Vancouver III – Downtown, Gastown a večeře

… A to jsme stále v prvním dni našeho výletu :).

Jak už jsem zmínil minule, po ubytování v hostelu jsme šli prozkoumávat okolí. Jelikož jsme bydleli hned na hlavní třídě (resp. na jedné z hlavních tříd), neměli jsme to nikam moc daleko.

Vancouver se skládá z více než 20ti čtvrtí. My se po celou dobu pohybovali hlavně v Downtownu, v neděli jsme ale zavítali do North Vancouveru.

Centrum města, tedy Downtown, jak jsem už napsal, obsahuje nejen moderní část s mrakodrapy, ale i historickou část Gastown, popřípadě Chinatown. Uprostřed je budova s obří rozhlednou, na kterou jsme ale kvůli nedostatku času nakonec nešli.

Ačkoliv je Gastown městěm “historickým”, nemůžeme čekat, že bude staré jako třeba pražské Staré město. Budovy jsou zde cca z počátku 19. století, ale v porovnání s mrakodrapy je to docela zajímavý kontrast.

Nejdůležitější jedinou památkou této čtvrti jsou hodiny poháněné parou – Steam clock. Jako důkaz že jsou poháněny parou se z nich kouří :). Každých 15 minut zahrají melodii, na což zde mnoho turistů také čeká. Není zde ale takový ruch, jako na Staromáku – už jen proto, že zde není tolik místa…

Protože nám ale po dlouhé cestě a poznávání města vyhládlo, vrátili jsme se zpět na naši ulici, a vybrali restauraci, kde si dáme večeři. Co mě zaujalo hned u vstupu byla kontrola ID, nebo pasů. Do restaurací by mě bez důkazu, že mi je nad 19 let, nepustili. Chtěl jsem si dát něco typicky kanadského, ale výběr tak pestrý nebyl, a tak jsem si dal typicky americký Buffalo hamburger :) a ochutnal alespoň kanadské pivo. Zas tak se to nelišilo od běžné evropské stravy… Co se ale liší, jsou ceny. Ne ani tak jejich velikost, ale to, že v nich není započítaná daň. Je to tak i v obchodech – vždy je potřeba připočítat 7+5 % daň. (možná se liší podle výrobků).

Servírky nejsou v Kanadě nijak valně placeny, a tak se počítá se spropitným. Běžně to je 15% z nezdaněné částky, pokud o vás bylo dobře postaráno, může být spropitné i vyšší. V této restauraci nám připočítali spropitné automaticky k našemu účtu, takže jsme se vyhnuli zdlouhavému počítání… Večeře druhý den byla zajímavější, ještě o ní napíšu.

Následovala ještě krátká procházka městem – chtěl jsem vyfotit nějaké neonové poutače a večerní panorama, a poté jsme se všichni odebrali do svých pokojů.

Tedy alespoň jsme se domnívali, že jdeme tím směrem. Ale nešli jsme. Dostali jsme se někam úplně jinam :). Povídal jsem si s Carterem, ale tu jsem zaslechl Češtinu. Radostně jsem zvolal “Češi”, a dva kluci cca ve věku 28 let se otočili. Docela jsme se zapovídali, oni, v docela veselé náladě, vyprávěli, že tu jsou už 2 roky, jeden z nich dělá řidiče, a druhý pomáhá na stavbě. Poradili mi, kudy se dostanu k hostelu, pozdravili jsme se, a my se vydali opravdu správným směrem…

Související:

• Fotogalerie celého výletu / Slideshow (postupně narůstá)

Vancouver II – Cesta do města

Náš trajekt přijel přesně včas, na moři ani v pátek nebyla traffic jam, což se ovšem nedalo říct o silnici, po které jsme jeli autobusem. Ale to už předbíhám…

Nejprve jsme se museli do nějakého autobusu dostat. Nutno zmínit, že tohle mají dobře vymyšlené – v obou přístavech čekal dostatečný počet autobusů. Co už ale nemají dobře vymyšlené, je kupování jízdenek. Automat je umístěný u řidiče a v zemi, kde se používají hlavně kreditní karty, je až s podivem, že je automat jen na mince. Navíc nevrací. Takže pokud nemáte dostatečný počet mincí, jste docela ztraceni.

My jsme ztraceni tak trošku byli, ale nakonec nám někdo rozměnil 5$ bankovky na mince, a tak jsme si mohli kupit jízdenky, což ocenil řidič autobusu slovy “Vedete si opravdu dobře děcka, jste dost chytré na to studovat na University of Victoria”. Což byl, jak jsem později pochopil, jen začátek jeho divného chování.

Jak jsem už psal výše, cesta od přístavu ke skytrain byla plná aut vracejících se z práce, a tak jsme trčeli v zácpě. Šílený řidič si cestu krátil tím, že tu a tam otevřel přední dveře a začal něco volat na okolní auta, které obvykle řídily ženy. Nebo bavil cestující tím, že říkal, že tento let je nekuřácký.

