Zpátky v Colombu

V Colombu jsme už jednou byli – když jsme přiletěli a chtěli cestovat do Galle. To ale bylo jen na pár minut a taky jsme byli ospalí po dlouhém letu.

Stejně jako pachatelé se vracíme na místo činu. Tentokrát jsme tu na celý den (i s přespáním) a plánujeme tomuto městu přijít na kloub!

Chvíli po páté hodině ráno nás noční luxusní autobus vysadil na autobusovém nádraží a my, zmatení jak báby v turniketu, jsme tak nějak nevěděli, co dělat a kam jít.

Nakonec jsme ale našli (Maruška našla!) v 5:30 ráno restauraci, kde podávali snídani (33Kč celkem pro 4 lidi – jeli jsme totiž ještě s Francouzi Kevinem a Xenií, známími z Aquy), naplánovali, kde se zkusíme ubytovat, rozloučili jsme se s francouzskou částí našeho výsadku a vyrazili. V prvním hotelu jsme úspěšní nebyli, ale v tom druhém už ano…

Po krátkém spánku jsme vyrazili poznávat hlavní město. U pláže spousta pouštěčů draků, stánkařů, zaříkávačů hadů, a dalších individuí, na které jsme si tu už zvykli… Downtown tvoří dvě věže místního Světového obchodního centra (podobnost čiště náhodná) a Ceylonské banky.

Protože jsme chtěli utratit poslední frfně a taky si nakoupit nějaké to levné oblečení, zašli jsme do obchodu Odel, který tak trochu připomíná naše zápaďácký kšefty, akorát ceny jsou dvoj- až troj- násobně nižší. Z obchodu jsme odcházeli chudší o pár frfňů, ale bohatší o několik triček, šál, kraťasy, boty…

Po pozdním obědě jsme si dali procházku přes trh, koupili pivo a svůj výlet zakončili jeho vypitím (skovaný do igelitky) a sledováním západu slunce na pobřeží, jež se mezitím proměnilo v jednu obrovskou nedělní promenádu. Nádhera, snad mi to tu všechno bude i chybět :/

Zítra plánujeme přiblížení k letišti a v pozdních nočních hodinách, nebo spíše v brzkých ranních odlet do Abu Dabí a Prahy.

K moři a zase zpět

U moře, nebo spíš oceánu jsme strávili moc pěkné 3 dny. Pláž je tu neskutečně nádherná, bělavý písek, čisté moře, povětšinou žádní lidé, nebo jen velmi málo… Není důvod proč opouštět náš plážový domeček dřív, než těsně před setměním.

Pohled z restaurace na pláž, fotila Maruška

Následují zprávy stručně:

Občas se ale člověk zamyslí a z poza rohu se vyřítí stádo místních dětí, které přijeli autobusem. To si pak chvilku připadá jako v Bibione.

Těší nás ohlasy našich čtenářů, děkujeme za ně. Někteří nám psali, abychom si výlet užili i za ně, proto bych zde rád zmínil, že jsem měl posledních pár dní víc šrimpíků, než za dosavadní život :). Na “masáž tlapek” zatím nedošlo…

Vedeme tu bohatý sociální život – přátelství s Indem Abihshekem nám přineslo další nečekaná setkání se zajímavými lidmi. Dá se říct, že jsme za poslední tři dny ani jednou nejedli sami…

Pláž a její bar je neskutečná, hraje hudba, my pijeme nápoje, odpočíváme, čteme si a tak dál. Dneska celé dopoledne hráli Beatles, to byla nádhera!

Protože ale všechno krásné jednou skončí a my se už brzo budeme muset vrátit domů, do Prahy, začali jsme plánovat naše přiblížení k hlavnímu městu, potažmo k letišti. Mezi možnostmi byl noční vlak (vlakem jsme přece ještě nejeli, a první třídou už vůbec ne), ale lůžková část byla několik dní dopředu zamluvená, takže smolík. Další možností byl denní vlak nebo autobus. Naše dilema nakonec vyřešila mírně zpomalená Australanka Joe, vlastnící ubytování a bar u moře, kde jsme přebývali.

Doporučila nám totiž noční bus, a protože to je žena činu, hned nám i rezervovala místa. Cena odpovídala první třídě ve vlaku, autobus byl (na rozdíl od těch starších busů, kterými jsme doteď jezdili) moderní a luxusní a navíc nakonec ani nebyl plný. Cestu jsme příjemně prospali a tak na nás náhlé probuzení uprostřed hlavního města a následný rychlý výsadek na nádraží nezapůsobil úplně mile:).

Pohodové jízdě busem ale předcházela jízda tuk-tukem na autobusové nádraží v Trincomalee. Tuk-tukář se nás stejně jako většina místňáků zeptal, odkud bledé tváře jsou, a my jsme mu na to odpověděli. Načež on hned zvolal: “Oh Czechoslovakia,in 1986 I was using your gun, I am Tamil Tiger, you know?” a následně pokračoval – “In Czechoslovakia comunists, no? I love comunists, Marxism and this guy – Lenin!”. Lépe naše noční cesta začít snad ani nemohla :).

Jedeme k moři!

Protože jsme z toho všeho cestování už nějací unavení, a protože se rozhodně nechceme do Prahy vrátit víc vyčerpaní, rozhodli jsme se si následujících několik dní odpočinout. A kde jinde se nejlíp odpočívá, než na lehátku u moře, v tom tu případě spíš oceánu.

Vydali jsme se hned ráno, jakmile jsme zaplatili za ubytování a stravu v našem oblíbeném penzionku. Trošku nás zaskočily ceny jídla a hlavně praní prádla (které stálo 200CZK), ale stále to bylo cca 2 000 CZK / 3 dny / 2 osoby, což bychom v Evropě vážně nepořídili…

Tuk-tukář nás zavezl k vlakové zastávce – chtěli jsme si vyzkoušet jízdu vlakem, namísto mnohokrát využitých autobusů. Bohužel, informace našeho ex-domácího, že vlak jede v 9 a v 10 (víc jich v ten den nejede) nebyla pravdivá, a tak jsme první z vlaků o 20 minut minuli. Co na tom, že mívá obvykle hodinové zpoždění, dnes neměl. Další měl jet za 2,5 hodiny, což se nám nezamlouvalo.

