Rozhodli jsme se, že se zase podíváme do Asie. Zase jihovýchodní. A tentokrát do Vietnamu. Samotné cestě předcházel nejen nákup letenek, příprava (zejména Klárčina, já hasil požáry před odjezdem), ale také pravidelné stravování ve vietnamské restauraci Tuan Lan na Anglické.
Po necelém roce od naší poslední cesty na Bali (Indonésie) se tedy opět ocitáme v Asii. Cesta s Turkish Airlines (momentálně 4* ve Skytraxu) nad očekávání pěkná, musím říct, že v mnohém předčili i pětihvězdičkové Cathay Pacific z loňska (ale tam šlo o mnohem kratší let, takže se to nedá srovnávat...). Na letišti v Saigonu Ho Chi Minhově městě jsme si počkali asi 30 minut na vystavení víz "on arrival", čímž jsme ušetřili asi 2 000 Kč a den čekání na ambasádě v Praze, ale zase jsme z těch 30 minut málem zešedivěli. Nejvíce problémů při vyplňování formuláře nám dala kolonka "vyznání", už jen proto, že rada Čecha ve Vietnamu byla vyplnit všechny kolonky aspoň nějak, že pak je (vietnamský) úřednický šiml spokojený. Připomíná mi to trošku vyplňování formulářů na Ph.D., ale což, mám dovolenou a slíbil jsem si všechny problémy a vzpomínky na ně nechat v Evropě...
Varováni mnoha zdroji o okrádání turistů taxikáři, hledali jsme jedinou poctivou společnost Mai Lin. Po asi 5 minutách se nám zadařilo a my zamířili do centra Ho Či Minha. Už se setmělo, jak je poblíž rovníku po sedmé hodině večerní běžné, a ulice byly plné motorkářů. Cesta byla krátká a cena odpovídala místnímu standardu. Hotel jsme napoprvé našli bez větších problémů, na což rádi vzpomínáme, kdykoliv se teď k němu vracíme a nemůžeme ho najít. Místní hotelníci jsou milí, a mluví pěknou angličtinou. Tradicí asi je sundavání si bot na prahu domu, což se nám "osvědčilo", když někdo Klárce sebral Conversky. Vydali jsme se ještě někam na večeři, a ve 22 hodin pokojně usnuli jetlag-nejetlag. Ještě před spaním jsme si ze zdravotních důvodů dali trošku hruškovice, přeci jenom si naše žaludky budou na msítní stravu takto lépe zvykat. Přivezli jsme si ji z Billy na Ruzyni Havlovi, a přežila let z Prahy až do Saigonu.
Když jsme ráno v 9 vstávali, divili jsme se, proč jsme zaspali (plán byl vstát v 7), ale vzhledem k časovéu posunu (oproti ČR je +5 hodin) to je pochopitelné - v Praze bychom byli uprostřed nejlepšího spánku.
Hotelníci nás přivítali snídaňovým menu s 57 možnostmi. Nemám nic proti výběru, ale Zdenda Pohlerich by jim asi poradil ten výběr trošku zredukovat. Nám to ale vyhovovalo, Klárka si dala nějaké cereálie, a já tradiční anglickou snídani.
Po snídani jsme vyrazili na obhlídku města. Počasí fajn, takže jsme si stihli prohlídnout Operu, centrální poštu architektonicky ovlivněnou francouzskou kolonizací, a zajímavou pagodu, v angličtině nazývanou Jade Emperor Pagoda. Ještě se jí také říká Želví pagoda, to podle nádrže s vodními želvami. Zajímavá poznámka: je zvláštní, jak málo turistů potkáváme.
Prošli jsme se ještě chvilku, a zalezli do kavárny, která vypadala přívětivě. Jako jednu ze základních asijských příruček jsem si pamatoval - nepít nápoje s ledem z místní vody. Pravidlo jsem využil i včera, kdy jsme k večeři dostali vodu a zvlášť led, který jsme s díky odmítli. Tady v kavárně jsme ale dostali kafe s ledem přímo uvnitř (logicky - kdo by v 33°C pic horkou kávu), takže nezbývalo, než ji vypít. Vzpomněl jsem si na Prahu - třeba tu taky budeme mít Lítačku. Nakonec jsem nám ale naordinoval na večer o jednoho pana Jelínka víc, a s chutí jsme se pustili do vynikající ledové kávy.
Samý led, samý led. Fotila Klárka.
Během jejího pití ale z malého deště vznikla obří průtrž mračen. Nejprve to vypadalo, že to nezvládne markýza před kavárnou, nakonec začalo být ještě hůř a začalo kapat i uvnitř kavárny.Když déšť trošku polevil, začali jsme si oblíkat nově koupené pláštěnky, což v dosud neutrálně se tvářících Vietnamcích vykouzlilo (řekl bych až škodolibý) úsměv. Pláštěnky dobré, ale krátké, vydali jsme se na cestu zpátky do hotelu. Tam jsme dorazili po půlhodině cesty a cca půl litru vody v oblečení. Vysvětlení poznámky: už chápeme, proč tu je tak málo turistů.
Já a monzunový déšť. Fotila Klárka.
Jako balzám na slunce puklinu v duši na nás působilo zjištění, že Klárčiny Convesrky jsou opět na svém místě. Jihoafričanka, která si je spletla se svými o čtyři čísla většími, je už vrátila.
Následovala cesta na večeři do Foursquarem opěvované restaurace, zakoupení lístků na bus do Mui Ne na zítra, a nakonec psaní tohoto blogu.
Disclaimer: tento blogpost nebyl sponzorován Rudolfem Jelínkem
Žádné komentáře:
Okomentovat