Krasojízda naštěstí po chvíli kodrcání se zácpou skončila a my jsme mohli přestoupit na Skytrain. Jak jistě všichni víte, Vancouver bude v únoru hostit zimní olympiádu. Tak jako většina měst před ním, i Vancouver investoval nemalé peníze do rozvoje města. Jednou z externalit je i modernizace Skytrainu (my pražáci bychom prostě řekli metro, nebo lidově krtek). Dle Wikipedie byly první linky zprovozněny už v roce 1986 kvůli světové výstavě EXPO (kdo ví, co se jiného důležitého stalo v roce 1986, má bonusový bod :) ). V roce 1990 a 1994 se dočkal dalšího rozšíření,  a v roce 2009 pak významné modernizace. Stejně jako linka 14 v Paříži, jezdí i zde Skytrain bez řidiče. Linky  jsou dlouhé celkem 68,7km, a tvoří tak nejdelší automatický dopravní systém na světě.

Vancouver SkyTrain; zdroj: wikipedia.org

Nebeským vláčkem jsme dojeli až na předposlední stanici, kde jsme vystoupili. Najednou na mě dýchlo velkoměsto! Počtem obyvatel (s předměstím) 2 300 000 obyvatel sice není největší, ale mrakodrapy v centru (Downtown) mu dodávají punc obřího města. Uvědomil jsem si, jak jsem si lehce zvyknul na menší město – Victorii, takže mi přesun do většího města trošku dělal potíže. Všude spousta lidí, rušné ulice ve dne i v noci, mrakodrapy kam se podíváš…

Hned po ubytování v hostelu jsme šli na procházku po městě, do přístavu, a do starého města – Gastownu. Ale o tom zase příště.

Vancouver I – Cesta trajektem

Vancouver byl od začátku plánování výletů po blízkých i dalekých krajích BBC na jednom z prvních míst mého pomyslného programu. Proto jsem ani moc neváhal, když se na facebooku objevila skupina “Trip to Vancouver” a přihlásil se.

Ve Vancouveru jsme strávili 3 dny, a musím říct, že jsem asi nikdy za víkend neprožil tolik, jako tady. Proto bude článků víc, nejspíš 3, nebo 4.

Nakonec nás jelo, pokud vím, 13. Skupinu neoficiálně vedla Němka Karoline, spolu s ní jeli ještě další 2 Němci, Andrea a Felix. Nemohl chybět Singapuřan Abel, Japonec Yoshi, Korejec s tak složitým jménem, že si radši vymyslel přezdívku Carter, dále Francouzka Raffaelle, její kamarádka Charlotte, která bude studovat na Hawaii, Portugalka Alexandra, Španělky Cristina a Dori a Dán Alexander. A já (Čech).

Sešli jsme se v pátek ráno u školy, a vyrazili směr Downtown, chytit autobus, který nás odveze do Swartz Bay na trajekt. Cesta byla dlouhá, autobus jel skoro hodinu, takže jsme stihli trajekt ve 12 hodin.

Trajekt je zážitkem sám o sobě. I když jsem už trajektem jel z Calais do Doveru, trajektem po krásné Britské Kolumbii to bylo úplně jiné. Na této trase jezdí v podstatě každou hodinu, od rána do 9ti večer. Protože jsme měli štěstí na počasí, mohli jsme většinu plavby zůstat na terase a užívat si sluníčka, moře a ostrovů. Ochutnal jsem Sushi, a musím říct, že naše společné dny ještě nejsou sečteny, bude pokračování!

Kromě slunění a focení okolních krás jsem si udělal výlet po všech palubách trajektu. Ve spodních 3 patrech se nacházejí garáže pro auta a autobusy, kterých je nespočetně.  Na palubách 4 a 5 najdete několik restaurací, hernu pro děti, hernu pro dospělé a také velikou místnost se sedačkami pro všechny pasažéry. Paluba 6 má podobnou halu, je zde ale taky teraska, kterou ocení nejen kuřáci, ale všichni, kteří si chtějí skoro 2 hodinovou cestu patřičně užít. Paluba 7 má už jen terasu, ale je z ní nejlepší výhled. Na trajektu jsou vymoženosti všeho druhu, od wifi, telefonů, zásuvek, bankomatů až po obchody s oblečením, stoly na práci a učením a dalším.Škoda, že takhle nevypadají letadla lítající do zámoří, asi bych se za těch 10 hodin tolik nenudil :).

“Thank you for sailing with BC ferries”, stálo na poutači na palubě 5. Hmm, kdybych se neplavil s BC ferries, musel bych to asi přeplavat sám, pomyslel jsem si. Není tedy zač :).

Mezitím se náš  trajekt, který se jmenoval Halibut, přiblížil Tsswassenu, tedy přístavu u Vancouveru, a já přesně po 28 dnech vstoupil suchou nohou na pevninu.

Související:

• Fotogalerie z trajektu / Slideshow
• Fotogalerie celého výletu / Slideshow (postupně narůstá)
• Trajekty BC Ferries

Co je nového?

Milý deníčku, už dlouho (2 dny) jsem Ti nenapsal. Důvod je prostý. Milý deníčku, ofoukl mě vítr, když jsem byl na whale watchingu. Kašlu a smrkám, ale nemám prasečí chřipku. (dodávám pro některé starostlivé jedince). Nemám prasečí chřipku. (dodávám ještě jednou pro některé starostlivé jedince).