Vydali jsme se tedy autobusem, a až na to, že v druhé části cesty silnici teprve stavěli, bylo vše v pořádku.

Hotel jsme měli zamluvený od našeho nového kamaráda  Abihsheka, se kterým jsme se potkali u bazénu v Sigirije. Majitelka a recepční v jedné osobě nás uvítala s tím, že se jedná o opravdu základní pokoje. Ano, jedná se o hotel, který byl před osmi lety zaplaven vlnou cunami. Pokoje jsou čisté, nově vymalované a zrekonstruované, chodby ovšem nikoliv.

Na druhou stranu, výhled je skutečně impozantní, stejně jako bar před hotelem na pláži. Hned jsme si dali zázvorové pivo a nějaký ten sandwich…

Odpoledne proběhlo ve znamení lenošení, které mi zatím moc nejde, ale snad se to nakonec naučím. Večer jsme se prošli po pláži, dali si pivo v již zmiňovaném baru, společně s dalšími páry, které jsme potkali už v Sigirie, a vydali se spát…

Den plný náhod, Buddhy a překvapení

Již třetí den přebýváme ve skvělé Srí Lanské rodině, o které jsme se už zmiňovali.  Dnes jsme si naplánovali výlet do jeskynních chrámů Dambula, které jsme minuli při cestě z Kandy. Výlet nikterak dlouhý, mohli bychom ho stihnout za dopoledne.

Vyjeli jsme tedy časně ráno (8:00),v 9:00 jsme už stáli před 30m sochou Buddhy vyvedenou ve slušivě zářivé zlaté barvě. Sedli jsme si do stínu a něco si o tomto skvostu z roku 2000 přečetli.

Poté jsme se vydali, po stovkách schodech k jeskynním chrámům,které byly také velice zajímavé. Využil jsem stativ a dlouhou závěrku, a pár maleb vyfotil bez blesku. Příjemné bylo, že zde nebylo moc lidí, takže jsme si všech pět jeskyní patřičně užili.

Cestou zpátky jsme se stavili v bankomatu vyhrát nějaké ty rupie, a proto jsme nechali jeden autobus odjet. Ten následující byl velice starý, s řidičem, který musel pamatovat Buddhu ještě když byl malé dítě. Nicméně, jsme zde zvyklí na ledacos, takže jsme nastoupili a nechali se vézt. Kdesi v polích,asi 4 km od našeho cílového místa to najednou zapraskalo, a ze zadní části autobusu se ozvala rána a vyvalil prach. Řidič ihned zastavil a lidi rychle vyskákali ven. Pro starostlivější čtenáře našeho blogu – nejednalo se  o nic krizového, kombinace prasklé pneumatiky s nějakou hřídelí, nicméně, autobus to má (snad) spočtené. My jsme se vydali kupředu  pěšky – měli jsme pocit, že už to je kousek.

Kousek to nebyl, ale zanedlouho přijel náhradní autobus, který nás po cestě naložil. Takže aspoň máme zajímavou příhodu do deníčku…

Další zajímavá událost se stala u bazénu, kam jsme samozřejmě odpoledne vyrazili. Kde se vzal, tu se vzal, stál u mě klučina a ptal se mě česky, jestli jsem nestudoval FPH VŠE. Patřičně hrdý jsem to zapřel přiznal, a zjistili jsme, že jsme byli spolužáci, a že si mě pamatuje z přednášek (jsem byl asi moc aktivní). Šach-mat osudu ale nastal ve chvíli, kdy nám představil svoji přítelkyni, která byla shodou okolností naší (Maruščinou a mojí) společnou spolužačkou na základní škole, a původně také bydlela v Řepích. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze :).

Sigiria

Den jsme započali časně ráno (7:30), kdy jsme vyrazili směrem k Sigirijské skále, kterou máme necelý kilometr od ubytování. Sigirijská skála není ledajaká skála, ale ztvrdlá zátka z magmatu nyní již vyhaslé sopky.

Každopádně, je to obří šutr trčící do výšky cca sta metrů. A protože jsou na něm a okolo něj starobylé ruiny, rozhodli se místní (a UNESCO) z toho udělat památku, za vstupné bratru 30 USD (raději nepřepočítávám do rupií, protože by mě klepla pepka, kolik tuk-tuků, žvýkaček a dobrých vod a dalších požitků, kterými tato rozvojová země oplývá. Výstup to byl pořádný, schodů nepočítaně, malby moc pěkné, a výhledy, výhledy ty byly nejlepší. Na půl cesty je taková pěkná plošina u které jsou lví tlapy (původně tam byl lev celý), a za nimi prý sídlí sršni, nebo vosy (liší se dle překladu). Vynalézaví místňáci půjčují za nějaký ten peníz kuklu a celotělový obleček, který, vzhledem k tomu, že jsme žádného sršně ani neviděli, má jediný účel – zpotit se jak prase a říkat si, že člověk naletěl.

My jsme ale byli instruováni dvěma učitelnicemi z Drážďan, které bydlí ve stejném penzionku, že oblek nepotřebujeme, pokud se ovšem nechceme patřičně zpotit. To jsme nechtěli, a tak jsme vrcholu dosáhli i bez ochranného oblečku.

