Butchart gardens

Včera dopoledne jsem využíval trošky volna – Vojta a zbytek obyvatelstva byli v kostele. Snažil jsem se dodělat co nejvíc práce, které je čím dál tím více, což se mi nakonec i povedlo.

Protože stále pokračuje série krásných dní, které jsem ve Victorii snad ani nečekal, chtěl jsem něco podniknout. Přišel mi e-mail od mé whale-watchingovské skupiny (chystáme se tento týden), zda nechci do zahrad, které jsou nedaleko Victorie. Byl jsem víceméně rozhodnut ještě než jsem sem dojel, že bych chtěl zahrady vidět – jednak moje galerie přáníček k narozeninám a svátkům by už potřebovala obnovu, a jednak si myslím, že to stojí za to vidět. Abel, kluk menšího vzrůstu ze Singapuru, nabízel lístky za poloviční cenu, což mi přišlo fajn. Vojtovi se nechtělo, a tak jsem se rozhodl jet sám.

Hop!

Ještě vsuvka k osazenstvu výletu. Tvořili ho převážně samí Asiaté, jediný já jsem měl oči ve standardním rozměru 4:3 (šířka:výška, IT vtip). Se spoustou spolužáků z Koreje, Singapuru, Japonska a jiných končin jsem se seznámil už na Adventure tour, nicméně, přiznám se – pamatování exotických jmen a stále stejně vypadajících tváří není moje silná stránka. Zkoušel jsem metodu, že bych si zvýrazňovačem (děkuji paní doktorce Csémyové) označil všechny co znám (v úvahu padla i varianta že žlutou by byli ti, co už je znám jménem, a červenou ti, co jsem poznal, ale nepamatuju si je). Nicméně ani tento pokus nevyšel – myjí se dvakrát denně :). Tudíž mi nezbývá než si pravidelně cvičit každý večer cca 50 jmen, které zní asi jako když hadr šplouchne do kbelíku s vodou. Musí se ovšem nechat, že jsou všichni strašně přátelští, to se mi vážně líbí. Myslím, že z našeho přátelství bude i víc, tedy jako že spolu pojedeme do Vancouveru, nebo tak.

Na sraz jsem dorazil s pětiminutovým zpožděním, nicméně naštěstí jel nejbližší autobus až za 40 minut. Seznámili jsme se, popovídali jsme si, a nastoupili. Co na tom, že jel autobus okolo našeho domu. (samozřejmě tak jel jen ten ve směru do zahrad, ten nazpět trpěl chameleonismem – vysvětlím později)

Do zahrad jsme tedy dorazili cca v 5 hodin. Nevadí, sluníčko ještě bylo, a tak jsme stihli projít celou zahradu a ještě počkat 20 minut na předposlední bus. Zahrady jsou opravdu velké, a opravdu pěkné. Ještě hezčí musí být tak v květnu, kdy je vše rozkvetlé – nyní už některé květy – zejména růže odkvétají. Mimochodem zahrada je v soukromém vlastnictví – jak jinak než – rodiny Butchartů. Dle Wikipedie jsou zde už cca 100 let – pokud Vás zajímá více, prosím přečtěte si onen článek.

Ze zahrad jsme tedy odjížděli předposledním autobusem, který, jak jsem již napsal výše, trpěl chameleonismem. Ještě když jsme odjížděli, měl na sobě číslo 75, nicméně, když jsme dosáhli určitou zastávku, změnil se na 31. To by nebyla Victoria, kdyby jel stejnou trasou jako směrem tam. Ani místní nevěděli, a tak jsme několikrát nastoupili a vystoupili a nakonec se nás zželelo nějaké šestnáctileté školačce, která nás odvedla na bus jedoucí (sláva!) přes zastávku poblíž našeho domu. Školačku jsem navíc patrně potěšil, když jsem jí řekl, že vypadá starší.

A zde tedy příběh opět končí, děkuji všem, co do zahrad jeli se mnou, byla to zábava a příjemně strávené odpoledne. A zase do školy :)

Související:

• Fotogalerie / Slideshow
• Butchart Garden na Wikipedii