Sobotu jsem proto strávil pitím čaje a blivajzu, který vytvořil Vojta (kombinace křenu, a dalších zdravých věcí –> je to hnusné, musí to být zdravé). Odpoledne jsem neodolal, a vydal se s Crisem na dvě kešky v okolí.

Občas pracuji, občas se učím, někdy čtu knížku, nebo hraju Osadníky z Katanu s Jeffem, Vojtou, a / nebo dětmi. Nenudím se.

Dnes, v neděli, jsme byli s Vojtou pozváni s několika studenty na oběd u jedné z rodin ze sboru. Sešlo se nás asi deset, z toho dvě – nadprůměrně – pěkné slečny Regina a Andrea. Celé setkání bylo v krásném velkém domě, s pěknou zahradou, na které jsme měli velmi dobré jídlo, povídali si s ostatními studenty a posléze hráli stolní tenis, a jeho mírně obměněnou verzi - “sting pong” (pokud prohrajete, ostatní se do vás strefují míčkem :)).

Sting Pong

Protože se dům nacházel na druhé straně Victorie, nabídl nám Scott, že nás odveze. Jenže Scott tam neměl auto, a tak nás nejdřív odvezl Brian svým (oldshoolovým) Mercedesem ke Scottovi, kde jsme přestoupili do jeho minivanu.

Z celé akce mám skvělý pocit. Všichni byli strašně milí, mluvili jsme o cestování, studiu a tak dál. Plánují se další podobné akce, kterých se velmi rád zúčastním.

Odpoledne bylo nádherné počasí a tak jsme se s Crisem rozhodli opět jít hledat kešky (v okolí domu je asi 20 kešek, tak by byla škoda je nenajít). Viděli jsme zase krásy Kanady, a to v nejbližším okolí. A zde, milý deníčku, nastává důležitý okamžik: překonal jsem hranici 300 kešek! V porovnání s některými geovelikány to je sice směšný počet, ale jsem za něj rád. Doufám, že se mi podaří získat ještě během pobytu ve Victorii další kulatinu – 400 kešek :).

Swan Lake

To je pro dnešek vše…

Whale watching

Dlouho jsem přemýšlel, jestli se chci zúčastnit této turistické atrakce, a jestli za ní chci zaplatit 80CAD, nakonec ale touha po vidění něčeho neobvyklého, a hlavně asi touha po fotografiích převážila. A rozhodně to stálo za to!

Skupinu, se kterou jsme velryby pozorovali, jsme sestavili ještě na Adventure tour, když jsem u stolu plného asijských přátel prohodil, že by to mohlo být zajímavé. Nakonec se iniciativy chopil Singapuřan Abel, a musím říct, že to bylo dobře – whalewatchingová společnost mu zablokovala 1000CAD jako zálohu, kdybychom nepřišli. Naštěstí jsme ale přišli všichni (18 lidí), a obsadili jsme tak dva čluny zvané Zodiac. Protože na moři docela fouká, dostali jsme slušivé skafandry a rukavice.

Náš člun řídil Scott. Jeho jediné pravidlo na lodi bylo “nepadejte přes palubu”. Na mojí otázku, kolik lidí se už utopilo na jeho lodi, odpověděl, že má stále nulu. Popřál jsem mu tedy, abychom mu toto hezké skóre nezkazili. A nezkazili :). Chvilku po vyplutí z přístavu jsme viděli nějakého delfína, ale kvůli tomu jsme tam nebyli, a tak jsme jeli dál.

Cestou jsem si přeříkával mojí sérii neúspěchů s podtitulem “Naše slavné prohry” a říkal jsem si, jestli tohle bude první whalewatching, kde se nezjeví ani rybička, ale nakonec tomu bylo úplně jinak :). Jednotlivé lodě se spolu domlouvají vysílačkami – informují se, kde velryby zrovna jsou. A tak jsme po chvilce instrukcí z vysílačky, a vcelku rychlé jízdě spatřili první velryby.

Jenomže velryba není šnek, a pohybuje se docela rychle, řekl bych, že rychleji, než naše Zodiaky, a tak nám po chvilce zmizely. Přesunuli jsme se na jiné místo, které mělo jedinou chybu, že focení bylo proti slunci, a tak je pár fotek trošku blýskavých.

Překvapením pro mě bylo, že to nebyl jen výlet za velrybami, ale za dalšími obyvateli oceánu – navštívili jsme ostrov pokladů lachtanů. Nutno uznat, že v ZOO to jsou docela zajímavá zvířata, tady akorát řvali a smrděli :).

Cestou zpět nám Scott také ukázal mořské rostliny – řasy. To už mi trošku začala být zima, takže jsem se zachumlal do skafandru a těšil se na pevninu.

Zážitek to byl ovšem obrovský, nafotil jsem přes 400 fotek, které jsem posléze redukoval na 215, a na Flickr nahrál 85.  Krásy moře jsme viděli před týdnem s Jeffem, ale takhle daleko jsme ještě nebyli. Tož dobré to bylo!

Související:

• Fotogalerie / Slideshow
• Velryby Orca (Whale killer) na Wikipedii

Butchart gardens

Včera dopoledne jsem využíval trošky volna – Vojta a zbytek obyvatelstva byli v kostele. Snažil jsem se dodělat co nejvíc práce, které je čím dál tím více, což se mi nakonec i povedlo.

