Když jsme minule něco sjednávali po telefonu na 5:00 ráno, dopadlo to špatně (nikdo nepřijel). Tady to tentokrát dopadlo jinak – přišla pro nás mladá Vietnamka, 28 let, malinká, a dovedla nás do přístavu. Tam jsme naskočili do loďky, kterou řídila starší paní (taková milá, starostlivá babička), a v tomto složení jsme se (pořád ještě za tmy) vydali na širé moře širou řeku – Mekong. Mekong je obrovská řeka. Délkou toku je dvanáctá nejdelší na světě, a sedmá v Asii. Pramení v Tibetu, a teče přes Čínu, Laos, Thajsko, Kambodžu, a nakonec Vietnam. A na téhle vodě jsme pluli dnes my.
Naše průvodkyně uměla pěkně anglicky, a tak nám cesta dobře utíkala – povídali jsme si o všem možném. O osm kilometrů a asi půl hodiny později, když už vyšlo slunce, jsme byli u první dnešní zastávky – plovoucího trhu Cai Rang. Co to plovoucí trh je? Je to soulodí (už od Náchoda se těším, že tohle slovo použiju) uprostřed řeky, kde se lodě setkají a nakupují a prodávají od sebe. Narozdíl od supermarketu, tady je každá loď specializovaná na prodej jednoho artiklu. Abyste věděli, co loď prodává, a nemuseli připlout ke každé, vyvěsí loď svůj prodejní artikl na tyč.
Některé lodě prodávají aktivně - k nám například přijela loď s kávou (hotovou, do kelímku). Chutnala nám skvěle (ta káva), ale jak poznamenala Klárka: “Skoro každý kafe chutná skvěle v půl šesté ráno”.
Občerstvovací loď. Moje oblíbená.
Trh byl pěkný, ale vypadá to, že už má svá nejlepší léta za sebou. Lodí prý ubývá, a z toho, co jsme viděli na fotkách z minulosti, zbyla nyní tak třetina. Rozjeli sjme se tedy dál, k druhému trhu Phong Dien, který je menší, a je zde méně motorizovaných lodí (a o to víc turistů). Tenhle trh je v nějakém postranním toku, a je klidnější. Bohužel i zde bylo vidět úbytek prodejců, a v jednu chvíli se dalo říct, že se v něm nacházelo víc turistů, než prodávajících. Na druhou stranu, my ekonomové víme, že trh tvoří nabídka i poptávka, takže pro vytvoření ekvilibria bylo nejspíš vše ok. Oba trhy by se skvěle fotily z dronu – jeden jsme na tom větším trhu také spatřili. No co, třeba si přístě přivezu svůj vlastní…
Východ slunce nad trhem
Protože se s námi svět docela houpal, přistáli jsme u trhu, a dali si snídani. Nejprve nějaké ovoce z trhu, a potom i tradiční vietnamskou snídani – nudlovou polévku. A musím říct, že mi to docela chutnalo. Celý tenhle nápad se snídaní byl super – mohli jsme v klidu z pevniny pozorovat trh, a při tom se dobře najíst. Takových aha momentů měla naše průvodkyně připravených víc a musím říct, že náš vždy mile překvapila. Potkali jsme zde taky mladý pár z USA, který jel s průvodcem ze stejné agentury. Prohodili jsme pár slov, a rozjeli se každý svým směrem, nicméně v následujících dvou dnech jsme se potkali ještě 4x, a to nejen v Can Tho, ale i v Saigonu.
Někteří by si mohli myslet, že návštěvou druhého trhu náš výlet skončil, ale nebylo tomu tak. Jeli jsme ještě několika postranními rameny, a sledovali, jak si tu lidé žijí. Jednou jsme dokonce vystoupili, a šli takovou malou džunglí k obydlím z bambusu a listů banánovníku, a mohli jsme na vlastní oči vidět, jak zde lidé bydlí. Bylo to zajímavé. Nejzajímavější bylo sledovat, jak opracovávají kůži z hada – nejspíš z krajty. Hada po zabití nějak nafouknou, aby se jeho kůže co nejvíc napnula, a po rozřezání byla tenká, ale pevná. Takže had měl asi 30 cm v průměru, a tak 8 m délku. Poprosili nás, jestli bychom to nefotili, takže z této části nemám žádné fotografie, ale o to větší noční můry.
Viděli jsme místní rýžová pole, malé přístavy a “garáže” pro loďku, a nakonec jsme viděli rodinnou továrničku na rýžové nudle. To vám je taky zajímavá práce, nicméně dost náročná – z části se totiž odehrává u rozpálených kamen.
Rýžové nudle se vyrábí z rýžových placek. Již brzy ve vašich fotobankách.
Plni dojmů a zážitků jsme se v půl dvanácté vrátili do Can Tho do přístavu, a vyrazili na oběd. Tentokrát jsem schytal černého petra já. Dal jsem si sice jídlo dobré, ale pekelně pálivé. Co na tom, že stálo v přepočtu asi jen 30 Kč, dojíst jsem ho prostě nemohl… Po jídle jsme se vydali procházkou jen tak, uličkami města. Nejspíš jsme šli někam, kam neasijská noha nevkročila, protože kdue jsme šli, tam se zastavoval čas, lidé se za námi ohlíželi, a zdravili nás. Až jsme z toho začali mít divný pocit. Najednou se před námi otevřelo krásné náměstí s nádrží uprostřed, a nám bylo jasné, že tady bychom si rádi poseděli. Našli jsme malinkou kavárnu, kde obsluhovala velmi stará babička (dědeček šel zrovna venčit psa), která nerozuměla ani slovo anglicky (a my jí nerozuměli ani slovo vietnamsky). Naštěstí vietnamsky se kafe řekne Ca phe, takže jsme si nakonec porozuměli, a dostali jsme snad nejlepší kafe s ledem v celém Vietnamu. Doplnili jsme ho ještě streetfoodem – opékaným banánem a kokosem na grilu, a svět byl zase chvilku v pořádku…
Výhled z kavárny u vietnamské paní. V dálce pagoda, blíže nádrž, ještě blíže typický asijský nepořádek
