Tak jsme sktečně vstali ve 4.30, a skutečně někdo ve 4.30 přijel. Mělo to jen dva problémy: První byl, že přijel pro dvě Japonky, které si zaplatily soukromou vyjížďku. Druhý problém byl v tom, že hustě pršelo. Lilo. Takže jsme se zase pokojně vrátili do své komnaty a spali do 9. Snídaně byla super, opět kombinatorická hříčka, tentokrát ale podobně, jako jsem popsal včera na blogu, tedy formou vyber si vlastní variantu.
Vzhledem k failu plánu A jsme se rozhodli pro plán B – půjčit si scooter, a na místa zajet sami. A byl to docela zajímavý zážitek. Rychlostí max 40 km/h, většinou tak 25 – 30. V jednu chvíli jsme se dokonce připojili k nějakému místnímu motogangu asi třináctiletých kluků. Ne teda, že bychom se připojili úmyslně, ale v tu chvíli jsme ještě nevěděli, kde máme na motorce klakson, který je zde k předjíždění nezbytný. Mladí nezbedové ale nakonec zahnuli do jiné ulice, a byl klid. Dojeli jsme nad rybářskou vesnici, potom na duny červeného písku, a nakonec na dobrou Pho polévku k místňákům.
Rybářská vesnice by asi byla lepší brzo ráno, nebo ještě z jiného pohledu, ale i tak byl pohled na to množství lodí a malých džunek pěkný.
Duny byly zajímavé, a to jsme vynechali duny bílé, které byly ještě dalších 20 km daleko… Prostě hromady písku, a všichni je sjíždějí, jako kdyby nikdy neviděli sníh. My jsme sníh už viděli, a tak jsme se sjíždění, které moc nešlo, protože sníh písek byl mokrý, rádi vzdali. My jsme šli kousek na procházku, abychom si vyfotili krajinu jak na Marsu, a pak se odebrali k našemu vozítku.
Řídit takový scooter není těžké, ale doprava houstla, tak jsme si zajeli do vesnice na dobrou polévku Pho. Od té Pho, kterou jíme v Čechách se liší zejména použitím limetek jako dochucovadla. Limetky jsou boží! Poté jsme se vrátili zpátky do hotelu, kde jsme odpoledne relaxovali. Cesta nám trvala nějak déle, vypadá to, že scooter jel pomaleji, jak jsme byli plní. Bohužel (?) v tu dobu vysvitlo sluníčko, což jsme smozřejmě nečekali, a tak jsme za tu půlhodinovou cestu pěkně zčervenali.
Možnát to tak nevypadá, ale parkuju. Fotila Klárka.
Večer jsme si šli koupit lístek na zítřejší autobus do Da Latu, a potom jsme šli na večeři. V takové skoro stodole, pomalá obsluha, pod nohama nám běhalo kotě. A neuvěříte co – začalo zase lejt. Zase docela festovně, takže jsme si v restauraci dali dvojnásobnou porci jídla, a čekali a čekali… Vody už bylo docela hodně, tekla po zdech, a vyhnala i krysu (asi největší, co jsem kdy viděl), aby přeběhla o dům dál. Když jsme usoudili, že už leje míň než předtím, vydali se na cestu zpátky. Trošku jsme při tom zabloudili, protože v místě, kde byl náš hotel, byla obří louže a my jsme se jí museli vyhýbat, takže jsme hotel přešli. Ale nakonec jsme si to uvědomili, vrátili se, a hotel našli.
Žádné komentáře:
Okomentovat