Protože stále pokračuje série krásných dní, které jsem ve Victorii snad ani nečekal, chtěl jsem něco podniknout. Přišel mi e-mail od mé whale-watchingovské skupiny (chystáme se tento týden), zda nechci do zahrad, které jsou nedaleko Victorie. Byl jsem víceméně rozhodnut ještě než jsem sem dojel, že bych chtěl zahrady vidět – jednak moje galerie přáníček k narozeninám a svátkům by už potřebovala obnovu, a jednak si myslím, že to stojí za to vidět. Abel, kluk menšího vzrůstu ze Singapuru, nabízel lístky za poloviční cenu, což mi přišlo fajn. Vojtovi se nechtělo, a tak jsem se rozhodl jet sám.

Hop!

Ještě vsuvka k osazenstvu výletu. Tvořili ho převážně samí Asiaté, jediný já jsem měl oči ve standardním rozměru 4:3 (šířka:výška, IT vtip). Se spoustou spolužáků z Koreje, Singapuru, Japonska a jiných končin jsem se seznámil už na Adventure tour, nicméně, přiznám se – pamatování exotických jmen a stále stejně vypadajících tváří není moje silná stránka. Zkoušel jsem metodu, že bych si zvýrazňovačem (děkuji paní doktorce Csémyové) označil všechny co znám (v úvahu padla i varianta že žlutou by byli ti, co už je znám jménem, a červenou ti, co jsem poznal, ale nepamatuju si je). Nicméně ani tento pokus nevyšel – myjí se dvakrát denně :). Tudíž mi nezbývá než si pravidelně cvičit každý večer cca 50 jmen, které zní asi jako když hadr šplouchne do kbelíku s vodou. Musí se ovšem nechat, že jsou všichni strašně přátelští, to se mi vážně líbí. Myslím, že z našeho přátelství bude i víc, tedy jako že spolu pojedeme do Vancouveru, nebo tak.

Na sraz jsem dorazil s pětiminutovým zpožděním, nicméně naštěstí jel nejbližší autobus až za 40 minut. Seznámili jsme se, popovídali jsme si, a nastoupili. Co na tom, že jel autobus okolo našeho domu. (samozřejmě tak jel jen ten ve směru do zahrad, ten nazpět trpěl chameleonismem – vysvětlím později)

Do zahrad jsme tedy dorazili cca v 5 hodin. Nevadí, sluníčko ještě bylo, a tak jsme stihli projít celou zahradu a ještě počkat 20 minut na předposlední bus. Zahrady jsou opravdu velké, a opravdu pěkné. Ještě hezčí musí být tak v květnu, kdy je vše rozkvetlé – nyní už některé květy – zejména růže odkvétají. Mimochodem zahrada je v soukromém vlastnictví – jak jinak než – rodiny Butchartů. Dle Wikipedie jsou zde už cca 100 let – pokud Vás zajímá více, prosím přečtěte si onen článek.

Ze zahrad jsme tedy odjížděli předposledním autobusem, který, jak jsem již napsal výše, trpěl chameleonismem. Ještě když jsme odjížděli, měl na sobě číslo 75, nicméně, když jsme dosáhli určitou zastávku, změnil se na 31. To by nebyla Victoria, kdyby jel stejnou trasou jako směrem tam. Ani místní nevěděli, a tak jsme několikrát nastoupili a vystoupili a nakonec se nás zželelo nějaké šestnáctileté školačce, která nás odvedla na bus jedoucí (sláva!) přes zastávku poblíž našeho domu. Školačku jsem navíc patrně potěšil, když jsem jí řekl, že vypadá starší.

A zde tedy příběh opět končí, děkuji všem, co do zahrad jeli se mnou, byla to zábava a příjemně strávené odpoledne. A zase do školy :)

Související:

• Fotogalerie / Slideshow
• Butchart Garden na Wikipedii

Mount Douglas Park

Vím, že o geocachingu v Kanadě slibuju napsat už delší dobu, ale zatím jsem to neudělal ze dvou důvodů. První z nich byl takový, že jsem se nechtěl pouštět do psaní dokud nebudu mít dostatek podkladů – kešek, což už nyní mám (20 z Britské Kolumbie za 14 dní – kéž by to takhle šlo i dál). Druhý z důvodů je ten, že na http://Poklady.com zatím, co vím, žádný článek o geocachingu v Kanadě není. Zkusím tedy článek napsat tak, aby se dal publikovat veřejně. Kdo tedy čeká bližší popis geolovu v tomto článku, zůstane prozatím zklamán. A nebo ne?

S Vojtou jsme si ve čtvrtek dopoledne řekli, že by nebylo od věci si zlepšit skóre, a zároveň se někam podívat – počasí je tu až neskutečné – teploměr ve Vistách ukazoval 20°C, ve skutečnosti bylo ale myslím mnohem víc. Na mapě jsme si našli oblast, která slibovala spoustu keší za malý čas. (to, že jsme nevěnovali pozornost terénu je věc druhá). Pojmenoval jsem toto místo Geokešerův ráj, zkontrolovali jsme mapu a jízdní řády a vyrazili. Jako obvykle jsme netušili název finální zastávky, takže jsme to prostě riskli – a vyšlo to. Stáli jsme přímo před vstupem do parku.