Po Sigirijské skále jsme se šli najíst do jedné z místních mini restaurací. Dal jsem si avokádový sandwich, a byl moc dobrý. Od vedlejšího stolu jsme zaslechli slova “swimming” a “pool” a dozvěděli se, že místní top class hotel pouští za 250 rupií na osobu osoby k jejich bazénu. Zeptali jsme se na to toho milého páru Francouzka-Ind, a domluvili se, že se tam patrně sejdeme. A stalo se tak – s párem jsme se seznámili (Francouzka Agáta a Ind Abishek), vyměnili si telefonní (místní) čísla, a domluvili se, že nám zabookují hotel u moře, kam se vydávají o den dříve než my. Malý spoiler pro příště – bazén nakonec přinesl i mnohem překvapivější setkání!

Večer jsme se po večeři  vydali do zahrady, kde Abishek s Agátou bydleli, na malou party. Byly zde další lidé, běloši, které jsme potkávali při cestách po ostrově (ono těch pár bělochů si prostě všimnete a zapamatujete), takže jsme si to opět skvěle užili.

Odjezd z Kandy do Sigíría

Ráno jsme se sbalili, a připravili k odjezdu z Kandy. Protože jsme se chtěli rozloučit s naším takřka osobním tuk-tukářem Surajem, zavolali jsme mu, jestli nás nechce odvézt na autobus. Bohužel byl ale asi 30km daleko, a tak jsme šli kousek pěšky a nakonec si vybrali tuk-tukáře jiného.

Autobus do Dambuly, kde jsme měli přestoupit, byl přeplněný a navíc jsme seděli v zadní části za zadními koly, takže to byla cesta velmi houpavá.

V Sigiríe jsme došli k námi vybranému hotýlku, který byl ovšem plný a tak nás bratr majitelky vozil tuk-tukem po okolních guesthousech, kde by mohlo být volno. Nakonec jsme našli místo v jednom pěkném, rodinném penzionku, pokusili se usmlouvat cenu, což se nám nakonec nepodařilo, ale v době psaní tohoto příspěvku už víme, že daná cena je za kvalitu a velmi příjemné prostředí.

Jsme v nejsrílankovitější oblasti Srí Lanky, v oblasti, která vypadá tak, jak jsem si Srí Lanku původně představoval. Malé domky – penzionky, velké zahrady – džungle a po stromech se prohánějí opice.

Odpoledne jsme vyrazili na procházku k místnímu jezeru a procházka opravdu stála za to. Nejprve jsme potkali opičáka s černým obličejem, poté se k nám za zatáčkou přihnalo stádo (3 kusy) místního dobytka, a potom jsme už potkávali jenom zaručeně místní obyvatele a děti, které jsem fotil.

Pohled na jezero je pohled pro bohy, a to jak místní (Buddhismus a Hinduismus),tak i jiné. Za jezerem se tyčí hory, je vidět také místní skála, na kterou se zítra chystáme – Sigiríja.

Sloní projížďka a botanická zahrada

Hned ráno jsme zavolali Surajovi a domluvili si s ním dnešní projížďku do Millenium foundation (vesnice, kde se starají o slony) a do botanické zahrady.

Vyrazili jsme asi v 10 hodin, sluníčko dnes tolik nepralo, což bylo docela příjemné.

Suraj se nám snažil zpříjemnit cestu několika zastávkami. První z nich byla u stromu plného netopýrů. Vypadalo to vážně impozantně – obří strom a na něm visí jak na vánočním stromečku tak bambilion netopýrů. Udělali jsme pár fotek a chtěli se vrátit k tuk-tuku, ale když tu se Maruška vylekala – před náma z košíku vylézala kobra a vlnila se do rytmu píšťaly. (pozn. – netuším, co by se stalo, kdybych se první vylekal já…) Udělali jsme pár fotek, dali fakírovi pár peněz (v tomto případě trošku jako výkupné, jen aby ji proboha nechtěl znovu pustit :)), fakír se ušklíbal nad výší našeho příspěvku, ale naštěstí kobru udržel pod pokličkou…

Dál jsme se zastavili u stánku, kde jsme si koupili kokosový ořech. Tady na Srí Lance mají kokosové ořechy trošku jiné, než jaké známe od strýčka Fidela. Tyto nejsou chlupaté a jejich mléko má trošku jinou chuť. Mléko mi až tak moc nechutnalo, ale vnitřek nakonec jo. Vyzkoušeli jsme také červené banány. Jinak banány jsou tu tak o 100% banánovitější než ty, které známe z Čech. Takže si jich dávám každý den několik…

Ke slonům jsme  dorazili před polednem, zaplatili (na místní poměry) horentní sumu a hned se nás ujal průvodce, který nám ukázal muzeum slonů a následně nás usadil na nejbližšího volného slona, třicetiletou slonici Rami. Zážitek to byl neskutečný, slon má sice hebkou kůži, z ní ale vyrůstají ostré chlupy, podobné mým vousům, nebo kartáči na čištění podlahy. Slonice byla hodná a povozila nás místní džunglí. Průvodce nás fotil, a tak máme z této báječné projížďky několik fajn vzpomínek. Vzpomínka na to, jak po nás chtěl průvodce i mahut další peníze jako spropitné, už tak moc fajn nebyla, ale i tak to bylo celé moc pěkné…

Cestou zpátky jsme se stavili v Herbal garden, zahradě koření. Prohlídka byla velice zajímavá, ale po nějaké době se z toho stala spíš produktová prezentace léčivých výrobků a tak jsme se vydali dál, do zahrady botanické…

Botanická zahrada v Kandy je velmi stará, původ má už ve 14. století. Nelze se proto divit, že se tu na obrovské ploše nachází spousta krásných i starobylých rostlin a stromů. Vstupné, tak trochu tradičně rozděleno na místní a cizince, není nijak nízké, na druhou stranu zahrada stojí za navštívení… Kromě nás zde byla spousta škol, a také mileneckých dvojic – zahrada je krásným místem pro rande…

Vyfotili jsme spoustu fotek, užili si pohledů na krásné květiny, stromy, a podobně, a vydali se zpátky do hotelu…

Rathnapura a přesun do Kandy

Pomalu, ale přece jsme dojeli do města, které mělo oplývat drahokamy. Nevím čím to, ale poprvé za celou dobu se o nás vůbec nezajímali tuk-tukáři. Nakonec jsme jednoho oslovili, řekli mu, do kterého hotelu chceme, a on (patrně neuměl mluvit), ukázal na prstech jedničku (palcem, ne po Topolánkovsku), jakože 100 rupií. To se nám zdálo moc a tak jsme řekli, že 70 rupií maximálně. Tuktukář zavrtěl hlavou, my pozadím, a odešli jsme o kus dál. Koukli jsme do mapy, kudy k hotýlku, když v tu chvíli přijel náš tuktukář a přijal naší cenu.

