Mám krejčí v Hoi Anu

Slíbil jsem, že povyprávím o krejčích v Hoi Anu. Jak jsem psal v minulém článku, v Hoi Anu je strašně moc krejčovských obchůdků, dílen, apod. (Davide A. P. – tady by se ti líbilo!) Každý řidič, kažý recepční, všichni určitě někoho znají a někoho doporučí. Ať už je jeho kvalita jakákoliv. Nám byla doporučena švagrová od řidiče, ale látky se nám tam moc nelíbily – na to, že mělo jít o nemačkavé látky, byly až trošku moc zmačkané…

Doporučení od recepční jsme víceméně ani neuvažovali, a chtěli jsme se přesvědčit sami, někde jinde. Počkat, potřebuju já vůbec oblek? No, asi ano (říká Klárka), a navíc, za cenu jednoho obleku v Le Premier si můžu pořídit 4 obleky tady. O kvalitě nevím, ale obleky tu vypadají moc pěkně, a nakupuje tu hodně lidí. Takže ano, potřebuju. Tak jsme šli do města, okouknout obchůdky, a v jednom nás rovnou odchytla energická krejčová, velmi dobře ovládající angličtinu. Zároveň jsme zde viděli Francouze, který si akorát oblek zkoušel, a slušelo mu to. Udělali jsme kalkulaci, a já si pak řekl, že si to nechám projít hlavou. To se krejčové moc nezamlouvalo, ale nakonec nás propustila s tím, že se vrátíme později.

Výběr látek v prvním krejčovství. Fotila Klárka

Šli jsme dál městem, a zašli si na kafe / pivo /  záchod / wifi. Posledně jmenovaná nám pomohla v kontrole krejčové na internetu – na TripAdvisoru. Našli jsme přes 150 kladných hodnocení a víceméně žádné záporné. Takže bylo rozhodnuto, a při cestě zpátky z města jsme se zastavili na změření. Nakonec jsem si objednal jeden oblek a košili. (update – po prvním zkoušení jsem si přiobjednal košili ještě jednu, je boží)

Bao An – tak se moje nová krejčová jmenuje – si míry poznamenala do svého notýsku i tabletu, s tím, že až budu chtít další oblek, není problém vybrat látku online, a ona ze záznamů nalezne míry (mé míry) a nový oblek / košili ušije. Tomu říkám prozákaznické chování a zapisuji si jako jeden z příkladů do výuky CRMka! Bao An není žádná troškařka – prostě v jeden den vezme míry, druhý den přijdete na fitting, a když jde všechno dobře, tak třetí den máte hotovo. Když jsem se jí druhý den ptal, jestli vůbec spala, tak říkala, že moc ne, ale že má velkou rodinu, která jí se šitím pomáhá.

Já už byl na fittingu, a musím říct, že oblek vypadá skvěle (já taky). Košile je skvělá taky, a tak jsem si objednal ještě jednu. Koneckonců, je to levnější, než v H&M, a doufám, že kvalitní.

Já při fittingu (prvním zkoušení ušitého obleku), fotila Klárka

Nejhezčí silnice ve Vietnamu

Středa 29.6. by probíhala jako standardní den, kdy jsme se měli přesunout z místa na místo, nebýt dvou věcí. První z nich byla pozitivní – a to, že Klárka zjistila, že z Hue do Hoi Anu vede nejkrásnější silnice ve Vietnamu, a že se vyplatí si připlatit za auto s řidičem, nebo to jet na motorce. Na motorce jsme jet nechtěli, a tak jsme si zaplatili řidiče. Den předem jsme našli fajn turistickou uličku s fajn restaurací a nabídkou za příznivou cenu, a tak jsme si to “private car” objednali. Druhá byla negativní, a to události na Ataturovu letišti v Istanbulu, kam se chystáme při přestupu. Zatím řešíme možnosti, kudy jinudy letět, a co s tím.

Zpátky ale k naší cestě. Po vydatné snídani jsme si sbalili, check-outli se, a nasedli do přistavené Toyoty, a společně s milým řidičem (jméno si nepamatuju, říkejme mu třeba pan Nguyen, možná jsem se trefil) (edit – tak ne, jmenuje pan Minh) se vydali vstříc starobylému městu Hoï An.

První zastávka byla v rybářské vesničce, která byla v 9.30 ráno docela opuštěná, takže jsme si mohli všechno náležitě vyfotit. Džunky, lodičky, na pozadí majestátné hory, nebe s pár mráčky, a jinak vedro, asi 40 stupňů. Zastavili jsme na dvou místech, a nemůžu se dočkat editace fotek, snad budou boží.

Ochutnávka. Budou i lepší

I když byla další zastávka nejspíš neplánovaná – zrovna se blížil vlak – moc se nám líbila. Paní u přejezdu ručně sundala závoru, a my si mohli vyfotit nejen pohled dolů na zátoku, ale také projíždějící vlak. Železnice ve Vietnamu je velice zajímavá, a trošku mě mrzí, že si jí nevyzkoušíme. Celkově tu je přes 2 000 km tratí, povětšinou v metrovém rozpětí kolejí.

Houk fouk. (= vietnamsky “ujel mi vlak”)

Další cesta vedla Hai Vanským průsmykem nahoru, k americkým bunkrům. Celý Hai Vanský průsmyk byl důležitou strategickou cestou při jakékoliv válce, a zejména pak při válce vietnamské. Z vrcholu je možné pozorovat obě strany, tedy jak severní, tak jižní, a proto bylo toto místo pro Američany jasnou volbou pro postavení pozorovatelny a bunkrů. Dneska jsou bunkry polorozpadlé, ale stále ještě zachycují důležitost tohoto místa.

