Galle

Městečko uvnitř pevnosti má svoje kouzlo. Jsme tu už druhý den, a stále objevujeme nová místa.

Protože někteří účastníci zájezdu měli spánku až až, vstávali jsme  v 5 ráno, abychom se podívali na východ slunce. I když jsme na pláži byli včas, viděli jsme pouze houby mraky. Udělal jsem pár fotek vln, které byly vcelku enormní (nedokážu si vůbec představit, jak velká musela být vlna cunami, která právě zde v Galle a okolí napáchala neuvěřitelné škody).

Po vlnobití jsme se vydali ulovit něco k snídani. Většina kaváren a restaurací měla zavřeno, což nás překvapilo, neboť bylo teprve sedm. Takže jsme se vydali do jednoho pekařství. Milého pána jsme se zeptali, jestli nedělá i čaj, což on dělal, a tak nám udělal dvě krásné masaly (trošku něco jako čaj s mlíkem). Posezení proběhlo na ulici před pekařstvím na plastových židličkách ve velice civilním duchu a myslím, že jsme si tímto vysloužili od kolemjdoucích nebo od nakupujících titul Miss and Mr Sympatický turista, protože jsme nešli do žádného z těch podniků orientovaných na cizince (tam jsme byli včera, ale psst). Za necelých dvacet korun jsme obdrželi dva čaje a velký kus jakési kapsy plněné medem a kokosem, úsměvů nepočítaně. Velmi milé místo!

Poté jsme se vydali ulovit tuk-tukáře, který by nás odvezl na želví farmu. Na okraji pevnosti jsme narazili na jednoho postaršího a po chvilce smlouvání a domlouvání jsme se s ním vydali na cestu. Dovezl nás do cca 10km vzdáleného městečka, kde se nacházela jedna z želvolíhní.

Želvy se sbírají ve formě vajíček (popřípadě vykupují od domorodců), následně jsou na jeden až dva měsíce zasazeny – záleží na sluníčku. Z písku se pak vyklubou malé krásné roztomilé želvičky, které po několika letech dorostou v obří, zubaté a dle mého názoru i nebezpečné tvory. Všechny želvy v různých stádiích vývoje jsme si prohlédli a vydali se na pláž, která se nacházela za farmou.

To byla nádhera! Přikládám foto, protože bez fota by to snad ani nemělo smysl. Pláž úplně prázdná, kromě pár psů a kokosových ořechů na zemi.

Pláž

Na pláži jsme strávili chvíli, udělali spoustu fotek, a protože se už po nás tuk-tukář začal shánět, že jsme mu utekli bez placení a nevrátili se, vydali jsme se k němu zpátky. 

Nechali jsme se dovézt do nové části města, s jednou zastávkou na jedné (další) pláži. Moc pěkná podívaná, jen okolo pláží jsou náhrobní kameny zemřelých při cunami…

Novější část města vypadala velmi asijsky – všude spousta lidí, nepořádek a tak. Nebylo moc příležitostí se najíst, tak jsme se nakonec nechali unést doporučením LP a zapadli do Číny, dali si Sweet ‘n sour chicken a konečně opravdové Chicken curry a samozřejmě místní pivo.

K tomu sladkokyselému kuřeti – vzpomněl jsem si na mou občasnou konzumaci tohoto jídla v čínské restauraci na Újezdě. Chuť by byla podobná, jen tady k obvyklým chutím “sladká” a “kyselá” přidávali ultimátní “pálivá”.

Odpoledne proběhlo ve znamení odpočinku, plavání (teda jak kdo plaval – na vzdory mému exhibicionismu jsem se neodvážila svléct do plavek na místní pláži, protože tam nebyla ani jedna žena v plavkách na textil sporých, jak jsme v Evropě zvyklí – pozn. Marie) a čtení. Večer jsme konečně vyrazili na západ slunce. Podívaná pěkná, ale nebyli jsme sami. Přišlo se podívat asi 200 srílanských dětí, které zde byly na školním výletě. Ke kraji vysoké zdi pevnosti prosté jakéhokoliv zábradlí se přibližovaly tak moc, že jsme se na to ani nemohli dívat (asi 20 m volným pádem na kameny v moři). K západu slunce pak děcka zpívala, psi se rvali, babky nabízely ubrusy a náramky a Rusandy se fotily. Přesto všechno to bylo velmi poetické, zejména přes Maruščiny sluneční brýle, které všemu dodávají tak nějak růžový nádech.

To je pro dnešek vše, zítra se stěhujeme do Haputaly, odkud chceme navštívit čajové plantáže, safari, a místo, které se jmenuje Konec světa.

Tak snad se ještě ozveme :).