Dovezl nás na místo, my jsme po chvilce váhání pokoj v hotýlku vzali, dali si palačinky a jali se odpočívat.

Druhý den jsme se vydali na autobus směr Kandy. V průvodci LP bylo napsáno, že cesta busem do Kandy trvá až 6 hodin, čemuž jsme nechtěli uvěřit. Po půlhodinovém čekání (které je zatím na Srí Lanku a její busy neobvyklé) přijel moderní autobus, kterým jsme odjeli.

Cesta trvala 4 hodiny, a byla vcelku pohodová. V Kandy nás překvapil ruch většího města, na který jsme si za poslední týden tak nějak odvykli. Vybrali jsme si tuk-tuk, který řídil sympatický tuk-tukář Suraj, kterého jsme si docela oblíbili. Místo, které jsme vybrali dle Lonely Planet bylo sice volné, ale pokoj na náš vkus předražený (2750 rupií, tedy 460 Kč pro dvě osoby je na srílanské poměry přespříliš). Požádali jsme Suraje o zavezení na jiné místo, které tentokrát vybral on, tam ale bylo také plno, takže jsme zkusili třetí, jím navrhované místo, které se nakonec stalo naším kandyjským domovem.

Proč bylo tak plno a draho? V Kandy se posledních 10 dní koná festival jménem Perehara, plný nejrůznějších přehlídek, tanců a hlavně lidí. Všude plno, a kde plno nebylo, cena dvojnásobná. Dnes byl ale poslední den, čehož si naštěstí byla vědoma majitelka “onoho” místa a dala nám cenu férovou.

Po rychlém vyložení věcí jsme využili  Suraje k odvezení do centra, kde jsme shlédli závěr festivalu. Přehlídka byla úžasná, spousta tanečníků a hromada zajímavých příležitostí k focení. Mimo jiné několik oblečených slonů…

Odpoledne jsme pak strávili procházkou okolo jezera a také dobrým místním obědem…

Uda Walawe a přesun do Rathnapury

Vstáváme v 5:20, abychom v 5:45 nasedli do našeho super vyhlídkového jeepu, který nás během 20 minut převeze ke vstupu do národního parku Uda Walawe. Cestou pozorujeme nádherný východ slunce nad stepní krajinou a vodní nádrží, to vše v dálce lemované siluetami hor. Relativně rychlá cesta v otevřeném jeepu nás přesvědčuje, že kabriolet není praktické auto, teda pokud nepovažujete osmdesátkový nadýchaný natupírovaný účes za něco bez čeho se nevydáte ani vynést koš.

Po vyřízení formalit (koupení lístku) nasedáme znovu do našeho kočáru a tentokrát i se stopařem zvěře honosícím se kartičkou  “volunteer” vydáváme vstříc rozlehlému parku (31 tis ha – myslím). Líbí se mi, že kromě nás je u vstupu jenom jedno další auto se čtyřmi Němkami. Celkově potkáme hned k začátku ještě další auto, ale to je všechno, takže celou cestu má člověk pocit, že je kolem dokola úplně sám! Cesty jsou jenom prašné a hrbolaté a jednou zakusíme i offroad, abychom pozorovali krokodýla v řece – já ho viděla, ale hned se schoval, takže Kája už ty dvě oči vykukující nad hladinu svým okem zatěžkaným foťákem nestihl, což vnímám stále jako dluh a od té doby každou nepatrnou louži prozkoumáváme, jestli tam není krokodýl. Nejlepší zážitek byl samotný velký slon (viděli jsme i větší skupiny – to jsou vždycky samice s mláďaty, samci se pohybují samostatně), který byl tak blízko, že bychom si na něj mohli šáhnout a ještě k tomu měl i kly, což podle našeho stopaře je opravdu veliká vzácnost. Jednu chvíli se lehce rozběhl k našemu jeepu, naštěstí stopař ze sebe vydal takové zvláštní zvuky, že si to pak raději rozmyslel a změnil trasu. Celkově to byl moc pěkný zážitek.

Po malém odpočinku jsme se znovu vypravili do Transit Home – měli jsme tam ze včerejška nějaké nevyřízené účty. Ale po té, co jsme si mohli ráno z jeepu v podstatě pohladit divoce žijícího slona, už nás tohle pozorování krmení ze vzdálenosti asi tak půl kilometru moc nebralo.

Celkem vyhladovělí jsme zblajzli oběd podobný večeři (rýže s šesti mističkami různých druhů zeleniny na kari) a vydali se lovit autobus po místňácku, což se nám povedlo. Cestu do Ratnapury jsem si představovala jako krátkou pohodovou záležitost, ale když jsme jeli 55 km déle než dvě hodiny, tak pohoda tak nějak mizela. Na druhou stranu byl tohle první řidič, který nevypadal, že si za volantem autobusu plní svůj dětský sen stát se řidičem formule 1, a poprvé jsme měli pocit, že tuhle cestu možná i přežijeme, což se také stalo. Ubytování v Ratnapuře bylo celkem hračka, neb jsme v tomto neturistickém a jinak asi i celkem nudném městě vsadili na LP jistotu a mohli tak završit večer  šesti palačinkami s medem a kokosem. Mňam.

Zapsala Marie.

