Karavanem II – Stone mountain a Cherokee

Probudili jsme se u Arabia mountain asi v 5.30 ráno, a vyšli (správným směrem) na stolovou horu. Východ slunce byl nádherný, fotek nespočet.

hrátky s horizontem – před vámi je asi 3 m široká louže

Poté jsme zamířili na další kamennou horu – Stone mountain. Oproti včerejšku stačilo ujet asi 60 mil, což nám přišlo jako kousek.

Tahle oblast je nějaká častá kamennými horami – zajímavé. Vrcholek Stone mointain je 514 m nad mořem, a asi 250 metrů nad okolním prostorem. Povrch vypadá trošku jako měsíční krajina, a nahoru se dá dostat dvěma způsoby – lanovkou, a nebo pěšky.

My jsme samozřejmě v rámci zdravotně – sportovní motivace šli pěšky. Spolu se spoustou místňáků, kteří mají výstup na horu jako sportovní výkon – někteří běhají, jiní i cestou cvičí. Je fajn vidět Američany něco dělat.

měsíční krajina + lanovka + člověk

Kromě výstupu na horu je velkou atrakcí i rytina, která je v plochá místě vystřílena a vysekána do skály. Jedná se o zobrazení třech důležitých postav z Občanské války, a mělo by jít o největší reliéf vytesaný do skály. O jeho tvorbě promítají v infocentru pěkný film. doporučuju alespoň článek na wikipedii.

Kamenná hora spolu s reliéfem

Další zastávkou měly být Great Smoky mountains na hranici mezi Georgie, Tennessee a Severní Karoliny. Jeli jsme tedy do indiánského městečka Cherokee. Jakkoliv to zní idylicky, bohužel, město až tak krásné nebylo. Vzhledem k tomu, že Indiáni mají od vlády právo provozovat hazard, dalo by se městečko připodobnit k Rozvadovu, případně jiným příhraničním městům s kasiny. Večeře ale byla dobrá a camp, kde jsme zaparkovali, přívětivý.

Karavanem I.

Už před mým příletem do USA jsme s Aničkou a s Oscarem plánovali nějaký společný výlet. Vybírali jsme mezi Cruise ship někam do Karibiku (případně do Mexika), letadlem někam po Státech, a road tripem. Nakonec jsme zvolili road trip – přeci jenom jsem letěl do USA ne pro to, abych pak letěl někam jinam.

Nechtěli jsme ale jet osobním autem – přeci jen by pak bylo náročnější shánět nocleh – motely, nebo campy se stany, a tak Oscar navrhnul jet karavanem. Nápad se mi sice líbil, ale měl jsem počáteční (nejen) nedůvěru k ceně za půjčení i provoz karavanu. Navíc nerad řídím velká auta. Oscar ale řekl, že většinu cesty bude řídit on (nechci předbíhat, ale vzhledem k tomu, jak velký karavan jsme si půjčili, musel řídit celou dobu).

Karavany půjčuje celá řada společností – my jsme si vybrali Criuse America, která je, myslím, jedna z největších. Bohužel, nejmenší typ karavanu neměli, tak jsme si museli půjčit o trošku větší. Proces půjčení je docela zajímavý – před půjčením je doporučeno si pustit instruktážní video – je opravdu zajímavé – doporučuji i vám.

Malá vsuvka – karavany, jaké známe z Evropy, v Americe moc nejsou – jsou pro ně moc malé. Když tady řeknete RV, nebo CAMPER, každému se vybaví karavan velikosti autobusu (pamatujete si ho z filmu Jeho fotr je lotr?).  A ačkoliv náš karavan vypadal fakt velký (větší než Avia), byl druhý nejmenší, a na silnicích jsme takovéhle v podstatě nepotkávali.

Vyjeli jsme v úterý ráno. Z počátku jsme se s karavanem seznamovali, ale po prvních dvousech mílích nám už to šlo dobře. Cestovali jsme z Altamonte Springs severně, směr stát Georgie. První zastávkou byl park Okefenokee, nacházející se na hranici Floridy a Georgie. Jedná se o největší “černovodní” bažinu v Severní Americe. Už před branami do parku bylo několik nádrží s aligátory.

