Dalat

Ve čtvrtek ráno jsme vyspávali dlouho, protože nás dopoledne kromě snídaně a sbalení věcí nic zásadního nečekalo. Až ve 12.30 pro nás měl přijet autobus / shuttle, který nás měl odvézt do Dalatu, města vzdáleného asi 135 km, cestou, která měla trvat něco přes 5 hodin. (wtf? – dozvíte se dále)

Ve 12.30 nikdo nepřijel, a tak recepční / majitel hotýlku v Mui Ne zavolal společnosti, která bus zajišťovala, a ta ho ujistila, že do 10 minut autobus přijede. Přijel sice za 20 minut, ale my jsme si mezitím hezky popovídali s naším sousedem – původem Švédo-Francouzem, který kvůli dětem, které má s rozvedenou ženou (která nejspíš žije ve Vietnamu), tráví vždycky 6 měsíců v Evropě,a  6 ve Vietnamu. Děti vzal na prázdniny / dovolenou, a stráví zde s nimi asi měsíc. Tipnul nás na Slovany, věděl, že nebudeme Rusové (bod navíc), a když jsme mu potvrdili, že jsme Češi, tak říkal, že si to tak nějak myslel. Doufejme, že jenom podle naší řeči… Napsali jsme mu pár hudebníků z ČR, kteří by ho mohli zajímat (v té minutě, co jsme na to měli, jsme mu napsali Karla Gotta, Jarka Nohavicu, Karla Kryla a kapelu Kryštof. Tak třeba se mu něco z toho zalíbí…

Autobus tedy nakonec přijel, a tentokrát to byl autobus sedací. Opět trošku menší, než bych čekal, a to nejsem žádný dlouhán. Cesta vedla nejprve po nejbližších hotelech, potom po dálnici, a pak po menších a menších cestách. Cestující přibývali, a když se vyčerpal standardní počet míst, přesunul se konduktér z místa vede řidiče na zahradní sedátko. Po chvilce nastoupila stará babička, a tak jí konduktér posadil místo sebe, a sám si sednul na stoličku. Když přibyl ještě jeden pasažér, seděl konduktér na schůdku, na stoličce seděl malý chlapec a na židličce babička. Slyšel jsem, že v horších autobusech takhle do uličky naskládají drůbež, nebo jiné cargo, aby vydělali ještě něco navíc…

Autobus. Zachyceno ve chvíli, kdy na zahradním sedátku sedí konduktér

Část cesty jel autobus úzkými stezkami do hor. Z cca 50 m nad mořem jsme vystoupali až do 1 100. Docela zajímavý pohled na “džungli” – nechtěl bych zde bojovat, a rozhodně bych se zde nechtěl teď procházet. Kolik nevybuchlých nášlapných min a bomb se tam ještě skrývá? Zajímavá byla také vodní elektrárna Da Nhim (více o ní na Wikipedii – např. že byla zafinancována z Japonského reparačního programu). Řekl bych že trošku meglomanštější vydání, než jsou naše elektrárny. Pohledy do údolí kulervoucí dechberoucí.

Jeden z pohledů do údolí. Budou i lepší, až je přenesu z foťáku

Nakonec jsme živí a zdraví dojeli do Dalatu, což na první pohled vypadá jako kříženec Matějské pouti, Karlových Varů a nějakého stánkařského města – řekněme Železné Rudy. Ale uvidíme, třeba na to zítra změníme názor… Vzali jsme si taxík a dojeli do našeho ubytování. Vybrali jsme (říkáme, že záměrně), vilku kousek dál od města. Vilku, co vilku, vilu. Obří. Dalat je město inspirované francouzskou kolonizací, a tak zde najdeme obří vily, a mimo nich i malou psudoeiffelovku. Ale o tom až příště. Ještě chci napsat, že je tu fajn pan domácí. Je původem z Britské Kolumbie, z Vancouveru, ale 10 let žil také ve Victorii. Hezky jsme si popovídali, a připomněli si, že to dnešní počasí to victorijské tak nějak připomíná… Také nás odkázal na restauraci poblíž.

Restauraci. Bylo to takové vietnamské Brasilero. Když jsme přišli na to, jak to tam funguje, bylo to fajn – i když uznávám, že jsem k tomuto názoru musel docela dlouze dospět. Dostali jsme zeleninu, maso, nějaké další ingredience, hodně hub (hurá) a hlavně kastrol vody na vařič u nás na stole. A – udělej si sám. Ještě že Klárka pozorně sledovala celý pořad Kamu ve Vietnamu, a tak po chvilce tápání, rad číšnice, a pár pokusů-omylů uvařila moc dobré jídlo. Pravděpodobně ve Vietnamštině nemá název, ale řekněme, že by se mu mohlo říkat bun bo nam bo pho bo nga.

Klárka dovařila novou místní specialitu.