Středa 29.6. by probíhala jako standardní den, kdy jsme se měli přesunout z místa na místo, nebýt dvou věcí. První z nich byla pozitivní – a to, že Klárka zjistila, že z Hue do Hoi Anu vede nejkrásnější silnice ve Vietnamu, a že se vyplatí si připlatit za auto s řidičem, nebo to jet na motorce. Na motorce jsme jet nechtěli, a tak jsme si zaplatili řidiče. Den předem jsme našli fajn turistickou uličku s fajn restaurací a nabídkou za příznivou cenu, a tak jsme si to “private car” objednali. Druhá byla negativní, a to události na Ataturovu letišti v Istanbulu, kam se chystáme při přestupu. Zatím řešíme možnosti, kudy jinudy letět, a co s tím.
Zpátky ale k naší cestě. Po vydatné snídani jsme si sbalili, check-outli se, a nasedli do přistavené Toyoty, a společně s milým řidičem (jméno si nepamatuju, říkejme mu třeba pan Nguyen, možná jsem se trefil) (edit – tak ne, jmenuje pan Minh) se vydali vstříc starobylému městu Hoï An.
První zastávka byla v rybářské vesničce, která byla v 9.30 ráno docela opuštěná, takže jsme si mohli všechno náležitě vyfotit. Džunky, lodičky, na pozadí majestátné hory, nebe s pár mráčky, a jinak vedro, asi 40 stupňů. Zastavili jsme na dvou místech, a nemůžu se dočkat editace fotek, snad budou boží.
Ochutnávka. Budou i lepší
I když byla další zastávka nejspíš neplánovaná – zrovna se blížil vlak – moc se nám líbila. Paní u přejezdu ručně sundala závoru, a my si mohli vyfotit nejen pohled dolů na zátoku, ale také projíždějící vlak. Železnice ve Vietnamu je velice zajímavá, a trošku mě mrzí, že si jí nevyzkoušíme. Celkově tu je přes 2 000 km tratí, povětšinou v metrovém rozpětí kolejí.
Houk fouk. (= vietnamsky “ujel mi vlak”)
Další cesta vedla Hai Vanským průsmykem nahoru, k americkým bunkrům. Celý Hai Vanský průsmyk byl důležitou strategickou cestou při jakékoliv válce, a zejména pak při válce vietnamské. Z vrcholu je možné pozorovat obě strany, tedy jak severní, tak jižní, a proto bylo toto místo pro Američany jasnou volbou pro postavení pozorovatelny a bunkrů. Dneska jsou bunkry polorozpadlé, ale stále ještě zachycují důležitost tohoto místa.
Pozorovatelna v Hai Vanském průsmyku
Sjeli jsme dolů, a před námi se rozprostřelo velkoměsto Da Nang, které je třetím největším městem ve Vietnamu. Trošku šok po nádherné přírodě, vidět tolik mrakodrapů, resortů a panelů. Zajeli jsme ještě k mramorové hoře, což je takové muzeum výroby soch z mramoru, nějaká jeskyně, plus zahrada se sochami, co vypadají jak kdyby měly hrát v nějakém béčkovém hororu. Celá expozice je nahoře na hoře, a dá se tam dostat výtahem, nebo po schodoch. Zvolili jsme výtah nahoru a schody dolů.
Výtah na mramorovou horu
Chvilku jsme našeho řidiče museli hledat, nepočítal asi s tím, že nás to nebude tak bavit, a nezdržíme se tam tak dlouho. Nakonec jsme se ale našli, a pokračovali vstříc historickému městu Hoi An. Jen na úvod – Hoi An je město typické zejména množstvím krejčích a ševců. A jak to v Asii bývá, každý řidič, recepční, nebo prostě chodec na ulici má nějakého bratra, sestru, nebo bratrance, který… (doplňte sami – v tomto případě – je krejčí). Takže i náš řidič nás vzal ke své švagrové, která nám začala nabízet ušití obleku. Podívali jsme se na látky, popovídali si, a odjeli (konečně) do hotelu. I tam recepční znali někoho, kdo šije zaručeně nejkrásnější obleky a šaty, a hned nám cpali vizitky. My se ale nedali, a vybrali jsme si nakonec sami. Ale o tom zase příště…
Žádné komentáře:
Okomentovat