Pozorovatelna v Hai Vanském průsmyku

Sjeli jsme dolů, a před námi se rozprostřelo velkoměsto Da Nang, které je třetím největším městem ve Vietnamu. Trošku šok po nádherné přírodě, vidět tolik mrakodrapů, resortů a panelů. Zajeli jsme ještě k mramorové hoře, což je takové muzeum výroby soch z mramoru, nějaká jeskyně, plus zahrada se sochami, co vypadají jak kdyby měly hrát v nějakém béčkovém hororu. Celá expozice je nahoře na hoře, a dá se tam dostat výtahem, nebo po schodoch. Zvolili jsme výtah nahoru a schody dolů.

Výtah na mramorovou horu

Chvilku jsme našeho řidiče museli hledat, nepočítal asi s tím, že nás to nebude tak bavit, a nezdržíme se tam tak dlouho. Nakonec jsme se ale našli, a pokračovali vstříc historickému městu Hoi An. Jen na úvod – Hoi An je město typické zejména množstvím krejčích a ševců. A jak to v Asii bývá, každý řidič, recepční, nebo prostě chodec na ulici má nějakého bratra, sestru, nebo bratrance, který… (doplňte sami – v tomto případě – je krejčí). Takže i náš řidič nás vzal ke své švagrové, která nám začala nabízet ušití obleku. Podívali jsme se na látky, popovídali si, a odjeli (konečně) do hotelu. I tam recepční znali někoho, kdo šije zaručeně nejkrásnější obleky a šaty, a hned nám cpali vizitky. My se ale nedali, a vybrali jsme si nakonec sami. Ale o tom zase příště…

Jeskyně Phonh nga a demilitarizovaná zóna

Poslední celý den v Hué a my jsme si na něj naplánovali výlet mimo město. Konkrétně do jeskyně Phonh Nga severně asi 200 km od Hué. Úplně původně jsme přemýšleli o národním parku Bach Ma, ale v nabídkách cestovek bylo obvykle zmíněno, že je potřeba vybavení na túru, a dobrá fyzická kondice. Vybavení na túru s sebou moc nemáme, a fyzickou kondici nějak taky ztrácíme. Takže alternativní výlet do jeskyně byl pro nás jasná volba.

Vstali jsme už před šestou a snídani snědli v půlhodinové rychlosti. V 6.30 jsme čekali na recepci, až přijede minibus. Ještě jedna vtipná story – původně jsme měli už dneska z Hué odjíždět. Ale hned druhý den jsme si spočítali, že bychom nestihli tenhle výlet, a tak jsme si prodloužili pobyt. Nicméně dneska končila naše první rezervace, a tak po nás chtěli zaplatit. Tedy nejdřív po Klárce, která přišla na recepci první. Slečna recpeční se tvářil trošku vyděšeně, když Klárka řekla, že u sebe nemá žádné peníze a že to musí vyřešit se mnou. Což nakonec v pohodě vyřešila a my se mohli těšit na výlet.

Tušili jsme, že na výlet nepojedou naši vrstevníci, nebo mladí studenti – ti si cestu zajistí svépomocí, případně se ubytují poblíž jeskyní (v hostelu, ne jeskyni), a zařídí si vstup sami. Takže jsme ani nebyli překvapeni, když jediným dalším osazenstvem výletu byl postarší japonský pár a dvě japonské paní ve středním věku. nevadí, my si chtěli aspoň odpočinout. Minibus získal svůj název nejenom podle menšího počtu míst, ale také nejspíš proto, že je v něm všechno v měřítku 1:2. Sedadlo a místo před ním by vystačilo školce v přírodě, nám ale úplně ne. Seděl jsem sám na přeplněném dvojsedadle, a stejně jsem měl nohy natažené do uličky.

Než jsme dojeli k jeskyni (cca 4 hodiny), viděli jsme nějaký katolický kostel (La Vang). Projeli jsme také skrz 17. rovnoběžku, tedy tzv. demilitarizované pásmo rozdělující severní a jižní Vietnam. Pravidelní čtenáři blogu a hlavně znalci historie tuší, že dnes už je Vietnam sjednocený, a 17. rovnoběžka a most, který zde je, je jen vzpomínkou na nelehké časy během války severu proti jihu Vietnamu. Resp. DMZ byla stanovena už první válkou v Indočíně (1946-54). Bohužel, místem jsme jen projížděli, takže jsem neuděll žádnou fotku.

Do oblasti, kde je jeskyně Phonh Nga, jsme se dostali během poledne. Takže, než cestovat s prázdným žaludkem, najedli jsme se. Dostali jsme všehochuť vietnamské stravy, takže jsme si aspoň vyzkoušeli, co všechno se tu nabízí. Celkově šlo ale spíš o turistickou verzi, to, co známe ze streetfoodu, je určitě zajímavější. Za highlight patří pochvala od toho staršího japonského páru, že umíme jíst moc dobře hůlkama. No a když jsme se chystali ven, začalo solidně pršet. Klárku napadlo, že nejlepší předpovědí počasí není ani světoznámý norský server, ani rosnička ve sklenici, ale vietnamští trhovci. Ti zcela přesně dokážou odhadnout, jestli se blíží déšť, jak velký bude, a zda má smysl schovávat zboží, aby nenamoklo.

Nakonec k naší úlevě pršet přestalo, a my jsme nasedli do lodí, které nás vezly po řece Son. Řeka Son pramení zde v provincii Quang Binh, vede po zemí (asi 7 km toku je v jeskyni Phonh Nga), a následně teče dál do jihočínského moře. Její tok je majestátný, mezi obřími horami, a je dostatečně široká, že by zahambila i naší Vltavu u Mělníka. Říká se jí také “Lipstick river”, nebo rtěnková řeka, podle barvy řeky v období dešťů. Jenže my tu nejsme v období dešťů (zajímavá, a pro nás zcela nová informace), a tak měla barvu zelenou. Těším se, až budu editovat fotky, tohle bude fotobankový ráj. Na řece jsme viděli spoustu rybářů sbírající řasy (až potom jsme si uvědomili, že to byly řasy, co jsme měli k obědu),  spoustu zemědělců okolo.

