Victoria, Victoria Victoria!

A zábava nám pomalu začíná. Dneska jsme se s Vojtou vydali na univerzitu a následně do města. Potkali jsme spoustu lidí, a byli překvapeni jejich vstřícností.

Do campusu jsme dorazili autobusem, který jel ze zastávky asi 15 minut od domu. Na univerzitu jsme jeli zejména proto, že jsme chtěli dostat studentskou kartu, která ve Victorii přináší spoustu výhod. Jednou z největších je cestování městskou doprava zdarma. No řekněte, přátelé a kamarádi, kdo z vás to má? ;) Dopravě bych chtěl věnovat jeden z dalších příspěvků na blogu, nicméně si neodpustím jednu zásadní věc – zastávky ve Victorii nejsou vůbec pojmenované, jen ty hlavní nesou název ulic, které se v daném místě kříží. Tudíž nevíte na jaké zastávce stojíte, případně kde máte vystoupit. Ptal jsem se místních, ale je to prostě tak :).

Univerzitní campus je vcelku velké město ve městě. Je ohraničen velikým kruhovým objezdem, v jehož vnitřní části se kromě mnoha budov nachází nejrůznější sportoviště, centra, menza, divadlo, doktoři a další. Vně areálu, ale vlastně i z části uvnitř se nachází krásný les, popřípadě louky. Už tak dost zajímavý areál dělají ještě zajímavějším králíci, kterých je tu nespočetně. Na každém trávníku před každou budovou jich najdete několik. Trošku mi připadá, že působí antidepresivně, aby se studentům ve škole líbilo :D.

Jak jsem už psal, v areálu je několik sportovišť od atletického stadionu přes baseballové a fotbalové hřiště, až po bazén a posilovnu. Nebylo zapomenuto ani na sport mně nejoblíbenější – geocaching. V areálu a poblíž je cca 10 keší (3 už dnes padly). Jak už psal Česťa na Facebooku – co takhle si nezapsat žádný předměty a jenom sportovat? ;)

Nesmím zapomenout na lidi. Kromě počátečního extempore se starou existencí jsem měl buď štěstí na samé hodné lidi, nebo jsou Kanaďani velmi milí lidé. Naši koordinátorku jsme nezastihli, byla mimo kancelář, a tak nám velmi ochotně pomohla její kolegyně z vedlejší kanceláře. Napsala nám jaká jsou naše studentská identifikační čísla (mimochodem, moje začíná 007 !), a ukázala nám, kde se máme nechat vyfotit.

Focení probíhalo na speciálním pracovišti velmi rozdílném od našeho Výpočetního centra (rozdíl byl zejména v pěkných slečnách), pracovníci nás poprosili, abychom počkali v hlavní hale, že nám ID karty přinesou do 5ti minut. A opravdu přinesli. No uznejte sami – dokážete si představit, že byste přišli k nám na studijní, kde by nebyla vaše referentka, její kolegyně by se vám omluvila a referentku zastoupila, že by vám někdo přinesl do haly vaši ISIC kartu a ještě vám poděkoval, že jste počkali? Ne, bohužel, takhle to u nás nefunguje, a i když je odjezd ještě hodně daleko a já se i tak těším domů, myslím, že s tímhle budu mít problémy.

S kartičkou na bus jsme se vydali do centra města – do Downtownu. Procházeli jsme městem, a já si všimnul, jak se po nás ohlíží nějaký městský balík. Zdraví nevyváznem, pomyslel jsem si, a sevřel pevněji foťák. Balík se otočil a povídá - “Visitors eh?” – ze slušnosti jsme odpověděli - “Yeah”. A Balík se rozpovídal, jak je Victoria krásné město, a že vpravo najdeme překrásné zahrady a muzeum, nalevo je přístav, a co všechno ještě musíme vidět. Poděkovali jsme, já se přestal klepat a šli jsme poznávat krásy přístavu.

Domů jsme se vrátili na pozdní oběd trošku pozdě, protože jsme nemohli najít žádný vhodný autobus :).

Rodina

Co mě opravdu překvapilo po příjezdu, bylo přivítání rodiny. Původně to vypadalo (nebo já jsem si myslel), že tam budou 2 lidi navíc a budeme si muset hledat jiné bydlení. Abych to vysvětlil – původně jsme, hlavně kvůli ceně, chtěli pronájem pokoje. Vojta dostal kontakt na Jeffa, a tak jsme mu napsali, zda by nám nemohl poradit nejaké ubytování.

Bohužel se nic nenašlo, ale Jeff nám nabídl, že můžeme zůstat v jeho domě. Což, vzhledem k prvním třem dnům, hodnotím jako nejlepší možnost, kterou jsme měli.

