Den jsme začali procházkou směrem k lanovce, kde jsme objevili nádhernou kavárnu, která byla sice určena pro zápaďáky (hlavně cenami), ale výzdobou se nám moc líbila. Dali jsme si wafle (já) a míchaná vajíčka (Klárka) a vydali jsme se dál – k našemu dnešnímu (parciálnímu) cíli – lanovce. O lanovce jsme věděli, že ji máme za humny, a že nejede do města, ale na druhou stranu kopce, k jezeru a ke klášteru. Nechali jsme ji na poslední den v Daltu, kdy jsme už víceméně neměli co dělat.
Před lanovkou byla krátká fronta. Celou situaci usměrňovalo několik mužů v uniformě, s pořádně velkou hvězdou na čepici. Z informační tabule jsem se (k uklidnění) dozvěděl, že lanovku stavěli Rakušáci. To by mohlo slibovat alespoň elementární bezpečnostní opatření. 2,4 km dlouhá kabinková lanovka přes údolí, vedoucí na kopec k budhistickému klášteru Truc Lam, je určitě skvělá podívaná, pokud teda zrovna nefouká vítr. A protože jste většinu trasy na vrcholku obou kopců, vítr tam fouká skoro pořád. A nejsem si jistý, jestli někdo z rakouského týmu instruoval někoho z vietnamského týmu o základní bezpečnosti při provozu lanovky, protože pán, co měl hlídat lanovku nahoře, si zrovna četl něco na mobilu. Každopádně, vystáli jsme si frontu, a jako na potvoru do kabinky vyfasovali ruské spolusedící. Hurá. Lanovka je to pravu zajímavá, a základním rozdílem oproti lanovkám, co známe z Evropy je hlavně výška, ve které kabinka jede. Nevím kolik to bylo, ale bylo to moc.
Lanovka.
Co nás ale hodně překvapilo, bylo množství lidí přijíždějících do kláštera na druhé straně lanovky. Spousta z nich přijela autobusy, nejspíš organizované zájezdy (i Vietnamců). Taky spousta Rusů – ti přijeli hlavně z cestovkou Anex tour (fakt). Napadlo mě, jestli je to ta samá cestovka, se kterou byli Rusové na Krymu… Celý chrámový komplex byl zajímavý, viděli jsme spoustu mnichů a mnišek (prý to byly jen pomocnice, říká Klárka). A taky jsme podnikli strašně zajímavou sondu do sobotního života místních Vietanmců, kteří se na výlez nastrojili a pojali ho jako velkou událost.
Mniši, jsou tiší. (a umí zacházet i se strunovou sekačkou, například)
Lanovkou jsme se vraceli i zpátky do našeho hotelu, tentokrát za ještě silnějšího větru. Naštěstí ale vše dobře dopadlo. Odpoledne jsme měli volné, protože náš let do Hue byl až v 19.00. Kvůli check-outu z hotelu jsme ale byli tak trošku bezomovci. Bloudili jsme po městě, seděli dlouho u jezera, na obědě, na kafi, a okolo čtvrté jsme se vrátili do hotelu pro věci. Taxíkem, který pro nás objednal majitel hotýlku (nikdy nevěřte, když vám někdo bude nabízet cheap price, nebo fair price), jsme se přesunuli na latiště. Tam jsme čekali vcelku dlouho (let byl asi o půl hodinu zpožděný, a my jsme tam navíc přijeli nějak brzo). Tam jsme opět podnikli sodnu do života Vietnamců – když jsme viděli, jak se strašně cpou a předbíhají ve frontě. Na(ne)štěstí, díky jejich vzrůstu jsem si lokty dokázal vcelku snadno udržet svou pozici ve frontě, jsem totiž na asijské poměry docela vysoký.
Přemýšlím, jestli by mě vzali do asijské NBA
Let byl docela ok, zajímavostí bylo, že první skupinu dovezl k letadlu autobus, další už šli pěšky. V letadly mi společnost dělaly dvě vietnamské děti, které mě štípaly do ruky a chtěly se mnou hrát kámen – nůžky – papír. Byly docela hlasité, a myslím, že to zbytek letadla docela štvalo.
Chodím po runwayi hladov sem a tam, tam a sem…
Na letišti v Hué jsem zažil asi nejagresívnější taxikáře. Málem nás tahali do svých taxíků, takže jsem si musil křiknout…
Do Hué jsme se dostali někdy ve 22 hodin, v hotelu nás přivítali welcome drinkem, a my brzo usnuli…
Žádné komentáře:
Okomentovat