Zemědělci loví to, co jsme měli předtím k obědu.

 

Plavba na řece Son. No není to nádhera?

No a po tak deseti minutách plavby jsme se dostali až k jeskyni. Nádherný pohled na vysokou horu, řeku a jeskynní otvor. Vpluli jsme dovnitř, odříkali si typické fráze o stalagmitech a stalaktitech (případně o stalaktátech, jak jsem průvodce vhodně doplnil) (kdybyste nevěděli – stalagmit = ze země / stalaktit = ze stropu), projeli asi 1 km, a poté vystoupili uprostřed, odkud jsme šli pěšky, suchou nohou. Bohužel jsem si nechal stativ v autobusu, a tak bylo focení nalinko náročnější. Ale několik fotek snad vyjde… Zajímavé je, jak si místní vůbec jeskyní neváží. Nebýt hlídačů, vylezli by na každý bytelnější krápník, a ty zbylé by ulámali…

Jeskyně Phonh Nga. Je to nádhera.

Následoval návrat lodí k autobusu a únavná čtyřhodinová cesta zpátky do Hué. Tam jsme si zašli na doboru večeři do restaurace, která má posezení u místňáků v obývacím pokoji, skvěle se najedli, a usnuli spánkem unavených a spravedlivých…

Hué: Citadela

Hué je opravdu super město. Musím říct, že mě z Vietnamu zatím oslovilo nejvíc. Je vlastněpřesně tím, co jsem si jako Vietnam představoval…
Ráno jsme se opět bohatě nasnídali, a vyrazili na cestu do citadely. I když noční déšť, při kterém jsem psal včerejší příspěvek, přerostl nakonec ve fakt velkou bouřku, nevadilo to. Ráno bylo zase nádherně – mráčky tak akorát na focení. Takže další bod pro Hué.
K citadele – citadela je stará část města, obehnaná hradbami. Uvnitř jsou také domy, spousta obchůdků, ale žádné hotely. Stavba započala v roce 1804, a hradby vydržely i útok Američanů. Je tu také královský palác – taková menší citadela v citadele. První, co nás po vstupu zaujalo, byl stožárová plachta (Saturnin) vlajkový stožár. Působí majestátně, a spolu s lekníny v příkopě velice fotogenicky.

Vlajkový stožár. Dobré ráno, Vietname!

Uvnitř citadely se nám nejvíc líbil císařský palác. Ačkoliv byla během válek velká část poničena, je nyní restaurován. A podobu celé citadely taky moc pěkně popisuje 3d vizualizace, kterou v paláci nyní pouštěli. Zaujalo také logo ‘Samsungu, vnořené dotelevizní skříně tak, že to vypadá, jako původní reklama z devatenáctého století. Ve frontě na vstupenky jsme potkali postarší Čechy.Pán, když slyšel češtinu, rychle přepnul do angličtiny, aby se s námi nemusel bavit. Jeho škoda, mohl se dozvědět spoustu zajímavých věcí…

Po prohlídce císařského paláce jsme zůstali ještě chvilku v parku poblíž, poslouchali hudbu z nedaleké vily, a užívali si svěžího vánku. Potom jsme se prošli vnější citadelou, kde jsme měli možnost vidět celou řadu krejčovských dílen, a vůbec pěkných domů.

Možná znáte Kamu. Je to taková ta potetovaná kuchařka, co má vlastní pořad o jídle ve Vietnamu v televizi. V Ćeské, ne Vietnamské. Sledovali jsme  ten pořad už před návštěvou Vietnamu, a moc nám nesednul, nicméně teď, když jsme v Hué, jsme se podívali znovu, a najednou všechno dává větší smysl. Klárka si vzpomněla, že poblíž citadely je restaurace hluchého pána, který vyrábí jednoduché otvíráky (dřívko a šroubek), a při otevírání dělá vtipné “psí kusy”. Restauraci jsme měli nalezenou na mapě, ale chvilku nás heldání potrápilo, v mapě byla zanesena špatně. Dali jsme si závitky, které jsou typické pro oblast středního Vietnamu. A typické zde je nejspíš i to, že si je musíte sami ubalit. Dostanete rýžový papír, připravenou zeleninu a maso / šrimpíky (zdravím Radka), a ubalte si. To se nám moc líbilo. Já jsem si objednal pivo, abych viděl, jak nám pán flašku otevře tím otvírákem, a byla to docela zábava. Při druhém pivu (nemohl jsem zůstat u jednoho) mi pan majitel otvírák i podepsal a věnoval. Super způsob, jak svoji restauraci odlišit… Jo a pokud shlédnete video Kamu, dozvíte se také, že hosté panu majiteli posílají fotky, kam se jeho otvíráky dostaly.

Pan Lac Thuon nám podepisuje svůj otvírák.

Odpoledne jsme si ještě prošli město a zarezervovali výlety – zítra do jeskyní a do demilitarizované zóny, a pozítří do Hoi Anu. A navštívili další super restauraci a úžasná jídla. Už zníme jak Kamu.

Hué

Hué se nám líbí, v Hué totiž (zatím) neprší. V Hué svítí sluníčko tak, že vzpomínáme na doby, kdy nás zchladil nějaký ten svěží monzun. (Update – během psaní tohoto postu začalo strašlivě lejt, ale jen na 5 minut)

Snídaně v Alba Spa hotelu byla boží, výběr z milionu ingrediencí, ať už chtěl člověk posnídat po evropsku, anglicku (všimněte si, jak reaguji na aktuální situaci a vyčleňují anglickou snídani z evropské), nebo vietnamsku. Snídaně jsou od 6.00 do 9.30, to asi aby Čechy nenapadlo pojmout snídani jako oběd.