Geokešerův ráj. Nebo smrt? ;)

Když se řekne park, obvykle si představím Karlovo náměstí, nebo, pokud mám představivost o poznání vyšší, Divokou Šárku. Kanadská realita je ale jiná, a tak mě už první stoupání vyvedlo z omylu. Odměnou však byla první dnešní nalezená keška, a nádherný výhled na moře.

Odměna.

Takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, prozradím ale, že jsme místo plánovaných 20ti keší nalezli pouze 5. A že nám to docela stačilo. Kromě cca 12km procházky po krásném kopci/hoře Mount Douglas jsme si ještě střihli pešky jednu část cesty – jak říkala jedna pěkná malá slečna co okolo nás za tu dobu prošla - “já se z těch autobusů ve Victorii jednou zblázním”.

Související:

• Fotogalerie / Slideshow
• Mount Douglas park na Wikipedii

Oni se tu opravdu učí!

Několik hodin školy už máme za sebou, a tak se můžu trošku rozepsat, jaké to je ve škole. Jedním slovem – pěkné. A více slovy?

Disclaimer: Nechci, aby tento článek zněl tak, že na VŠE je vše špatně a na UVICu je vše super. Zvídavý a pozorný čtenář jistě pochopí…

Předně bude asi fér uvést, že se v Kanadě platí školné. Jeho výši zatím nevím, ale viděl bych to na více než 50 000Kč/rok. Možná proto studují ti, co je to baví, a ne jen tak někdo. A nás to taky baví.

Na business faculty jsou, co vím, jen přednášky, žádné labs. Jenomže přednášky jsou trošku jiné. V učebně je maximálně 40 studentů, všichni mají před sebou jmenovku a učitel je oslovuje křestními jmény. Prezence je obvykle povinná, pokud ne, tak alespoň součástí hodnocení. Studenti aktivně diskutují a na některých hodinách nejsou povoleny notebooky. Přijde mi, že učitel musí opravdu podrobně znát látku, protože se studenti na spoustu věcí ptají a o všem rádi diskutují. Lenka Š. si jistě vzpomene na přednášku z MNG3, na jednoho aktivního studenta. Takových je tu většina (až na to, že se nepřevlíkají v přednáškové místnosti). Hlavou se mi honí ještě jedno jméno jednoho aktivního studenta – tak takových tu je taky spousta. 

Některé předměty jsou ukončeny zkouškou, jiné jsou jen dle aktivity v průběhu semestru. Zatím po nás nikdo nechtěl žádnou práci na 30 stran, kterou by stejně nečetl. Je zde několik prezentací, z části týmové, z části individuální. O tom se asi rozepíšu v příštích týdnech, až si pár vyzkouším.

Tón, kterým se baví s vyučujícími, je překvapující, velmi blízký a přátelský. Učitel si docela často udělá srandu ze studentů (“slečno Grangerová, není vaše sestra Hermiona?”), studenti velmi přímo a hovorově odpovídají na otázky. Učitel si křestní jména pamatuje i z předchozích kurzů. Na první hodině Business and the internet přicházející studenti oslovovali vyučující a povídali si s ní, kde kdo byl o prázdninách.

Louka uprostřed campusu; foceno mobilním telefonem; při focení nebyl zraněn jediný králík

Podle toho, co dnes říkal Jeff, je zde o pozici vyučujícího na univerzitě velký zájem. Vyučující si na přednášky nosí vlastní notebooky – vypadá to, že nejsou školní – mají různé OS, obvykle Home edition. Na přednášku přicházejí o 10 minut dřív a vše si připraví. Všichni, co nás zatím učili, uměli velmi dobře s počítačem, ať už jde o přednášení s Powerpointem, nebo o surfování ve Firefoxu. Škola jako taková má vynikající vybavení – ať jde o projektory, audio soustavy, počítače v knihovnách, nebo o sportoviště, o kterých jsem už psal. Nevím, jestli to je placeným školstvím, nebo tím, že zde prostě škola dostává vyšší dotace od státu, nicméně vidím zde zásadní rozdíly.

Uvidíme, jak se můj pohled na výuku změní v průběhu semestru, popřípadě po skončení….

Fishing

Jednou z významných předností a pokroků zdejšího již desetidenního pobytu je fakt, že jsem se naučil jíst ryby. Tedy ne, že bych to předtím neuměl, spíše jsem nechtěl. Nebo jsem nejedl ty správné ryby připravené od těch správných lidí.

Svět odsud OPRAVDU vypadá jinak…

Jak jsem již zmínil, otec rodiny, kde s Vojtou bydlíme, je vášnivý rybář. Několikrát týdně jezdí na moře se svým vlastním člunem, a skoro vždy se vrací s bohatým úlovkem. Je to velmi zajímavá činnost, takže nikdy nejezdí sám. Pokud s ním nejede některé z jeho dětí, vezme Jeff některého ze známých, nebo z kamarádů. Tentokrát vyšla řada na Vojtu a mě, a já jsem za to moc rád.