 

Párek mazlíků

Vnitřek parku vypadal malý, takže jsme chvilku litovali dvacetidolarového vstupného. Pak jsme ale zjistili, že park má i cesty okolo, kterými jsme se vydali na rozhlednu.

Absolvovali jsme také cestu vláčkem okolo parku, vyfotili jsme si místní aligátory, a jeli dál – chtěli jsme být na západ slunce na Arabia Mountain.

Anička se někde dočetla, že na Arabia Mountain je nejlepší být zde na západ slunce. Nechtěli jsme jet nějak nebezpečně rychle, takže jsme do parku dorazili akorát. Bohužel jsme podcenili část přípravy, a tak jsme se vydali opačným směrem, než arabská kamenná hora byla. Západ slunce jsme nestihli, ale bylo to dobře. Proč? Protože jsme byli motivováni vstát na východ slunce, a vylézt na horu v 6 ráno. A fotky z tohoto místa nám daly za pravdu…

Jezero Apopka a první kontakt s aligátory

V neděli jsme kvůli sobotnímu výletu vstávali později. Bylo (jako skoro každý den) nádherné počasí, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme na výlet k Jezeru Apopka. Je to velké jezero, okolo kterého je nádherná příroda. Anička s Oscarem tam byli už v únoru a vyfotili nádherné fotky západu slunce, a potkali spoustu aligátorů.

K parku okolo jezera jsme se přiblížili autem, na kterém jsme měli nosič na kola. A kola. Jezdím na starším Oskarově kole (koupil si teď nové). Na kole jsem dlouho nejel, takže mě Anička, která tu jezdí denně, několikrát ujížděla.

Jeli jsme od brány horní částí parku, Anička s Oscarem byli na kolech rychlejší, takže jsem si musel máknout, abych je vůbec viděl před sebou na horizontu… První část parku byla i pro auta (i když to tak nevypadalo), takže nás docela rušila auta, která jezdila okolo. Několikrát jsme zastavili a fotili ptáky, občas bylo v dálce nějaké plovoucí dřevo, které ale nebylo dřevo, ale aligátor.

Pták – pelikán?

 

O mnoho lepší byla část, kam už auta oficiálně nesměla. Jeli jsme parkem, a krajina se docela často měnila. Od výhledů na jezero, přes pláně, řeku, až po malé zátoky. Dorazili jsme na nejvzdálenější místo, kam jsme chtěli dorazit – rozhlednu, vyfotili se, a zase zamířili zpátky. Chtěli jsme být včas v první části parku na západ slunce.

Rozhledna a tůňky

Cestou si Anička nevšimla malého aligátora (cca půl metru), který se slunil uprostřed cesty, a málem na něj najela. Mě upozornil Oscar, takže jsem před aligátorem hodil elegantního smyka (ale ani to ho nehnulo z místa).

Aligátor, nebo jak místní rádi říkají: Gator*

Řeka

Západ slunce byl podle počasí cca ve 20.00. Jenomže byly mraky, a tak z něj nic moc nebylo, a tak jsme jeli cestou zpátky ven z parku. Trošku jsme si neuvědomili, jak je to daleko, a tak jsme k auto dorazili až po zavíračce. Cestou jsme se vyhýbali dalším aligátorům a mnoha (snad ne-jedovatým) hadům. Pán, který měl zavírání parku na starosti, trošku nadával, když jsme odjížděli až ve 21.00, ale nakonec jsme to zvládli.

---

*) zajímalo by mě, co tihle lidé dělají s ušetřeným časem

K oceánu

V sobotu jsme se rozhodli, že pojedeme k moři oceánu. Altamonte Springs je ve vnitrozemí, a tak, pokud chcete k vodě, ve které nejsou aligátoři (a je slaná), musíte jet buď na východ, nebo na západ. Na západě jsou pláže hezčí, bělejší a vůbec.