Na dnešek jsme měli naplánováno hledání výletů po okolí, a také prohlídku města. Asi abychom si připomněli, že i my děláme chyby, nechali jsme se přesvědčit pouličním ukecávačem na cestu lodí ke hrobkám kralů, které se náchazejí podél Voňavé řeky (kde vznikl ten název netuším). Slib zněl dobře, a tak jsme nasedli do lodi, a zaplatili (klasická chyba platit předem). Pan ukecávač se zdejchnul i s penězma a my na lodi zůstali jen s vietnamskou posádkou, která mluvila anglicky jen omezeně.

Naše loď i s pouličním ukecávačem, který se po focení zdejchnul.

Z původního plánu cesty trošku sešlo, ale nakonec jsme si uhádali několik zajímavých zastávek. Kdybych předtím v Lonely planetu nečetl přesně tenhle trik, asi bych si nenadával do blbců. Ale nevadí, chybami se člověk učí, a tahle nebyla zas tak velká. Lodníci chtěli co nejvíc ušetřit, a tak stavěli mimo klasické přístavy. Na cestě za jednou hrobkou jsme vystupovali u nějakých zemědělců se sekyrou, kde byl i nějaký divný toulavý pes. Tam jsme se trošku obávali, co snámi bude. Šlo ale jen o přestup na motorku. Tu řídil dědeček a babička – já si nasedl k dědečkovi, Klárka k babičce. První zastávkou byla hrobka císaře Tu Duca. Zajímavý rozlehlý areál, se spoustou budov. Prý byla stavba celého komplexu drahá a náročná, a vyústila v převrat, který byl ale prozrazen a potlačen, takže dostavbu nakonec nic neohrozilo. Ještě jedna zajímavost – Tu Duc měl 104 manželek a konkubin, ale žádného potomka.

Hrobka císaře Tu Duca

Po návštěvě hrobky císaře Tu Duca jsme navštívili ještě dvě pagody. První byla naprosto opuštěná, bez turistů, a za areálem byl hřbitov. Na hřbitově se válelo dost padělků bankovek, tak nevím, co to bylo za místo… Každopádně pagoda bez turistů byla příjemným zpěstřením. Druhá byla pagoda Thien Mu, která je známá svou osmibokou věží (každé patro (ze 7) je zasvědceno jedné Buddhově inkarnaci v lifdké podobě). V areálu také stojí automobil Austin, kterým do Saigonu v roce 1963 přijel mnich, který se na protest proti politice jihovietnamského prezidenta upálil.

Onen automobil.

Poslední zastávkou byla Citadela, kterou jsme ale, pro značné vedro a únavu, zatím vypustili. Zašli jsme si na dobré jídlo do doporučované restaurace Nina’s café, a potom do jacuzzi, kterou máme v hotelu. Večer jsme se šli projít městem, vyfotit pár nočních fotek, a navečeřet se.

Z Dalatu do Hue

Den jsme začali procházkou směrem k lanovce, kde jsme objevili nádhernou kavárnu, která byla sice určena pro zápaďáky (hlavně cenami), ale výzdobou se nám moc líbila. Dali jsme si wafle (já) a míchaná vajíčka (Klárka) a vydali jsme se dál – k našemu dnešnímu (parciálnímu) cíli – lanovce. O lanovce jsme věděli, že ji máme za humny, a že nejede do města, ale na druhou stranu kopce, k jezeru a ke klášteru. Nechali jsme ji na poslední den v Daltu, kdy jsme už víceméně neměli co dělat.

Před lanovkou byla krátká fronta. Celou situaci usměrňovalo několik mužů v uniformě, s pořádně velkou hvězdou na čepici. Z informační tabule jsem se (k uklidnění) dozvěděl, že lanovku stavěli Rakušáci. To by mohlo slibovat alespoň elementární bezpečnostní opatření. 2,4 km dlouhá kabinková lanovka přes údolí, vedoucí na kopec k budhistickému klášteru Truc Lam, je určitě skvělá podívaná, pokud teda zrovna nefouká vítr. A protože jste většinu trasy na vrcholku obou kopců, vítr tam fouká skoro pořád. A nejsem si jistý, jestli někdo z rakouského týmu instruoval někoho z vietnamského týmu o základní bezpečnosti při provozu lanovky, protože pán, co měl hlídat lanovku nahoře, si zrovna četl něco na mobilu. Každopádně, vystáli jsme si frontu, a jako na potvoru do kabinky vyfasovali ruské spolusedící. Hurá. Lanovka je to pravu zajímavá, a základním rozdílem oproti lanovkám, co známe z Evropy je hlavně výška, ve které kabinka jede. Nevím kolik to bylo, ale bylo to moc.

Lanovka.

Co nás ale hodně překvapilo, bylo množství lidí přijíždějících do kláštera na druhé straně lanovky. Spousta z nich přijela autobusy, nejspíš organizované zájezdy (i Vietnamců). Taky spousta Rusů – ti přijeli hlavně z cestovkou Anex tour (fakt). Napadlo mě, jestli je to ta samá cestovka, se kterou byli Rusové na Krymu… Celý chrámový komplex byl zajímavý, viděli jsme spoustu mnichů a mnišek (prý to byly jen pomocnice, říká Klárka). A taky jsme podnikli strašně zajímavou sondu do sobotního života místních Vietanmců, kteří se na výlez nastrojili a pojali ho jako velkou událost.