Pobývám na ostrově (pro ty, kteří ještě neví – Vancouver island) už desátým dnem, a nějak mi stále to nedochází. Když jsem na ostrově, okolo by měla být voda. Moře. Mimochodem, když jsme tenhle víkend jeli na Adventure tour, tak jsme viděli několik jezer s menšími ostrůvky. Jaké by to asi bylo bydlet na ostrově na ostrově? ;) Všude okolo nás v radiusu cca 10km je moře. Tento fakt jsem si uvědomil až dnes, když jsme s Jeffem dojeli do přístavu.

Vojta a jeho loďka na vodítku.

Vojta už jednu cestu na ryby s Jeffem absolvoval, takže věděl co a jak, ale tenkrát byly obří vlny a museli se rychle vrátit. Dneska bylo moře poklidné, a tak se Vojta a Jeff pustili do spouštění lodi. Já mohl fotografovat, za což Vojtovi moc děkuju! Na snímači od fotoaparátu mám čím dál tím víc nečistot, takže retušování zabírá více času než obvykle, ale nevadí.

Po vyplutí na otevřené moře se nám zjevila pro mě zcela nová scenérie hor ve Spojených státech. Moře, vzduch i vzdálené hory, pokryté na vršku troškou sněhu, vše v nádherném šedomodrém oparu, který mi snad nikdo z fotek ani věřit nebude. Samozřejmě, jak jsme na loďce seděli, tak nám byla čím dál tím větší zima, ale myslím, že to za to stálo. Kromě Vojty a Jeffa s námi ještě jel pejsek Gimli, který byl také na rybách poprvé.

Za 2 hodiny strávené na moři se nám podařilo na jeden prut chytit žraloka, takového menšího, ale docela sebou mlátil a měl jsem z něj docela respekt, když ne strach. Jeff ho kleštěmi sundal, a hodili jsme ho zpátky do vody. Na druhý prut jsme chytili nějakou podivnou rybu, kterou ani neumím identifikovat. Protože jsme chtěli chytit lososy, nebo jiné ryby – jméno doplním, i tuto podivnost jsme pustili. Vůni ryb ale ucítil Tuleň, který k nám přišel na návštěvu. V dálce jsme viděli ryby s velkými ploutvemi, podle Jeffa snad nějaké druhy velryb.

Tuleň z Kanady

Den by zde mohl klidně skončit, ale neskončil. Jeff mě nechal řídit loď cestou zpět do přístavu, což byl velký zážitek nejen pro mě, ale i pro Vojtu, který si raději nasadil záchranou vestu. Je pravda, že kdybych měl brýle, mohli jsme se všichni cítit bezpečněji, ale i tak cesta do přístavu proběhla bez problémů.

Související:

• Fotogalerie / Slideshow
• Mount Baker – hora v USA, která je na fotkách vidět – na Wikipedii

Adventure tour – Lake Cowichan

Tento víkend, přesněji od soboty do pondělí jsme společně s dalšími  (celkem asi 120ti 90ti) exchange studenty vyrazili na tzv. “Adventure tour” k jezeru Cowichan. Ubytování bylo v outdoorovém centru, a na celé 3 dny pro nás bylo připraveno mnoho zajímavých aktivit. Jídlo bylo výtečné, bylo ho dost, a někteří z nás si pro něj šli i několikrát.

Okusili jsme kanadskou přírodu za deště, kromě pondělního dopoledne pršelo skoro pořád, ale ani to nás neodradilo.

V sobotu jsme dorazili odpoledne, ubytovali se, někteří hráli volejbal, někteří se šli podívat k jezeru (někdo se i koupal, já raději ne). Po vydatně chutné večeři se nám představili 2 pánové, Kanaďan a Mexičan, a předvedli skvělou show s bubny. Překvapením pro nás bylo, když  začali vybalovat stovku dalších bubnů, které nám půjčili a my se tak mohli naučit aspoň základy tlučení hraní. Vojta bude asi na jejich hodiny chodit, takže o tom určitě ještě napíše. Musím ale říct, že jsem si připadal jak na STOMPech, když jsme všichni začali bubnovat.

Po bubnování přišly na řadu hvězdy. Bohužel ne naživo, protože venku začalo pršet. Pán, který nám o hvězdách povídal – tuším, že se jmenoval John – byl důchodce z Victorie, dříve působící jako fyzik. Hvězdy jsou jeho hobby, stejně tak jako fotografování. Velmi mě zaujala jeho zručnost s počítačem a projektorem, až budu starý, chtěl bych to taky takhle umět.

Noční program jsem si udělal ještě hezčím – v Liquor store (vládním obchodě kde se prodává alkohol) jsem si koupil 6 třetinek Plzeňského Prazdroje. Stálo mě to sice víc než v Čechách, ale stálo to za to :). Po týdnu jsem opět okusil, jak chutná domov :).

Následující den jsme se rozdělili do tří skupin. Já, jakožto představitel skupiny číslo 2, jsem šel nejprve na výlet po lese s místním indiánem – původním obyvatelem. Ukazoval nám využití jednotlivých rostlin a keřů, popřípadě slimáků – docela zajímavé – kdybych to věděl dřív, nemusel jsem si brát svoji lékárničku. Došli jsme na další stanoviště, kde byla horolezecká stěna. Terka by se jistě smála, bylo to strašně snadný i pro mě, a to je asi co říct. Následovala projížďka na kánoích a kajacích. Evča by se jistě smála, že na jezeře (skoro) nejsou vlny a že to bylo snadné. Taky že bylo. Snažil jsem se Ukrajince, kterou jsem převážel, cestu zpestřit nakláněním a kymácením lodi, ale nesetkal jsem se si velkým ohlasem :).