Lipton’s seat a cesta do Uda Walawe

Protože Maruška má pocit, že když neuvidíme všechny ty krásný vyhlídky za ranního rozbřesku a nejlépe úplně sami, tak se staneme mastňáskými turisty, kteří si nezaslouží zahlédnout ani jednu sběračku čaje, vyráželi jsme opět brzo ráno. Již v 6:30 jsme smlouvali s místním hejnem tuktukářů o tu úžasnou poctu dovézt naše bílé kůže na místo, kde se ze zelených lístků stane černý prach určený do sáčků na čaj.

Na vyhlídku Lipton’s seat jsme se vydali asi jeden a půl kilometrovou vycházkou do kopce obklopeného Liptonovými plantážemi kam jen oko dohlédlo. Úplně sami jsme se za poslechu rádia vyhrávajícího kdesi v dáli na plantáži mohli kochat výhledem konkurující Konci světa hlavně svojí nekomerčností. Teda byl tam podezřelý ručníkář (=místo kalhot má okolo pasu něco mezi ručníkem a dlouhou utěrkou) údajně vybírající 100 rupií, ale neměl na to žádný lejstro a zas až tak moc to nevymáhal, což bylo od začátku podezřelé. Vyhlídka a cesta k ní je opravdu vrchol čajovo-plantážové obsese. Cesta zpět byla ještě obohacena nástupem houfu plantážnic do práce (začínají v 8 hodin, kdyby to někoho zajímalo). Na programu jsme měli i prohlídku čajového “závodu” v Dambatenne, odkud je produkován čaj Lipton v různých typech a kvalitách a po smíchání s horšími odrůdami např. z okolí Kolomba sáčkován a poslán až na náš stůl.

Druhá část dne se nesla ve znamení přesunu, srovnali jsme účet v našem hotýlku, odkud se nám skoro ani nechtělo, a vybaveni užitečnými radami pana domácího se vypravili na autobus. Cesta byla kratší a příjemnější než jsme čekali a i nalezení správného ubytka – tentokrát s klimatizací, proběhlo pohodově stejně jako domluva na zítřejší safari. V rámci naší akčnosti jsme se ještě odpoledne vydali na návštěvu blízkého Transit Home pro malé slony, kde mělo probíhat jejich krmení. Nemám moc chuť líčit celou tuto anabázi, tak ji shrnu do jedné věty: “kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil”. Takže doporučení: nestojí to za to!

Zas až tak moc nám to ale ve výsledku nevaidlo, protože jsme tak nějak tušili, že další den uvidíme slony taky. Po výborné večeři připravené v hotýlku a následným zlynčováním jednoho švába v pokoji, jsme celkem brzo usnuli, neboť ráno byl odjezd stanoven na 5:45.

Praktické informace: při ježdění autobusem je nejlepší hledat tzv. expresy zastavující mnohem méně častěji než normální. Nejlepší jsou na toto “Kolombo busy”.

Zapsala Marie.

Horton plains

Ještě předchozí večer jsme si v našem hotýlku, který máme sami pro sebe (nikdo jiný zde nyní nebydlí) domluvili tuk-tukáře, aby nás odvezl do národního parku Hortonské pláně. Protože je vhodné být na takovém místě hned ráno, nechali jsme si doporučit ranní odjezd již v 5:30 (v tu dobu se začíná rozednívat).

Tuk-tukář opravdu v 5:30 přijel a byl to milý obrýlený chlapík. Nutno dodat, že nás trošku překvapilo, že byl v kulichu a bundě. Přeci jen jsme přesvědčeni, že na Srí Lance v létě nesněží… Záhy jsme ale pochopili – cesta tuk-tukem hned po rozednění je velmi osvěžující, když k tomu navíc přidáte nadmořskou výšku 1800m n.m, můžete ze sebe po cestě odlamovat rampouchy. My jsme naštěstí měli alespoň bundy, a tak jsme zmrzli jen napůl.

Náš kočár za rozbřesku

Národní park je tak trochu v americkém stylu – můžete platit v dollarech (12$ za osobu), platíte i za auto (nebo tuk-tuk), takže výsledná cena tak trochu připomíná výlet do Yellowstonu…

Tuk-tukáře jsme nechali na parkovišti spolu s dalšími jeho druhy, a sami se vydali na 9,5 km túru okolo parku. Pohledy pěkné, jedno z míst se jmenuje End of the world (konec světa), a je odsud nádherný výhled do krajiny. Cestou jsme potkávali zejména zahraniční turisty, takže jsme si připadali zas trošku jako doma v Evropě :). Na tomto místě si dovolím poznamenat, že všichni Evropané vyráželi na túru nejpozději v 7 hodin. Při návratu o pár hodin později, kdy už pěkně pražilo sluníčko a nebylo třeba se chumlat do softšelek, se vydávaly na cestu skupiny Srílančanů – s klapkami na uších, kulichy a jistě i vlněnými jégrovkami.

V parku jsme mimo opravdu pěkných (a pěkně nebezpečně nezajištěných!!!) vyhlídek viděli jedny vodopády, několik jezírek a jednoho chameleona. Protože jsme celý okruh prošli, vrátili jsme se k našemu osobnímu řidiči a vydali se zpátky. Cestou jsme ještě zahlédli nějakého hada, spoustu opic, jež jsme na návrh pana řidiče podarovali sušenkami (na Elephant Island v Bambaji kradou opice jídlo přímo z rukou – tyhle byly celkem slušně vychované – pozn. Mar.) Nakonec jsme po cestě potkali i tolik vymodlené sběračky čaje, takže pár autentických fotografií také vyšlo :).

Odpoledne jsme pojali odpočinkově – jak jinak, když jsme vstávali v 5…

Ella

Tento krásný slunečný den byl započat bohatou snídaní v zápaďáckém stylu (=rozuměj tousty s máslem a džemem, volské oko). Dnešní den měl být zasvěcen 20 km vzdáleném městečku Ella známému svými výhledy a rozsáhlými fotogenickými čajovými plantážemi. Cesta do Elly byla okořeněna přestupem v Bandarawelle, kde právě probíhal tradiční nedělní trh, jehož prohlídka byla zakončena (neúspěšnou) snahou vyfotit se s krásnými místními policajtkami ve slušivých uniformách. Nechtěly.