Ta letišti na mě čekala Robyn - Jeffova žena a její kamarádka Christine. Unaveného po cestě mě dovezli k nim domů. Pokud jste viděli americký seriál “Krok za krokem”, dokážete si takový dům představit. Tento byl naštěstí trošku větší. Byl jsem představen všem členům rodiny, obvykle dětem. Pokud jsem dobře počítal, mělo by tu žít 5 dětí, z toho 4 vlastní, jedna osmnáctiletá slečna také v podnájmu.

Jeff, hlava rodiny, je pastor v místním sboru. Rád chodí na ryby, a to se také projevuje (zatím denně) v jídelníčku. Ryby umí nejen ulovit, ale i skvěle připravit. Pokud jsem to pochopil, rodina pochází z Ameriky, z Houstonu. Robyn pracovala, nebo pracuje, v nemocnici.

Děti jsou v rozmezí 12ti a 17ti let, 2 slečny a 2 kluci. Každý hraje na nějaký nástroj, zrovna když píšu tento text, rozléhá se domem zvuk klavíru. Jména dětí si už docela pamatuju, i když to bylo zpočátku náročné.

Z prvních dnů je vidět, že jde o velmi šťastnou rodinu. Děti, i když se občas hádají, se k sobě chovají docela pěkně. Až mě udivuje, jak moc si s nimi rozumím – první večer jsme společně hráli hry na Nintendu Wii, včera dopoledne jsme skákali na trampolíně. Musím uznat, že jim musím připadat zvláštně – na trampolíně jsem skákal poprvé, a když se mě zeptaly, kolik vážím, odpověděl jsem “eighty”. Myšleno kilogramů, což ony ale nepochopily, a myslely, že vážím 80 liber :) (ve skutečnosti je 80kg cca 170 liber).

Jestli v rodině budu moct zůstat, ukážou následující dny.

Cesta

Obvykle vše začíná cestou. Abyste se dostali do Victorie, musíte buď do Vancouveru a pak trajektem, nebo přímo na Victorijské letiště, což ovšem znamená přestup letadlem navíc. My jsme si vybrali cestu až do Victorie, nevěděli jsme, že je letiště od města hodně daleko.

Cesta do Frankfurtu s Lufthansou proběhla bez problémů, část cesty jsem prospal, a zbytek koukal, jak kroužíme nad Frankfurtským letištěm – nastala menší letecká traffic jam.

Na letišti jsme strávili plánovaných 7 hodin čekání, které vystřídala hodina čekání neplánovaného – ukázalo se, že tak velké letiště nemá dostatek autobusů, které by nás dovezly na stanoviště našeho Airbusu A330. Takže jsme měli cca hodinu zpoždění, což pro nás, kteří jsme v Calgary museli projít imigračním oddělením, vyzvednout si zavazadla a znovu je poslat na další let, a měli přitom pouze 2 hodiny od přistání do odletu, nebylo úplně ideální. Naštěstí znali piloti nějakou zkratku, nebo co, a tak jsme cestou zpoždění nahnali.

Letadlo do Calgary bylo typické zaoceánské letadlo, tedy spousta lidí usazených ve 3 řadách poskládaných po 2, 4 a opět 2 sedadlech. V každém sedadle byl umístěn LCD display, takže bylo možné sledovat nejrůznější filmy, seriály (moc jich tam nebylo), dokumenty, stav cesty, nebo poslouchat hudbu. Mimochodem – nevyděsilo by vás, kdyby v půlce letu GPS systém v displayi napsal, že nemá spojení se satelity? :) Pro svůj osud mladého exchange studenta vzdalujícího od domova jsem zvolil ještě tragičtější film – Hannah Montana. Alespoň mi to zvedlo náladu, když nic jiného. Co je ovšem v těchto letadlech opravdu skvělé, je jídlo. I tací, kteří mají bezedný žaludek a jí skoro pořád, tady musí mít pocit, že je o ně dobře postaráno.

Imigrační proces v Calgary by jistě probíhal bez problémů, kdybych slyšel volání jedné staré existence, která mě hned po příchodu hlasitě upozornila, že jsem jí neslyšel proto, že jsem poslouchal cizí rozhovor. Naštěstí se i stará existence uvědomila, a study permit mi vydala.

Třešničkou na dortu zvaném cesta byl let z Calgary do Victorie. V hlavě mi zněla písnička Třech sester Letadlo (“Hlavně žádné obavy, statistika mluví jasně, jestliže vás odbaví, nebojte se v naší kraksně”). Letadlo bylo sice z posledních let, ale  v takto malém letadle (13x4 sedadla) je i přistání trošičku jako na horské dráze :). Nakonec jsme vše přežili a vstoupili na ostrov Vancouver island.