Mniši, jsou tiší. (a umí zacházet i se strunovou sekačkou, například)

Lanovkou jsme se vraceli i zpátky do našeho hotelu, tentokrát za ještě silnějšího větru. Naštěstí ale vše dobře dopadlo. Odpoledne jsme měli volné, protože náš let do Hue byl až v 19.00. Kvůli check-outu z hotelu jsme ale byli tak trošku bezomovci. Bloudili jsme po městě, seděli dlouho u jezera, na obědě, na kafi, a okolo čtvrté jsme se vrátili do hotelu pro věci. Taxíkem, který pro nás objednal majitel hotýlku (nikdy nevěřte, když vám někdo bude nabízet cheap price, nebo fair price), jsme se přesunuli na latiště. Tam jsme čekali vcelku dlouho (let byl asi o půl hodinu zpožděný, a my jsme tam navíc přijeli nějak brzo). Tam jsme opět podnikli sodnu do života Vietnamců – když jsme viděli, jak se strašně cpou a předbíhají ve frontě. Na(ne)štěstí, díky jejich vzrůstu jsem si lokty dokázal vcelku snadno udržet svou pozici ve frontě, jsem totiž na asijské poměry docela vysoký.

Přemýšlím, jestli by mě vzali do asijské NBA

Let byl docela ok, zajímavostí bylo, že první skupinu dovezl k letadlu autobus, další už šli pěšky. V letadly mi společnost dělaly dvě vietnamské děti, které mě štípaly do ruky a chtěly se mnou hrát kámen – nůžky – papír. Byly docela hlasité, a myslím, že to zbytek letadla docela štvalo.

Chodím po runwayi hladov sem a tam, tam a sem…

Na letišti v Hué jsem zažil asi nejagresívnější taxikáře. Málem nás tahali do svých taxíků, takže jsem si musil křiknout…

Do Hué jsme se dostali někdy ve 22 hodin, v hotelu nás přivítali welcome drinkem, a my brzo usnuli…

Dalat podruhé

Jako objevnou jsme přijali myšlenku, kterou nám předal majitel hotelu v Dalatu, že obvykle prší jen odpoledne a v noci. Vstali jsme proto ráno v 7, a v 8 jsme si to už štrádovali do města. Cestou jsme se zastavili na kafe v malé kavárně u silnice, kde nám majitelka nerozuměla ani slovo anglicky (nerozuměla nám ani, když jsme jí to vysvětlovali podle slovníku vietnamsky). Slanou snídani jsme nechtěli (nabízela nějaké nudle), a tak jsme si dali jen kafe. Kafe jsou tu zvláštní. Je pražené, takže je v tom cítit hodně pražené příchuti. Místňáci to kompenzují salkem, které do kávy přimýchávají. A takové kafe jsme v té kavárně dostali. Překapávané přímo do šálku, s trochou salka. Bylo malé, ale moc dobré. A i když na naše poměry levné, myslím, že si paní něco přisadila za jazykovou bariéru…

Uprostřed Dalatu je jezero. Není tak hezké, jako jezero v Ženevě, nebo v Kandy, ale zato se na něm můžete projet na labutích. Ne živých, ale těch kýčovitých. To jsme neudělali, ale během dne jsme si celé jezero pěkně obešli.

Jezero. Fotila Klárka.

Centrum Dalatu je zvláštní kombinací starých a moderních domů. Úzké ulice, které se vinou různě do kopce a z kopce. Takže se nám několikrát podařilo pěkně zabloudit. Některé části města byly chudší (třeba okolo trhu bylo hodně bezdomovců), některé zase přetékaly bohatstvím (viděli jsme nějakou Britskou školu, odkud rodiče odváželi své děti).

Protože trošku pokašláváme (přeci jen je tu jen 20 stupňů), šli jsme doplnit zásoby Strepsils do místní lékárny. Je docela zajímavé vidět, jak jsou léky totálně globální záležitostí. Stejné léky, stejné názvy, jen zde mnohem nižší ceny. A třeba Aspirin se prodává po platíčkách, a ne v krabičce.

Oběd jsme chtěli vyřešit nějak jednoduše, a tak trošku jsme pošilhávali po nějakém McDonaldu – přeci jen 6 dní vietnamské stravy chtělo nějakou drobnou změnu. Jenže Mekáče v Dalatu asi nejsou. Zato tu je pěkná napodobenina – Lotteria. Teda, teď se dočítám, že to je vlastně korejský chain, takže kredity za napodobeninu patří so Seoulu. Nakonec jsem stejně vycukal, a dal si kuře s rýží. Na hambáče je ještě čas…

Po obědě, hned po tom, co jsme vstali, začalo pršet. Teda jen trošinku, asi jako připomenutí, že to hezké počasí doposud není zadarmo a věčně. Vydali jsme se na procházku okolo jezera. Zajímavé je, že Vietnamci v tomto jezeře rybaří. Takže jsme byli několikrát svědky nahození udice a vylovení docela velké ryby.

V zadní části jezera jsou hezké parky, a také botanická zahrada. Do té jsme zašli. Narozdíl od jiných botanických zahrad v dalekých krajích, tady toho nebylo až tolik k vidění vzhledem k tomu, že podnebí je v Dalatu podobné tomu v Čechách. Ale i tak jsme si prohlídku užili. No a protože se blížil třetí hodina a začalo pršet vydatněji, mávli jsme na taxík a zajeli na chvíli zpátky do hotelu.

Večer jsme se vydali do města ještě jednou. Nechtěl jsem jít stejnou cestou, a tak jsem Klárku vedl jinudy. Bohužel, vzhledem k mým orientačním schopnostem nám to trvalo déle, než kdybychom šli původní cestou, a to jsme přidali do kroku, protože v některých částech bychom neradi byli po setmění. Došli jsme až do centra, protože jsme nějak nemohli najít restauraci dle našeho gusta. Klárka si přála něco jiného, než street food, fast food, apod. Prostě něco, co nemá plastové židličky.  A nakonec jsme jednu našli. A skvěle si pochutnali – měli jsme grilované hovězí, grilovanou vepřovou slaninu, a hovězí na špenátu, to vše samozřejmě s rýží. A to vše za krásných 163 korun včetně dvou Saigonských piv. No, nechtěli byste tu žít?

