Uda Walawe a přesun do Rathnapury

Vstáváme v 5:20, abychom v 5:45 nasedli do našeho super vyhlídkového jeepu, který nás během 20 minut převeze ke vstupu do národního parku Uda Walawe. Cestou pozorujeme nádherný východ slunce nad stepní krajinou a vodní nádrží, to vše v dálce lemované siluetami hor. Relativně rychlá cesta v otevřeném jeepu nás přesvědčuje, že kabriolet není praktické auto, teda pokud nepovažujete osmdesátkový nadýchaný natupírovaný účes za něco bez čeho se nevydáte ani vynést koš.

Po vyřízení formalit (koupení lístku) nasedáme znovu do našeho kočáru a tentokrát i se stopařem zvěře honosícím se kartičkou  “volunteer” vydáváme vstříc rozlehlému parku (31 tis ha – myslím). Líbí se mi, že kromě nás je u vstupu jenom jedno další auto se čtyřmi Němkami. Celkově potkáme hned k začátku ještě další auto, ale to je všechno, takže celou cestu má člověk pocit, že je kolem dokola úplně sám! Cesty jsou jenom prašné a hrbolaté a jednou zakusíme i offroad, abychom pozorovali krokodýla v řece – já ho viděla, ale hned se schoval, takže Kája už ty dvě oči vykukující nad hladinu svým okem zatěžkaným foťákem nestihl, což vnímám stále jako dluh a od té doby každou nepatrnou louži prozkoumáváme, jestli tam není krokodýl. Nejlepší zážitek byl samotný velký slon (viděli jsme i větší skupiny – to jsou vždycky samice s mláďaty, samci se pohybují samostatně), který byl tak blízko, že bychom si na něj mohli šáhnout a ještě k tomu měl i kly, což podle našeho stopaře je opravdu veliká vzácnost. Jednu chvíli se lehce rozběhl k našemu jeepu, naštěstí stopař ze sebe vydal takové zvláštní zvuky, že si to pak raději rozmyslel a změnil trasu. Celkově to byl moc pěkný zážitek.

Po malém odpočinku jsme se znovu vypravili do Transit Home – měli jsme tam ze včerejška nějaké nevyřízené účty. Ale po té, co jsme si mohli ráno z jeepu v podstatě pohladit divoce žijícího slona, už nás tohle pozorování krmení ze vzdálenosti asi tak půl kilometru moc nebralo.

Celkem vyhladovělí jsme zblajzli oběd podobný večeři (rýže s šesti mističkami různých druhů zeleniny na kari) a vydali se lovit autobus po místňácku, což se nám povedlo. Cestu do Ratnapury jsem si představovala jako krátkou pohodovou záležitost, ale když jsme jeli 55 km déle než dvě hodiny, tak pohoda tak nějak mizela. Na druhou stranu byl tohle první řidič, který nevypadal, že si za volantem autobusu plní svůj dětský sen stát se řidičem formule 1, a poprvé jsme měli pocit, že tuhle cestu možná i přežijeme, což se také stalo. Ubytování v Ratnapuře bylo celkem hračka, neb jsme v tomto neturistickém a jinak asi i celkem nudném městě vsadili na LP jistotu a mohli tak završit večer  šesti palačinkami s medem a kokosem. Mňam.

Zapsala Marie.