Dalat podruhé

Jako objevnou jsme přijali myšlenku, kterou nám předal majitel hotelu v Dalatu, že obvykle prší jen odpoledne a v noci. Vstali jsme proto ráno v 7, a v 8 jsme si to už štrádovali do města. Cestou jsme se zastavili na kafe v malé kavárně u silnice, kde nám majitelka nerozuměla ani slovo anglicky (nerozuměla nám ani, když jsme jí to vysvětlovali podle slovníku vietnamsky). Slanou snídani jsme nechtěli (nabízela nějaké nudle), a tak jsme si dali jen kafe. Kafe jsou tu zvláštní. Je pražené, takže je v tom cítit hodně pražené příchuti. Místňáci to kompenzují salkem, které do kávy přimýchávají. A takové kafe jsme v té kavárně dostali. Překapávané přímo do šálku, s trochou salka. Bylo malé, ale moc dobré. A i když na naše poměry levné, myslím, že si paní něco přisadila za jazykovou bariéru…

Uprostřed Dalatu je jezero. Není tak hezké, jako jezero v Ženevě, nebo v Kandy, ale zato se na něm můžete projet na labutích. Ne živých, ale těch kýčovitých. To jsme neudělali, ale během dne jsme si celé jezero pěkně obešli.

Jezero. Fotila Klárka.

Centrum Dalatu je zvláštní kombinací starých a moderních domů. Úzké ulice, které se vinou různě do kopce a z kopce. Takže se nám několikrát podařilo pěkně zabloudit. Některé části města byly chudší (třeba okolo trhu bylo hodně bezdomovců), některé zase přetékaly bohatstvím (viděli jsme nějakou Britskou školu, odkud rodiče odváželi své děti).

Protože trošku pokašláváme (přeci jen je tu jen 20 stupňů), šli jsme doplnit zásoby Strepsils do místní lékárny. Je docela zajímavé vidět, jak jsou léky totálně globální záležitostí. Stejné léky, stejné názvy, jen zde mnohem nižší ceny. A třeba Aspirin se prodává po platíčkách, a ne v krabičce.

Oběd jsme chtěli vyřešit nějak jednoduše, a tak trošku jsme pošilhávali po nějakém McDonaldu – přeci jen 6 dní vietnamské stravy chtělo nějakou drobnou změnu. Jenže Mekáče v Dalatu asi nejsou. Zato tu je pěkná napodobenina – Lotteria. Teda, teď se dočítám, že to je vlastně korejský chain, takže kredity za napodobeninu patří so Seoulu. Nakonec jsem stejně vycukal, a dal si kuře s rýží. Na hambáče je ještě čas…

Po obědě, hned po tom, co jsme vstali, začalo pršet. Teda jen trošinku, asi jako připomenutí, že to hezké počasí doposud není zadarmo a věčně. Vydali jsme se na procházku okolo jezera. Zajímavé je, že Vietnamci v tomto jezeře rybaří. Takže jsme byli několikrát svědky nahození udice a vylovení docela velké ryby.

V zadní části jezera jsou hezké parky, a také botanická zahrada. Do té jsme zašli. Narozdíl od jiných botanických zahrad v dalekých krajích, tady toho nebylo až tolik k vidění vzhledem k tomu, že podnebí je v Dalatu podobné tomu v Čechách. Ale i tak jsme si prohlídku užili. No a protože se blížil třetí hodina a začalo pršet vydatněji, mávli jsme na taxík a zajeli na chvíli zpátky do hotelu.

Večer jsme se vydali do města ještě jednou. Nechtěl jsem jít stejnou cestou, a tak jsem Klárku vedl jinudy. Bohužel, vzhledem k mým orientačním schopnostem nám to trvalo déle, než kdybychom šli původní cestou, a to jsme přidali do kroku, protože v některých částech bychom neradi byli po setmění. Došli jsme až do centra, protože jsme nějak nemohli najít restauraci dle našeho gusta. Klárka si přála něco jiného, než street food, fast food, apod. Prostě něco, co nemá plastové židličky.  A nakonec jsme jednu našli. A skvěle si pochutnali – měli jsme grilované hovězí, grilovanou vepřovou slaninu, a hovězí na špenátu, to vše samozřejmě s rýží. A to vše za krásných 163 korun včetně dvou Saigonských piv. No, nechtěli byste tu žít?

Spousta omáček na grilované maso. Každá z nich byla jinak ostrá. (fotila Klárka)

Byli jsme připraveni na to, že pojedem domů taxíkem. Jenže, dneska je pátek, a zrovna měly všechny taxíky napilno. Takže jsme museli jít i tentokrát pěšky. Naštěstí, dneska večer nepršelo, takže to byla příjemná procházka, která završila dnešních 25 kilometrů chůze po Dalatu. Brou noc!

 

Náš pokoj s výhledem na celý Dalat. I zde myslím na svoje čtenáře.