Autobus do Elly jsme našli celkem snadno – měli jsme informace od sympatického klučiny z autobusu z Haputale, který nám ukázal i kudy na ten trh. V autobuse jsme potkali kluka znovu a rozhodně ne naposled.

V Elle jsme se vypravili na Little Adams Peak. Cesta pěkná, plantáže také, relativně malé množství farangas (v Thajsku takhle nazývají cizince), ale trochu nás rozladilo, když místní fotogenické domorodky rovnou místo pozdravu říkaly: “Wanna take photo?”. Na tuhle otázku totiž z mého pohledu existuje jenom jedna odpověď. Náladu mi dost vylepšily dvě věci: prašivý pes, který při cestě dolů setrvával ve stejné pozici, v jaké jsme ho našli i při cestě zpět. Já vím, že vlastně o nic nejde, ale svým způsobem byla jeho existence, nevyvolávající “wanna photo, wanna photo” velice sympatická. Cestou jsme potkali jednu pěkně oblečenou školačku, která na nás zkusila trik s pastelkou (pro neznalé – zeptá se, jestli jí nedáme pastelku, turisti obvykle nemají a tak věnují obnos peněz). Chtěl jsem ji překvapit a darovat jí propisku s logem OPPA, nakonec jsem ale od tohoto zlomyslného nápadu ustoupil.

Druhou věcí, která nám zvedla náladu, byl klučina, který na nás mával, jestli si nechceme v malém “baru” u cesty dát ovocný džus. Ten samý klučina, který nám už dneska několikrát pomohl. Džus jsme si někde dát chtěli, konec konců ode dneška mám potvrzeno od doktorky, že mi platí moje očkování na břišní tyfus, takže jsme řekli ano. Ananasový džus byl moc dobrý, a díky tomu, že jsme v baru seděli my, přišly ještě další dvě skupinky, takže jsme pomohli i takto. Jak se klučina jmenoval, si bohužel už nepamatujeme, ale setkání s ním si budeme pamatovat ještě dlouho.

Po dobrém jídle jsme si našli tuk-tukáře, který nás odvezl k místním vodopádům. Jestliže jsme doteď viděli spíše strojenou kulturu Srílančanů, tady se nám naskytnul pohled na její opravdovou podstatu. V jezírcích vodopádu se místňáci koupali, čistili si zuby, myli vlasy, a podobně. Do vody, byť tekoucí jsme tedy nevstoupili, ale aspoň jsme chvíli pozorovali místní zvyklosti…

Původně jsme měli v plánu se z Elly vrátit vlakem, když jsme ale zjistili, že jediný jede až v 7 večer (tedy po setmění), vzali jsme za vděk opět místní autobusy, které nám to ve velkém vrátily :D. Autobus z Elly do Bandarawelly byl trošku plný, a tak jsme museli stát. Přišlo nám zvláštní, že cesta zpět je o několik rupií levnější, ale moc jsme to neřešili. Když na mě ale průvodčí na nějaké malé zastávce začal mávat a jeden z místních mi řekl milé “get out”, začalo mi to docházet – průvodčí nám nejspíš špatně rozuměl a vydal nám jízdenku do nějaké dřívější zastávky. Nakonec jsme ale vytrvali a dojeli až do správného místa.

Přestup byl snadný, místní nás navedli na správný autobus,který měl jet do našeho místa pobytu – Haputale. Bohužel, nejspíš kvůli denní době, mělo stejný nápad – cestovat tímto busem – více místních lidí. Průvodčí jednotlivé cestující v duchu zábavné společenské hry tetris poskládal tak, aby se jich do autobusu vešlo co nejvíc. Průběh cesty by se dal popsat klasickým šimko-grosmannovským “stál jsem na jedné noze a ještě k tomu ne na své”. Zajímavé na celém tomto důmyslném poskládání bylo, že nereflektovalo fakt, kdy kde kdo vystupuje, takže když se po pěti minutách jízdy paní s dětmi z poslední řady rozhodla vystupovat, myslela jsem, že bude po indicku vystupovat okýnkem. Ale nějakým zvláštním způsobem, vlastní pouze Asiatům, dokázala davy v uličce mezi sedadly rozestoupit a protlačit se ven. Toto se opakovalo s železnou pravidelností každou zastávku (tj. každé tři minuty). Nakonec jsme ale dorazili v pořádku, jen trošku pomačkaní.

Cesta do Haputale

“When in Rome, do as Romans do!”

V sobotu ráno jsme si po pozdějším (7:30) vstávání zabalili. Snídaně probéhla u našeho starého známého v obchůdku. Ty dvě plastové židličky před jeho živností na nás čekaly už od včera.

A pak už se cestovalo ve srílanském stylu: tuk-tuk na nádraží s extrémně milým a férovým řidičem, dovezl nás přímo k autobusu mířícím do Matary; autobus Galle-Matara - příjemná hodinka, na asijské poměry prázdný autobus (=stojí jenom dvacet lidí); autobus Matara-Wellawaya – plnokrevná cesta autobusem jak se na Asii sluší a patří (přes 4 hodiny); Autobus Wellawaya-Haputale – 32 km, 1000 m převýšení, rozjezdů do prudkého kopce nepočítaně.

Hudební produkce srílanského popu na plný pecky je must-have, když náhodou hudba nehraje, máte pocit, že jste  moc v Evropě.