Spousta omáček na grilované maso. Každá z nich byla jinak ostrá. (fotila Klárka)

Byli jsme připraveni na to, že pojedem domů taxíkem. Jenže, dneska je pátek, a zrovna měly všechny taxíky napilno. Takže jsme museli jít i tentokrát pěšky. Naštěstí, dneska večer nepršelo, takže to byla příjemná procházka, která završila dnešních 25 kilometrů chůze po Dalatu. Brou noc!

 

Náš pokoj s výhledem na celý Dalat. I zde myslím na svoje čtenáře.

Dalat

Ve čtvrtek ráno jsme vyspávali dlouho, protože nás dopoledne kromě snídaně a sbalení věcí nic zásadního nečekalo. Až ve 12.30 pro nás měl přijet autobus / shuttle, který nás měl odvézt do Dalatu, města vzdáleného asi 135 km, cestou, která měla trvat něco přes 5 hodin. (wtf? – dozvíte se dále)

Ve 12.30 nikdo nepřijel, a tak recepční / majitel hotýlku v Mui Ne zavolal společnosti, která bus zajišťovala, a ta ho ujistila, že do 10 minut autobus přijede. Přijel sice za 20 minut, ale my jsme si mezitím hezky popovídali s naším sousedem – původem Švédo-Francouzem, který kvůli dětem, které má s rozvedenou ženou (která nejspíš žije ve Vietnamu), tráví vždycky 6 měsíců v Evropě,a  6 ve Vietnamu. Děti vzal na prázdniny / dovolenou, a stráví zde s nimi asi měsíc. Tipnul nás na Slovany, věděl, že nebudeme Rusové (bod navíc), a když jsme mu potvrdili, že jsme Češi, tak říkal, že si to tak nějak myslel. Doufejme, že jenom podle naší řeči… Napsali jsme mu pár hudebníků z ČR, kteří by ho mohli zajímat (v té minutě, co jsme na to měli, jsme mu napsali Karla Gotta, Jarka Nohavicu, Karla Kryla a kapelu Kryštof. Tak třeba se mu něco z toho zalíbí…

Autobus tedy nakonec přijel, a tentokrát to byl autobus sedací. Opět trošku menší, než bych čekal, a to nejsem žádný dlouhán. Cesta vedla nejprve po nejbližších hotelech, potom po dálnici, a pak po menších a menších cestách. Cestující přibývali, a když se vyčerpal standardní počet míst, přesunul se konduktér z místa vede řidiče na zahradní sedátko. Po chvilce nastoupila stará babička, a tak jí konduktér posadil místo sebe, a sám si sednul na stoličku. Když přibyl ještě jeden pasažér, seděl konduktér na schůdku, na stoličce seděl malý chlapec a na židličce babička. Slyšel jsem, že v horších autobusech takhle do uličky naskládají drůbež, nebo jiné cargo, aby vydělali ještě něco navíc…

Autobus. Zachyceno ve chvíli, kdy na zahradním sedátku sedí konduktér

Část cesty jel autobus úzkými stezkami do hor. Z cca 50 m nad mořem jsme vystoupali až do 1 100. Docela zajímavý pohled na “džungli” – nechtěl bych zde bojovat, a rozhodně bych se zde nechtěl teď procházet. Kolik nevybuchlých nášlapných min a bomb se tam ještě skrývá? Zajímavá byla také vodní elektrárna Da Nhim (více o ní na Wikipedii – např. že byla zafinancována z Japonského reparačního programu). Řekl bych že trošku meglomanštější vydání, než jsou naše elektrárny. Pohledy do údolí kulervoucí dechberoucí.

Jeden z pohledů do údolí. Budou i lepší, až je přenesu z foťáku

Nakonec jsme živí a zdraví dojeli do Dalatu, což na první pohled vypadá jako kříženec Matějské pouti, Karlových Varů a nějakého stánkařského města – řekněme Železné Rudy. Ale uvidíme, třeba na to zítra změníme názor… Vzali jsme si taxík a dojeli do našeho ubytování. Vybrali jsme (říkáme, že záměrně), vilku kousek dál od města. Vilku, co vilku, vilu. Obří. Dalat je město inspirované francouzskou kolonizací, a tak zde najdeme obří vily, a mimo nich i malou psudoeiffelovku. Ale o tom až příště. Ještě chci napsat, že je tu fajn pan domácí. Je původem z Britské Kolumbie, z Vancouveru, ale 10 let žil také ve Victorii. Hezky jsme si popovídali, a připomněli si, že to dnešní počasí to victorijské tak nějak připomíná… Také nás odkázal na restauraci poblíž.

Restauraci. Bylo to takové vietnamské Brasilero. Když jsme přišli na to, jak to tam funguje, bylo to fajn – i když uznávám, že jsem k tomuto názoru musel docela dlouze dospět. Dostali jsme zeleninu, maso, nějaké další ingredience, hodně hub (hurá) a hlavně kastrol vody na vařič u nás na stole. A – udělej si sám. Ještě že Klárka pozorně sledovala celý pořad Kamu ve Vietnamu, a tak po chvilce tápání, rad číšnice, a pár pokusů-omylů uvařila moc dobré jídlo. Pravděpodobně ve Vietnamštině nemá název, ale řekněme, že by se mu mohlo říkat bun bo nam bo pho bo nga.

Klárka dovařila novou místní specialitu.

Den třetí: projížďka na scootru, rybářská vesnice a duny

Tak jsme sktečně vstali ve 4.30, a skutečně někdo ve 4.30 přijel. Mělo to jen dva problémy: První byl, že přijel pro dvě Japonky, které si zaplatily soukromou vyjížďku. Druhý problém byl v tom, že hustě pršelo. Lilo. Takže jsme se zase pokojně vrátili do své komnaty a spali do 9. Snídaně byla super, opět kombinatorická hříčka, tentokrát ale podobně, jako jsem popsal včera na blogu, tedy formou vyber si vlastní variantu.

