Poslední celý den v Hué a my jsme si na něj naplánovali výlet mimo město. Konkrétně do jeskyně Phonh Nga severně asi 200 km od Hué. Úplně původně jsme přemýšleli o národním parku Bach Ma, ale v nabídkách cestovek bylo obvykle zmíněno, že je potřeba vybavení na túru, a dobrá fyzická kondice. Vybavení na túru s sebou moc nemáme, a fyzickou kondici nějak taky ztrácíme. Takže alternativní výlet do jeskyně byl pro nás jasná volba.
Vstali jsme už před šestou a snídani snědli v půlhodinové rychlosti. V 6.30 jsme čekali na recepci, až přijede minibus. Ještě jedna vtipná story – původně jsme měli už dneska z Hué odjíždět. Ale hned druhý den jsme si spočítali, že bychom nestihli tenhle výlet, a tak jsme si prodloužili pobyt. Nicméně dneska končila naše první rezervace, a tak po nás chtěli zaplatit. Tedy nejdřív po Klárce, která přišla na recepci první. Slečna recpeční se tvářil trošku vyděšeně, když Klárka řekla, že u sebe nemá žádné peníze a že to musí vyřešit se mnou. Což nakonec v pohodě vyřešila a my se mohli těšit na výlet.
Tušili jsme, že na výlet nepojedou naši vrstevníci, nebo mladí studenti – ti si cestu zajistí svépomocí, případně se ubytují poblíž jeskyní (v hostelu, ne jeskyni), a zařídí si vstup sami. Takže jsme ani nebyli překvapeni, když jediným dalším osazenstvem výletu byl postarší japonský pár a dvě japonské paní ve středním věku. nevadí, my si chtěli aspoň odpočinout. Minibus získal svůj název nejenom podle menšího počtu míst, ale také nejspíš proto, že je v něm všechno v měřítku 1:2. Sedadlo a místo před ním by vystačilo školce v přírodě, nám ale úplně ne. Seděl jsem sám na přeplněném dvojsedadle, a stejně jsem měl nohy natažené do uličky.
Než jsme dojeli k jeskyni (cca 4 hodiny), viděli jsme nějaký katolický kostel (La Vang). Projeli jsme také skrz 17. rovnoběžku, tedy tzv. demilitarizované pásmo rozdělující severní a jižní Vietnam. Pravidelní čtenáři blogu a hlavně znalci historie tuší, že dnes už je Vietnam sjednocený, a 17. rovnoběžka a most, který zde je, je jen vzpomínkou na nelehké časy během války severu proti jihu Vietnamu. Resp. DMZ byla stanovena už první válkou v Indočíně (1946-54). Bohužel, místem jsme jen projížděli, takže jsem neuděll žádnou fotku.
Do oblasti, kde je jeskyně Phonh Nga, jsme se dostali během poledne. Takže, než cestovat s prázdným žaludkem, najedli jsme se. Dostali jsme všehochuť vietnamské stravy, takže jsme si aspoň vyzkoušeli, co všechno se tu nabízí. Celkově šlo ale spíš o turistickou verzi, to, co známe ze streetfoodu, je určitě zajímavější. Za highlight patří pochvala od toho staršího japonského páru, že umíme jíst moc dobře hůlkama. No a když jsme se chystali ven, začalo solidně pršet. Klárku napadlo, že nejlepší předpovědí počasí není ani světoznámý norský server, ani rosnička ve sklenici, ale vietnamští trhovci. Ti zcela přesně dokážou odhadnout, jestli se blíží déšť, jak velký bude, a zda má smysl schovávat zboží, aby nenamoklo.
Nakonec k naší úlevě pršet přestalo, a my jsme nasedli do lodí, které nás vezly po řece Son. Řeka Son pramení zde v provincii Quang Binh, vede po zemí (asi 7 km toku je v jeskyni Phonh Nga), a následně teče dál do jihočínského moře. Její tok je majestátný, mezi obřími horami, a je dostatečně široká, že by zahambila i naší Vltavu u Mělníka. Říká se jí také “Lipstick river”, nebo rtěnková řeka, podle barvy řeky v období dešťů. Jenže my tu nejsme v období dešťů (zajímavá, a pro nás zcela nová informace), a tak měla barvu zelenou. Těším se, až budu editovat fotky, tohle bude fotobankový ráj. Na řece jsme viděli spoustu rybářů sbírající řasy (až potom jsme si uvědomili, že to byly řasy, co jsme měli k obědu), spoustu zemědělců okolo.
Zemědělci loví to, co jsme měli předtím k obědu.
Plavba na řece Son. No není to nádhera?
No a po tak deseti minutách plavby jsme se dostali až k jeskyni. Nádherný pohled na vysokou horu, řeku a jeskynní otvor. Vpluli jsme dovnitř, odříkali si typické fráze o stalagmitech a stalaktitech (případně o stalaktátech, jak jsem průvodce vhodně doplnil) (kdybyste nevěděli – stalagmit = ze země / stalaktit = ze stropu), projeli asi 1 km, a poté vystoupili uprostřed, odkud jsme šli pěšky, suchou nohou. Bohužel jsem si nechal stativ v autobusu, a tak bylo focení nalinko náročnější. Ale několik fotek snad vyjde… Zajímavé je, jak si místní vůbec jeskyní neváží. Nebýt hlídačů, vylezli by na každý bytelnější krápník, a ty zbylé by ulámali…
Jeskyně Phonh Nga. Je to nádhera.
Následoval návrat lodí k autobusu a únavná čtyřhodinová cesta zpátky do Hué. Tam jsme si zašli na doboru večeři do restaurace, která má posezení u místňáků v obývacím pokoji, skvěle se najedli, a usnuli spánkem unavených a spravedlivých…
Žádné komentáře:
Okomentovat