Když jsme dorazili do Wellawayi, skoro nikdo náš cíl cesty neznal. Jen jeden prodavač bufeťáckého vzezření. Tomu jsme ale moc nevěřili, a vlastně až dnes jsme zjistili, že měl pravdu. Na nádraží jsme budili patřičný povyk, asi tam bělochy rok neviděli. Každý k nám chodil, zeptal se odkud jsme, kde jsme byli a kam směřujeme. Pak připojil radu o cestě do našeho cíle, většinou úplně jinou, než ostatní. Nakonec nás ale zavolal řidič z autobusu, na který jsme čekali – patrně byl zvyklý na zahraniční cestovatele na své trase…

Po dlouhé cestě jsme dorazili do městečka Haputale, kde jsme vystoupili. Konduktér sice ještě něco sinhalsky mumlal, patrně myslel, že pojedeme ještě o zastávku dál, ale nám se to zamlouvalo zde. Ačkoliv jsme byli rozhodnuti jít ke guesthousu pěšky, nakonec nás ukecal tuk-tukář na cestu jeho korábem. My ho zase ukecali na cenu 50 rupií, což je asi 9Kč.

Guesthouse vypadal pěkně, měl úplně prázdno, takže jsme mohli o ceně pěkně vyjednávat. Usmlouvali jsme to z 2000 rupií na 1300,což  je pěkné. Jak vidíte, jsme ve smlouvání stále lepší a lepší. Na druhou stranu, takto tu ekonomiku rozvojové země nerozhýbeme…

Přikládáme foto výhledu na čajové plantáže. Těšte se, plantážníci!

Galle

Městečko uvnitř pevnosti má svoje kouzlo. Jsme tu už druhý den, a stále objevujeme nová místa.

Protože někteří účastníci zájezdu měli spánku až až, vstávali jsme  v 5 ráno, abychom se podívali na východ slunce. I když jsme na pláži byli včas, viděli jsme pouze houby mraky. Udělal jsem pár fotek vln, které byly vcelku enormní (nedokážu si vůbec představit, jak velká musela být vlna cunami, která právě zde v Galle a okolí napáchala neuvěřitelné škody).

Po vlnobití jsme se vydali ulovit něco k snídani. Většina kaváren a restaurací měla zavřeno, což nás překvapilo, neboť bylo teprve sedm. Takže jsme se vydali do jednoho pekařství. Milého pána jsme se zeptali, jestli nedělá i čaj, což on dělal, a tak nám udělal dvě krásné masaly (trošku něco jako čaj s mlíkem). Posezení proběhlo na ulici před pekařstvím na plastových židličkách ve velice civilním duchu a myslím, že jsme si tímto vysloužili od kolemjdoucích nebo od nakupujících titul Miss and Mr Sympatický turista, protože jsme nešli do žádného z těch podniků orientovaných na cizince (tam jsme byli včera, ale psst). Za necelých dvacet korun jsme obdrželi dva čaje a velký kus jakési kapsy plněné medem a kokosem, úsměvů nepočítaně. Velmi milé místo!

Poté jsme se vydali ulovit tuk-tukáře, který by nás odvezl na želví farmu. Na okraji pevnosti jsme narazili na jednoho postaršího a po chvilce smlouvání a domlouvání jsme se s ním vydali na cestu. Dovezl nás do cca 10km vzdáleného městečka, kde se nacházela jedna z želvolíhní.

Želvy se sbírají ve formě vajíček (popřípadě vykupují od domorodců), následně jsou na jeden až dva měsíce zasazeny – záleží na sluníčku. Z písku se pak vyklubou malé krásné roztomilé želvičky, které po několika letech dorostou v obří, zubaté a dle mého názoru i nebezpečné tvory. Všechny želvy v různých stádiích vývoje jsme si prohlédli a vydali se na pláž, která se nacházela za farmou.

To byla nádhera! Přikládám foto, protože bez fota by to snad ani nemělo smysl. Pláž úplně prázdná, kromě pár psů a kokosových ořechů na zemi.

Pláž

Na pláži jsme strávili chvíli, udělali spoustu fotek, a protože se už po nás tuk-tukář začal shánět, že jsme mu utekli bez placení a nevrátili se, vydali jsme se k němu zpátky. 

Nechali jsme se dovézt do nové části města, s jednou zastávkou na jedné (další) pláži. Moc pěkná podívaná, jen okolo pláží jsou náhrobní kameny zemřelých při cunami…

Novější část města vypadala velmi asijsky – všude spousta lidí, nepořádek a tak. Nebylo moc příležitostí se najíst, tak jsme se nakonec nechali unést doporučením LP a zapadli do Číny, dali si Sweet ‘n sour chicken a konečně opravdové Chicken curry a samozřejmě místní pivo.

K tomu sladkokyselému kuřeti – vzpomněl jsem si na mou občasnou konzumaci tohoto jídla v čínské restauraci na Újezdě. Chuť by byla podobná, jen tady k obvyklým chutím “sladká” a “kyselá” přidávali ultimátní “pálivá”.

Odpoledne proběhlo ve znamení odpočinku, plavání (teda jak kdo plaval – na vzdory mému exhibicionismu jsem se neodvážila svléct do plavek na místní pláži, protože tam nebyla ani jedna žena v plavkách na textil sporých, jak jsme v Evropě zvyklí – pozn. Marie) a čtení. Večer jsme konečně vyrazili na západ slunce. Podívaná pěkná, ale nebyli jsme sami. Přišlo se podívat asi 200 srílanských dětí, které zde byly na školním výletě. Ke kraji vysoké zdi pevnosti prosté jakéhokoliv zábradlí se přibližovaly tak moc, že jsme se na to ani nemohli dívat (asi 20 m volným pádem na kameny v moři). K západu slunce pak děcka zpívala, psi se rvali, babky nabízely ubrusy a náramky a Rusandy se fotily. Přesto všechno to bylo velmi poetické, zejména přes Maruščiny sluneční brýle, které všemu dodávají tak nějak růžový nádech.

To je pro dnešek vše, zítra se stěhujeme do Haputaly, odkud chceme navštívit čajové plantáže, safari, a místo, které se jmenuje Konec světa.