Vzhledem k failu plánu A jsme se rozhodli pro plán B – půjčit si scooter, a na místa zajet sami. A byl to docela zajímavý zážitek. Rychlostí max 40 km/h, většinou tak 25 – 30. V jednu chvíli jsme se dokonce připojili k nějakému místnímu motogangu asi třináctiletých kluků. Ne teda, že bychom se připojili úmyslně, ale v tu chvíli jsme ještě nevěděli, kde máme na motorce klakson, který je zde k předjíždění nezbytný. Mladí nezbedové ale nakonec zahnuli do jiné ulice, a byl klid. Dojeli jsme nad rybářskou vesnici, potom na duny červeného písku, a nakonec na dobrou Pho polévku k místňákům.

Rybářská vesnice by asi byla lepší brzo ráno, nebo ještě z jiného pohledu, ale i tak byl pohled na to množství lodí a malých džunek pěkný.

Duny byly zajímavé, a to jsme vynechali duny bílé, které byly ještě dalších 20 km daleko… Prostě hromady písku, a všichni je sjíždějí, jako kdyby nikdy neviděli sníh. My jsme sníh už viděli, a tak jsme se sjíždění, které moc nešlo, protože sníh písek byl mokrý, rádi vzdali. My jsme šli kousek na procházku, abychom si vyfotili krajinu jak na Marsu, a pak se odebrali k našemu vozítku.

Řídit takový scooter není těžké, ale doprava houstla, tak jsme si zajeli do vesnice na dobrou polévku Pho. Od té Pho, kterou jíme v Čechách se liší zejména použitím limetek jako dochucovadla. Limetky jsou boží! Poté jsme se vrátili zpátky do hotelu, kde jsme odpoledne relaxovali. Cesta nám trvala nějak déle, vypadá to, že scooter jel pomaleji, jak jsme byli plní. Bohužel (?) v tu dobu vysvitlo sluníčko, což jsme smozřejmě nečekali, a tak jsme za tu půlhodinovou cestu pěkně zčervenali.

Možnát to tak nevypadá, ale parkuju. Fotila Klárka.

Večer jsme si šli koupit lístek na zítřejší autobus do Da Latu, a potom jsme šli na večeři. V takové skoro stodole, pomalá obsluha, pod nohama nám běhalo kotě. A neuvěříte co – začalo zase lejt. Zase docela festovně, takže jsme si v restauraci dali dvojnásobnou porci jídla, a čekali a čekali… Vody už bylo docela hodně, tekla po zdech, a vyhnala i krysu (asi největší, co jsem kdy viděl), aby přeběhla o dům dál. Když jsme usoudili, že už leje míň než předtím, vydali se na cestu zpátky. Trošku jsme při tom zabloudili, protože v místě, kde byl náš hotel, byla obří louže a my jsme se jí museli vyhýbat, takže jsme hotel přešli. Ale nakonec jsme si to uvědomili, vrátili se, a hotel našli.

Den druhý: přesun do Mui Ne

Už tak nějak bývá tradicí, že druhou noc je náš Jet Lag horší, než noc první, takže jsme střídavě do cca 2.30 nemohli usnout. Nakonec jsme ale zabrali, a o to hůře se nám pak ráno v 7 vstávalo. Dnes jsme se totiž měli přesunout z Ho Či Minova města  malinko severovýchodněji – k moři – do městečka Mui Ne. Ráno jsme si ještě dali snídani, a já konečně můžu vysvětlit, co všechno je v 57 možnostech snídaňového menu. Snídaně se totiž skládá z částí:

• A: hlavní chod (může to být bagetka, musli, ovesné vločky, vejce na různé způsoby)
• B: doplňkový chod (můžou být třeba fazole, párek, apod)
• C: kafe nebo čaj
• D: Smoothie různých chutí a barev

Příznivci kombinatoriky (každý z vás musí být větším příznivcem, než jsem já) si jistě dopočítají, že variant kombinací je docela hodně. A naštěstí i v Saigon Innu přišli na to, že některé kombinace spolu prostě nejdou (třeba párek a bageta s džemem). Takže zkrátka a dobře: buďme rádi, že je zde jen 57 kombinací.

A ještě jeden zajímavý postřeh – vzpomínáte na akci Coca Coly, jak dělala lahve se jmény? Tady ve Vietnamu to zkusili taky. Nechme stranou žerty, že stačilo vyrobit milion lahví s popiskem Nguyen, protože většina Nguyenů je už v Čechách.

Po snídani jsme se sbalili, a šli k nedalekému stanovišti autobusů, což nakonec stanoviště autobusu ani nebylo. Bylo to stanoviště dodávky která nás odvezla asi 800 m dál na autobusové nádraží, kde jsme si přelezli do autobusu. Věděli jsme dopředu, že to bude tzv. “sleeper bus”, ale stejně jsme si nebyli jistí, jak to funguje. Je to docela šikovné. Místo sedátek jsou tam (polo) lehátka ve dvou patrech a třech řadách, pro mě jako částečného klaustrofobika docela problém výzva. Nakonec to bylo ale docela milé, pěkně jsem si pospal, je to podobný princip, jako v kočárku – čím více to skáče, tím líp miminko spí.

Sleeper bus. Nejvíc to skáče, když jste vzadu a ještě nahoře.

Další výhoda tohohle autobusu byla, že zastavuje před hotelem, kde chcete. Takže nám hezky zastavil před naším hotelem, a my se mohli nastěhovat.

Náš hotýlek se sice jmenuje Evergreen resort, resortem ale není. Je tu malý sympatický bazének, lehátka, a personál, co moc neumí anglicky. Takže si nejsme úplně jistí, jestli jsme si na ráno (4.30) zamluvili vyjížďku na pískové duny na východ slunce… Uvidíme ráno…

 

Čí je to bazén? Mui Ne.