(Loď, Ukrajinka Katarina a já; fotil Vojta)

Následoval veliký a chutný oběd, moc si už nepamatuju co to bylo, ale bylo toho hodně a dal jsem si to dvakrát. Po krátké siestě jsme se v dešti a v autobuse vydali k místní řece, kterou jsme sjížděli na pneumatikách. Místní tomu říkají tubing (čti tjúbing). Vzduch a déšť byl docela studený, ale voda byla  teplá, bylo tedy nejlepší ponořit co největší procento těla, tedy až do chvíle, kdy se řeka začala nápadně podobat Otavě, a já ztroskotal na mělčině. Autobus zpět byl vyhřívaný, připadal jsem si jako v sauně, ale vzhledem k tomu, jak jsme byli promrzlí, jsme to všichni ocenili.

Večerní program (samozřejmě po chutné večeři) se nesl ve znamení kulturní show – každá země měla připravit krátkou prezentaci. Řekli jsme si, že jsme na to už moc staří, vzali pivo a rum, z plechovek z předchozího dne udělali branku a Dominátora, a dávali jsme panáka rumu, nebo hlt piva tomu, kdo ho překonal. Nezapomněli jsme si rýpnout do Švédů, které jsme den předtím porazili v hokeji 5:2.

(Naše kulturní show. Fotil někdo Česťovým foťákem)

Poslední den jsme absolvovali kurz orientace v přírodě – docela milý starší pán nám ukázal, jak pracovat s buzolou. Prý mi zazářily oči, když začal mluvit o Geocachingu, takže jsme si nakonec spolu velmi dobře popovídali.

A to je pro dnešek vše, zítra naposledy bez školy a pak už hurá. Vyučující na Business and the internet nám už poslala první články, takže opravdu mám co dělat, děkuji za optání.

Související:

- Fotogalerie / Slideshow

Škola volá, vola II.

Druhý den tutoriálů přinesl spoustu pozitivních informací. Jednak jsem se seznámil s dalšími spolužáky, ale také jsme poznali školní sportoviště a počítačovou učebnu.

---

Počítačová učebna byla fajn, velké, 22” monitory s rychlými počítači, a podle informací, které máme, by se někde měla nacházet i učebna s MACy. Mimochodem – v campusu máme i obchod s počítačovým vybavením a počítači obecně, je to dokonce autorizovaný Apple store, takže tu je víc “Jablíček” než “Woken”. Vzpomínám si, jak se někteří podivovali, že máme na VŠE banku (ČS) a kavárnu – tohle je správně vybavená škola :D.

Přednáška o školních sportovištích, zdraví a bezpečnosti byla také docela zajímavá. V celém campusu je spousta hřišť, bazénů, a vůbec míst pro sporty, o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Hlavní sportovní hala je ale trošku mimo, což je ještě lepší pro nás – blíže k domovu a k autobusu. Kromě venkovního bazénu a nejrůznějších tělocvičen se zde nachází obří posilovna, velká asi jako jedna z menších hal výstaviště v Letňanech. Našel jsem zde snad všechny stroje, které má posilovna v Řepích, plus spoustu dalších, které se dají střídat. Nepatrný problém máme s váhami závaží – někde jsou v kilech, někde zase v librách. Posilovna je jedinou placenou aktivitou – semestrální karta vyjde na 35$, což jsem rád investoval.

Škola má  na svých pozemcích lékařské středisko, takže studenti nemusí někam daleko do města. Nicméně myslím, že ceny za léčení už nebudou tak přívětivé, proto bych radši zůstal zdravý…

Při přednášce o bezpečí v campusu jsme si s Vojtou vzpomněli na naše dva šerify ze Staré budovy. Nevím, jestli mají studenti a učitelé problémy se vstupy do učeben a místností na kartu (ano, na VŠE tyto problémy máme :D), ale místní bezpečnost je vskutku okouzlující. Jednak se na spoustě míst nacházejí telefony, kterými je možno zavolat ostrahu, nebo upozornit na problém, nejvíc mě ale zaujala služba Safe-walk. Pokud budete (já snad ne) dlouho studovat v campusu, můžete si na cestu k autobusu zavolat ostrahu, aby vás doprovodila. Ano, u nás služba také vyprovází – v 10 večer pokřikem “Budeme zavírat” :). Mimochodem – tato služba se prý dřív jmenovala “Escort servis”, ale prý ji ze zjevných důvodů přejmenovali.

Zatím moc nevím, k čemu zde mají bezpečnost – možná pro srandu králíkům (těch je tu fakt hodně) – Victoria se mi zatím jeví jako velmi poklidné městečko. Prý se tu hodně kradou kola, jinak ale vidím, že lidé nechávají auta s otevřenými okny, v knihkupectví, kam se nesmí s batohem, si ho odložíte v rohu u vchodu, domy se tu skoro nezamykají. Možná to bude těžký návrat…

Škola volá, vola

Milý deníčku, doslechl jsem se, že to tu někdo čte. To je dobře. Od své sestry jsem je dozvěděl, že jsem nudný. To není dobře. Ale prý ocenila můj vtip s Hanou Montanou, to samozřejmě je dobře. Musím se polepšit.

