Poslední zastávkou na naší balijské dovolené byl Sanur. Vybrali jsme si ho schválně, pro jeho klid. Klárka našla na Bookingu hezký menší hotel za přijatelnou cenu, který měl velký bazén a místo, kde bychom mohli posledních pár dní před návratem do vlasti relaxovat. Máme tu krásný pokoj, za který by se ani evropské hotely nemusely stydět. Manželská postel, co má na šířku 2m 50. Jednou v noci se mi stalo, že jsem spal o 90 stupňů otočený, a vůbec mi to nevadilo.
Výhled z našeho pokoje
Oblast Sanuru patří na Bali k těm trochu dražším. Chvilku jsme museli hladat restaurace, abychom rozlišili ty, co jsou akorát pro turisty, a ty normální. První den jsme našli restauraci La mamma, která vypadala z venku pěkně. Uvnitř byli pouze místní, ale bylo tam čisto, tak jsme tam zašli. Marně Klárka upozorňovala, že mají ve znaku papričku. Vzpomněl jsem si na jiný warung (indonéské označení pro rodinnou restauraci), který měl ve znaku růže, a taky to nic nezamenalo. Tady to ale znamenalo. Klárka sice řekla, že to chce málo ostré, a já myslel, že to platí i pro moje jídlo, nicméně neplatilo. Když mě po pár soustech začal pálit i palec na levé noze, uvědomil jsem si, že dojíst to bude challenge. Nakonec jsem to ale zvládnul a nyní, po třech dnech, už mě nic nepálí.
Další gastronomickou poznámku mám na místní hotelovou restauraci, kde každý den snídáme. Snídaňové menu se rozděluje na americkou, kontinentální a indonéskou kuchyni V případě americké máte vajíčko (omeleta, míchanice, nebo na tvrdo) spolu se slaninou nebo klobáskou, v případě kontinentální máte vajíčko (omeleta, míchanice, nebo na tvrdo) (bez slaniny nebo klobásy), a v případě indonéské máte vařenou nebo smaženou rejži. Oproti malým penzionkům, které nabízely toasty, případně sladké palačinky docela nic moc. Mám pocit, že na Bali mají přebytek vajíček.
Válíme se u bazénu, a je to pohoda. První dva dny tam nikdo jiný nebyl, dneska tu sice byl trošku nával, ale neva. Pohodičku na lehátku občas naruší jenom varan, který vyleze ze křoví, řekne ahoj, a zase zaleze… (Musím uznat, že když ho vidím na fotkách, bojím se ho víc, než když jsem ho viděl ve skutečnosti…)
Varan. Kámoš.
Chodíme běhat na pláž. Teda, hlavně Klárka. Já kvůli kolenu šel jen dvakrát. Je to docela zábava, pozorovat, kolik lidí i tady běhá. Místňáci i po betonu bez bot. Spousta lidí neběhá, ale rychlochodí. A spousta lidí jen překáží… Z pláže jsou krásné pohledy. Na moře, ale i na sopku-horu Mount Agung.
Gunung Agung
Poslední večer jsme chtěli vidět západ slunce, a protože jsme zatím vždycky pobývali v místě orientovaném na jinou světovou stranu, západ slunce jsme neviděli. Proto jsme se rozhodli se zajet podívat do letoviska Kuta. Hned za rohem jsme nasmlouvali řidiče, který nás tam odvezl. Trošku jsme byli překvapeni, když nás posadil do takového ošuntělého minibusu a cestou vzal ještě dva francouzské surfaře. Cena, kterou jsme usmlouvali, byla běžná cena za taxi na této trase, ale Frantíci ji dokázali srazit víc. Člověk se stále učí.
Kuta vypadá úplně jinak než zbytek Bali. Jsem docela rád, že jsme ji vzali jen takto výletově. Je to trošku jako Miami, Saint-Tropez a Barcelona dohromady. Navíc hlavně pro surfaře – jsou tu velké vlny. Západní pláž je navíc večer trošku jako naše náplavka. Všichni sedí a pijí místní pivo Bintang (dnes jsem si dal dvě a pálí mě žáha). Když si koupíte pivo, dostanete plastové židličky a stoleček z basy na pivo, a můžete si sednout a pozorovat západ slunce. Myslím, že lepší tečku za naším letošním balijským cestováním jsme si nemohli přát. Tak zase někdy na shledanou!
Západ slunce na Kuta beach
Žádné komentáře:
Okomentovat