 

 

A ještě plážová idylka. Nikdo nikde.

Ho či Minhovo město čili Saigon

Rozhodli jsme se, že se zase podíváme do Asie. Zase jihovýchodní. A tentokrát do Vietnamu. Samotné cestě předcházel nejen nákup letenek, příprava (zejména Klárčina, já hasil požáry před odjezdem), ale také pravidelné stravování ve vietnamské restauraci Tuan Lan na Anglické.

Po necelém roce od naší poslední cesty na Bali (Indonésie) se tedy opět ocitáme v Asii. Cesta s Turkish Airlines (momentálně 4* ve Skytraxu) nad očekávání pěkná, musím říct, že v mnohém předčili i pětihvězdičkové Cathay Pacific z loňska (ale tam šlo o mnohem kratší let, takže se to nedá srovnávat...). Na letišti v Saigonu Ho Chi Minhově městě jsme si počkali asi 30 minut na vystavení víz "on arrival", čímž jsme ušetřili asi 2 000 Kč a den čekání na ambasádě v Praze, ale zase jsme z těch 30 minut málem zešedivěli. Nejvíce problémů při vyplňování formuláře nám dala kolonka "vyznání", už jen proto, že rada Čecha ve Vietnamu byla vyplnit všechny kolonky aspoň nějak, že pak je (vietnamský) úřednický šiml spokojený. Připomíná mi to trošku vyplňování formulářů na Ph.D., ale což, mám dovolenou a slíbil jsem si všechny problémy a vzpomínky na ně nechat v Evropě...

Varováni mnoha zdroji o okrádání turistů taxikáři, hledali jsme jedinou poctivou společnost Mai Lin. Po asi 5 minutách se nám zadařilo a my zamířili do centra Ho Či Minha. Už se setmělo, jak je poblíž rovníku po sedmé hodině večerní běžné, a ulice byly plné motorkářů. Cesta byla krátká a cena odpovídala místnímu standardu. Hotel jsme napoprvé našli bez větších problémů, na což rádi vzpomínáme, kdykoliv se teď k němu vracíme a nemůžeme ho najít. Místní hotelníci jsou milí, a mluví pěknou angličtinou. Tradicí asi je sundavání si bot na prahu domu, což se nám "osvědčilo", když někdo Klárce sebral Conversky. Vydali jsme se ještě někam na večeři, a ve 22 hodin pokojně usnuli jetlag-nejetlag. Ještě před spaním jsme si ze zdravotních důvodů dali trošku hruškovice, přeci jenom si naše žaludky budou na msítní stravu takto lépe zvykat. Přivezli jsme si ji z Billy na Ruzyni Havlovi, a přežila let z Prahy až do Saigonu.

Když jsme ráno v 9 vstávali, divili jsme se, proč jsme zaspali (plán byl vstát v 7), ale vzhledem k časovéu posunu (oproti ČR je +5 hodin) to je pochopitelné - v Praze bychom byli uprostřed nejlepšího spánku.

Hotelníci nás přivítali snídaňovým menu s 57 možnostmi. Nemám nic proti výběru, ale Zdenda Pohlerich by jim asi poradil ten výběr trošku zredukovat. Nám to ale vyhovovalo, Klárka si dala nějaké cereálie, a já tradiční anglickou snídani.

Po snídani jsme vyrazili na obhlídku města. Počasí fajn, takže jsme si stihli prohlídnout Operu, centrální poštu architektonicky ovlivněnou francouzskou kolonizací, a zajímavou pagodu, v angličtině nazývanou Jade Emperor Pagoda. Ještě se jí také říká Želví pagoda, to podle nádrže s vodními želvami. Zajímavá poznámka: je zvláštní, jak málo turistů potkáváme.

Prošli jsme se ještě chvilku, a zalezli do kavárny, která vypadala přívětivě. Jako jednu ze základních asijských příruček jsem si pamatoval - nepít nápoje s ledem z místní vody. Pravidlo jsem využil i včera, kdy jsme k večeři dostali vodu a zvlášť led, který jsme s díky odmítli. Tady v kavárně jsme ale dostali kafe s ledem přímo uvnitř (logicky - kdo by v 33°C pic horkou kávu), takže nezbývalo, než ji vypít. Vzpomněl jsem si na Prahu - třeba tu taky budeme mít Lítačku. Nakonec jsem nám ale naordinoval na večer o jednoho pana Jelínka víc, a s chutí jsme se pustili do vynikající ledové kávy.

 

Samý led, samý led. Fotila Klárka.

Během jejího pití ale z malého deště vznikla obří průtrž mračen. Nejprve to vypadalo, že to nezvládne markýza před kavárnou, nakonec začalo být ještě hůř a začalo kapat i uvnitř kavárny.Když déšť trošku polevil, začali jsme si oblíkat nově koupené pláštěnky, což v dosud neutrálně se tvářících Vietnamcích vykouzlilo (řekl bych až škodolibý) úsměv. Pláštěnky dobré, ale krátké, vydali jsme se na cestu zpátky do hotelu. Tam jsme dorazili po půlhodině cesty a cca půl litru vody v oblečení. Vysvětlení poznámky: už chápeme, proč tu je tak málo turistů.

Já a monzunový déšť. Fotila Klárka.

Jako balzám na slunce puklinu v duši na nás působilo zjištění, že Klárčiny Convesrky jsou opět na svém místě. Jihoafričanka, která si je spletla se svými o čtyři čísla většími, je už vrátila.

Následovala cesta na večeři do Foursquarem opěvované restaurace, zakoupení lístků na bus do Mui Ne na zítra, a nakonec psaní tohoto blogu.

Disclaimer: tento blogpost nebyl sponzorován Rudolfem Jelínkem