Jeli jsme tedy na západ. Část cesty řídil Oscar, ale jakmile provoz trošku opadl, řídil jsem já. Jak jsem psal v minulém postu, není to tak těžké, jen kdyby mi do toho Oscar pořád nemluvil a nesnažil by se, abych jel rychleji, než je maximální limit. V rozpočtu mám na pokuty 0 Dollarů, takže jsem se nenechal zviklat :).

Města se tu často jmenují stejně, jako některá evropská / asijská / australská. Najdete tu Heathrow, Melbourne, Saint Petersbourg, a další. To snad aby se emigrantům nestýskalo. Cesta po pobřeží byla zajímavá, přejížděli jsme několik zvedacích mostů. Když z dálky vidíte tu výšku, kam musíte vyjet, přijde vám to zvláštní. Ale jakmile se blížíte, zdá se to stoupání normální.

Most se jmenuje Sunshine Skyway a má docela temnou historii – teda jeho předchůdce, do kterého v roce 1980 narazila nákladní loď. No a z nového mostu od roku 1987 skáčou sebevrazi.

Zvedací most Sunshine Skyway

My jsme se vydali na dvě pláže: nejdřív na Fort de Soto, a poté na Anna Maria beach. Tu druhou už měla Anička s Oscarem prozkoumanou, tu první zkusili naslepo. Na té první byla spousta lidí, celé rodiny nejen Američanů. Zjistil jsem, že ve standardní výbavě rodiny na pláž figuruje pojízdný chladící box, velký stan / slunečník a vrtačka, kterou do písku uděláte díru, aby slunečník držel pevně. Pláž hezká, s bílým pískem, ale na můj vkus moc plná lidí a navíc městská.

Druhá pláž byla prázdnější, tam jsme také zůstali dýl, leželi, plavali, hráli karty, a pozorovali západ slunce. Domů jsme dojeli v 11 večer a já jsem kvůli jet lagu usnul ještě v autě…

Západ slunce na Anna Maria beach

Pár všedních dní

Anička a Oscar žijí v Altamonte Springs, městě kousek od Orlanda. Jejich dům je na evropské poměry středně velký, na americké poměry docela malý. Mně se ale líbí. Jsou tu tři ložnice, dvě a půl koupelen, velký obývací pokoj a garáž.

Za zmínku stojí zejména záchod, kde je chytrá mísa. Ta vám umyje podvozek, pokud chcete. Vyberete si mezi volbami: HIS BACK / HER FRONT / HER BACK, a už to jede. Je to divné, je to nezvyklé, ale asi by se s tím žít dalo.

Mají tu houpací síť a krmítko, kam přilétají ptáci. Někteří jsou jak z Angry Birds, asi zde Rovio čerpalo inspiraci… Někdy tam ale vyleze veverka.

S Aničkou jsme hned druhý den po mém příletu vyšli na obhlídku místního okolí. Všude spousta veverek, občas nějaký dravý pták, aligátor ani želva v okolí (naštěstí) není. Sluníčko opravdu ostré, 28 – 30 stupňů Celsia, takže jsem se hned první den připálil. Navíc jsem si vzal sandále, takže kromě toho jsem si vytvořil spoustu puchýřů. Ale aspoň jsem si prohlédl místí okolí.

Procházka 10 km po místním okolí.

Všichni tu mají super auta. Jezdí tu hodně Mazd, Toyot, Hond, a asi milion dalších značek, které v Evropě nemáme, a ani neznáme. Když nejedete autem, jste divní. U supermarketu jsou bez auta jenom žebráci (mají transparenty, abyste je z auta vůbec postřehli). Bez auta jste nikdo, a hlavně se nikam nedostanete. Jezdí se tu všelijak, ale mám pocit, že kromě předjíždění z obou stran na dálnici to docela má řád, a funguje to lépe než v Evropě. Jasně, když máte osm pruhů v jednom směru, je to trošku náročnější, ale i tak…