---

Dnes to (pomalu) začalo. Měli jsme první ze dvou tutoriálů nazvaných Orientation day. Na mě to bylo až příliš mnoho nových vjemů (ano, stárnu, ano asi jsem nudný), postupně se pokusím popsat co nejvíc.

V 9 jsme se sešli v místnosti Strong building – nevím, jak je pevná, ale je pojmenovaná po nějakém panu Strongovi. Dostali jsme desky se spoustou informací a rozvrhem, a nějaké jídlo k snídani. Jídlo bylo dobré, rozvrh ušel.

Nejprve nás přivítala Ann Peng, naše studentská koordinátorka, kterou jsme znali jenom z e-mailů. Poté nastoupil Associate Dean (něco jako zástupce děkana?) Dr. A.R. Elangovan, se svým velmi milým projevem. Začal tím, že nechce, aby ho někdo oslovoval titulem, oslovením “mister”, nebo jeho dlouhým těžkým příjmením, že chce, aby mu všichni říkali “Lango”. Upřímně řečeno – kdo z učitelů na VŠE, nebo lépe v ČR, se nechá od studentů oslovovat přezdívkou?

Jeho proslov, doplněný dokonalou prezentací (vytvářenou v Keynote na Macu, no :)), se točil okolo čtyřech pilířů, na kterých tento studijní program stojí: “It’s International, Inovative, Integrated and Social responsible”. V úvodu, (český) světe drž se, nám poděkoval, že jsme si vybrali právě University of Victoria. Velice pěkně nám popsal všechny výhody našeho programu a celým projevem působil, že mu na studentech záleží.

Po Langovi měli projev členové spolku CSS – Comerce student society, kteří mluvili mimo jiné o corporate identity a o větvi, kde studenti vyrábějí webové stránky. Zkusím o tom popřemýšlet… Členové CSS si nás rozdělili, já jsem šel ve skupině s Ashley (jak jinak ;)) . Provedla nás celým campusem, a některým, s orientačním smyslem pro humor, akorát zamotala hlavu. Trošku si pamatuju, že je v campusu divadlo, obchod s počítačovým vybavením, autobusy a spousta králíků.

Program vygradoval až do své nejdůležitější části, a to do Barbecue. Nabrali jsme si do housky spoustu zeleniny, kečupu a hořčice a dostali jsme hamburger. Spřátelil jsem se s Rakušany z Linze, s jedním z nich máme společné zájmy – šli jsme si pro druhý hamburger. Dokonce bydlí nedaleko nás, a když říkám nedaleko, myslím evropské nedaleko (tj. 10 minut chůze, ne jízdy autem). Na fotce výše je úplně vlevo nahoře.

Odpoledne proběhlo několik přednášek o ubytování a Adventure tour, na kterou se chystáme, a nakonec jsme se rozešli do svých domovů, králíci do svých nor.

Thetis Lake Regional Park

Vypadalo to jako obyčejný den. Dopoledne jsme s Vojtou oba dodělávali své pracovní resty – btw. – opravdu mě odsud nebaví pracovat, ale až budu mít nějaký pevný denní režim, asi o mně uslyšíte víc :). Odpoledne jsme plánovali jít na průzkum města a hromadné dopravy, popřípadě několika kešek, ale nakonec bylo vše jinak a my poprvé okusili opravdovou kanadskou přírodu.

Emily, nejstarší z dětí, chtěla jet na oslavu narozenin kamarádky k jezeru Thetis. Protože to není úplně blízko, Robyn jí vezla autem. A protože v autě bylo spousta místa, mohli jsme jet taky. Emily plánovala se zdržet asi 2 hodiny, takže jsme si společně s Vojtou, Robyn, Crisem a pejskem Gimli vyšli na výlet okolo jezera.

Jezero je nádherné, s průzračnou barvou u pláže a s troškou zeleného brčálu z druhé strany. Kromě hlavního jezera se zde nachází i několik okolních jezírek, menších, ale o to hezčích. Wikipedia říká, že bylo toto území vyhlášeno národním parkem v roce 1958 a rozkládá se na území 635 hektarů. Z jedné strany je jezero přístupné z pláže s bílým pískem, kde se dnes spousta lidí, obvykle dětí, koupalo. Na tomto místě je úplně zakázaná konzumace alkoholu, vzhledem k tomu, že zde několik lidí zemřelo, obvykle kvůli podnapilosti.

Aby to mohlo být dokonalé odpoledne, muselo by dojít na Geocaching. A taky došlo. I přesto, že jsme se rozhodli jet poměrně rychle, jsem stihl opsat souřadnice ke třem keškám. Dvě se nám nakonec podařilo ulovit. Kešky tu vypadají pěkně, napíšu o nich speciální článek. Akorát prozradím, že se mi podařilo nakazit geocachingem celý dům a navázal jsem kontakt s místní geocacherskou komunitou.

Pro dnešek je to ode mě vše, zítra vyrážíme vstříc dobrodružství zase mezi králíky, ehm ekonomy.

Související:

- Fotogalerie / Slideshow