin, masem, a arašídovou omáčkou. Další specialitou (konkrétně místní pro Hoi An) bylo Cao Lau, což, jak byste se dočetli ve Wikipedii, bylo jídlo, které mělo svou specifickou chuť díky vodě z místní studny. Vzhledem k tomu, že jsem už střevní potíže v Asii letos prodělal, vyzkoušeli jsme i tohle jídlo, a bylo to super. (to jídlo)
Jídlo. Jen vám už neřeknu, jestli to bylo Cao Lau, nebo něco jinýho
Nespočetněkrát jsme jedli na ulici – ať už vietnamský “hamburger” Banh mi (který mají u nás Vietnamci jako specialitu za 100 Kč), nebo sladkou všehochuť jménem Che (trošku připomínjící pejska a kočičku, když vařili dort). Je neuvěřitelné, jak jídla ze stánků na ulici chutnají ve Vietamu tak skvěle.
Hoi An je známé jako město lampionů. Proč, to v podstatě nikdo neví, žádná tradice se k tomu prý neváže. Centrum města je historické, uzavřené a zpoplatněné. Pro přestavby domů v centru platí speciální pravdidla; možná tu mají také tak snaživé památkáře, jako my v Praze. Centrem je tu takový most pro pěší, ze kterého jsou vidět lodě, na kterých se často fotí budoucí vietnamší manželé. Do vody se také spouští malé svíčky v krabičkách, které plavou po proudu, a mají splnit přání. Taky jsme si jednu svíčku koupili (babky a posléze malé děti byly neodbytné), pustili ji na vodu, a něco si přáli. Klárka to sice trošku rozbila tím, když se mě zeptala, jestli to přání bylo S.M.A.R.T, ale to neva…
Ochutnávka fotek z města, na kterých jsem si málem vylámal zuby
Už mám oblek a dvě košile, a fakt se mi to líbí. Být tu ještě pár dní, nechám si těch košil přidělat ještě tak 5. Na všech košilích i obleku je samozřejmě nášivka se jménem mé krejčové. Na nášivce je i e-mail. Jak poznamenal francouz přede mnou, je fakt cool mít e-mail na svou švadlenu i na poutku od saka.
Zítra se přesouváme do poslední destinace, kterou je Can Tho, město na deltě Mekongu, tedy tisíc kilometrů jižně, pár hodin od Ho Či Minhova města. Těšíme se tam, bude to pěkné zakončení našeho třítýdenního putování.
Žádné komentáře:
Okomentovat