Tak snad se ještě ozveme :).

Srí Lanka 2012

The world looks different from here. Ostatně, odkud nevypadá. Rozhodl jsem se tento blog, a tuto hlášku Victorijského exchange programu reinkarnovat pro svoje další cesty...

Cesta

Cesta na Srí Lanku probíhala v rámci možností bezbolestně. Na Ruzyni jsme 25.7. ve 12:00 nasedli do letadla ČSA, směr Abu Dabí (cca 6 hodin).
Tato trasa má tvořit jednu z pých našeho jinak skvělého, ale zadluženého dopravce, takže o zábavu (zejména díky aperitivu velkému jako lampa) bylo postaráno.

Nad Abu Dabí jsme doletěli, dle plánu, o 6 hodin později, tedy v 18 SELČ, 20:00 Abúdabíjského času. Bohužel, zde plán poněkud končil, protože jsme přistávali asi dalších 30 minut.
To by ani moc nevadilo, kdybychom neměli na přestup cca hodinu.

Letištěm jsme proběhli jako německý turista poprvé zkoušející kari na záchod, takže jsme si jeho atmosféru až tak neužili.
Arabská hudba všude hrající, půlka osob zahalena v hábitech, letušky Etihadu ve slušivém napůl arabském, napůl "moderním" kostýmku, to jsou jen drobnéútržy, které si z toho rychloběhu pamatuju.
Nakonec jsme boarding stihli, a čekali asi 20 minut v autobuse na další pasažéry. Do letadla jsme dorazili s cca půlhodinovým zpožděním, našli svá místa, pohodlně se usadili a odletěli.

Etihad

Na cestu Abúdabíjským dopravcem jsem se docela těšil (nejen kvůli letuškám). Airbus 320 nemohl přinést nic extra zajímavého (teda, oproti ČSA alespoň onboard entertainment), ale i tak mě překvapil. Menu večeře, vytištěno zlatým písmem na pěkném papíře, zajímavý výběr jídla i pití, a ochota posádky jsou jen některé plusy, které mi utkvěly v paměti. Ale koneckonců, stále to byla jen A320, a s tím se nic extra vykouzlit nedá :D.

Colombo

Na letiště v Colombu jsme dorazili s již avizovaným zpožděním, které nám ale až tak moc nevadilo, protože jsme tam stejně měli doletět někdy uprostřed noci (3:20 Srí Lanského času). Takže přílet ve 4:00, následovaný cca půlhodinovým napínavým čekáním na naše batohy (zabalenými ve fólii jako kokony), nám až tak nevadil.

Následoval nákup Srí Lanské simkarty, výběr peněz v výherního automatu bankomatu a hledání vhodného busu (nejdřív bus z letiště na centrální stanoviště, potom bus do Colomba a následně bus do města Galle).

Autobusy jsou kapitola sama pro sebe. Šílené, staré, s místem tak na půl nohy, navíc ještěs řidiči, kteří mají tak trošku vlastní interpretaci pravidel silničního provozu chaosu.

Galle

Do Galle jsme dorazili v 11 hodin ráno, našli Tuk-Tukáře, který nás svezl do asi 2km vzdálené pevnosti (kterou postavili kdysi Holanďané a která je zdejší největší atrakcí).

Odbočka - tuk-tuky, tedy trojkolky, které spíš než auto připomínají oplechovanou motorku, jsou tu všude. Ideální dopravní prostředek na kratší vzdálenosti. Stejně jako u většiny dalších plateb se musí smlouvat, což nám někdy jde (třeba u zmíněného tuktukáře), někdy tolik nejde, třeba u ubytování, viz dále.

V Lonely planet jsme si vytipovali pár míst k ubytování, jenže už u prvních dvou se nám tuktukář vysmál, že jsou zavřené. Mysleli jsme, že to je jeho léčka, jak nám vnutit ubytování u jeho bratra-bratrance-bratrova bratrance-kamaráda-kohosi, ale měl pravdu, oba vychvalované podniky zely prázdnotou a tuktukář mrmlal pod vousy, že je majitel prodává, což samo o sobě je trochu podezřelé, neboť podniky doporučené v LP se těší velké oblibě a většinou nemají důvod být zavírány a to ještě v počtu převyšujícím jedna. Nakonec jsme ale našli ubytování Weltevreden, hezké ubytování uvnitř zdí pevnosti. Zde jsme trošku podcenili vyjednávání o ceně, takže platíme trošku víc (asi o 100Kč) než bychom asi měli. Neva, poučení pro příště...

Pán, který ubytování poskytuje, nám hned, jak jsme řekli, že jsme z Čech, ukázal knížku od cestovatele M. Zikmunda (Hanzelka a Zikmund) - Sloni žijí do sta let, kde se o tomto ubytování jím navštíveném v roce 2000, zmiňuje. Takže, aspoň máme kvalitní ubytování posvěcené předním českým cestovatelem. Očekávám, že náš tuktuk bude taky vystaven v technickém muzeu...

Protože jsme za poslední noc moc nenaspali, využili jsme hned nově nabyté bydlo k odpočinku. Poté následovala procházka městem a po hradbách, obědovečeře, a druhý odpočinek s tím, že se posléze půjdeme podívat na ten vychvalovaný západ slunce nad indickým oceánem. Probudili jsme se do tmy, která může panovat pouze v Asii, když vypnou proud. Bylo celých sedm večer, tma jako v pytli, tak snad ten západ zítra neprospíme.

Vynikající jídlo vyšší (že to není pouliční food stall a zaměstnanci měli stejné košile) kategorie byl Pedlar Inn - K. dal předost volnějšímu přechodu na indickou stravu, takže si dal těstoviny (dobré, ale bez překvapení) M. zakusila kuře na bazalce a bylo výborné - se salátem a zeleninovou rýží. Postarší německý pár vedle nás hrál pasiáns (live, ne na počítači).