“When in Rome, do as Romans do!”
V sobotu ráno jsme si po pozdějším (7:30) vstávání zabalili. Snídaně probéhla u našeho starého známého v obchůdku. Ty dvě plastové židličky před jeho živností na nás čekaly už od včera.
A pak už se cestovalo ve srílanském stylu: tuk-tuk na nádraží s extrémně milým a férovým řidičem, dovezl nás přímo k autobusu mířícím do Matary; autobus Galle-Matara - příjemná hodinka, na asijské poměry prázdný autobus (=stojí jenom dvacet lidí); autobus Matara-Wellawaya – plnokrevná cesta autobusem jak se na Asii sluší a patří (přes 4 hodiny); Autobus Wellawaya-Haputale – 32 km, 1000 m převýšení, rozjezdů do prudkého kopce nepočítaně.
Hudební produkce srílanského popu na plný pecky je must-have, když náhodou hudba nehraje, máte pocit, že jste moc v Evropě.
Když jsme dorazili do Wellawayi, skoro nikdo náš cíl cesty neznal. Jen jeden prodavač bufeťáckého vzezření. Tomu jsme ale moc nevěřili, a vlastně až dnes jsme zjistili, že měl pravdu. Na nádraží jsme budili patřičný povyk, asi tam bělochy rok neviděli. Každý k nám chodil, zeptal se odkud jsme, kde jsme byli a kam směřujeme. Pak připojil radu o cestě do našeho cíle, většinou úplně jinou, než ostatní. Nakonec nás ale zavolal řidič z autobusu, na který jsme čekali – patrně byl zvyklý na zahraniční cestovatele na své trase…
Po dlouhé cestě jsme dorazili do městečka Haputale, kde jsme vystoupili. Konduktér sice ještě něco sinhalsky mumlal, patrně myslel, že pojedeme ještě o zastávku dál, ale nám se to zamlouvalo zde. Ačkoliv jsme byli rozhodnuti jít ke guesthousu pěšky, nakonec nás ukecal tuk-tukář na cestu jeho korábem. My ho zase ukecali na cenu 50 rupií, což je asi 9Kč.
Guesthouse vypadal pěkně, měl úplně prázdno, takže jsme mohli o ceně pěkně vyjednávat. Usmlouvali jsme to z 2000 rupií na 1300,což je pěkné. Jak vidíte, jsme ve smlouvání stále lepší a lepší. Na druhou stranu, takto tu ekonomiku rozvojové země nerozhýbeme…
Přikládáme foto výhledu na čajové plantáže. Těšte se, plantážníci!
Žádné komentáře:
Okomentovat