Lipton’s seat a cesta do Uda Walawe

Protože Maruška má pocit, že když neuvidíme všechny ty krásný vyhlídky za ranního rozbřesku a nejlépe úplně sami, tak se staneme mastňáskými turisty, kteří si nezaslouží zahlédnout ani jednu sběračku čaje, vyráželi jsme opět brzo ráno. Již v 6:30 jsme smlouvali s místním hejnem tuktukářů o tu úžasnou poctu dovézt naše bílé kůže na místo, kde se ze zelených lístků stane černý prach určený do sáčků na čaj.

Na vyhlídku Lipton’s seat jsme se vydali asi jeden a půl kilometrovou vycházkou do kopce obklopeného Liptonovými plantážemi kam jen oko dohlédlo. Úplně sami jsme se za poslechu rádia vyhrávajícího kdesi v dáli na plantáži mohli kochat výhledem konkurující Konci světa hlavně svojí nekomerčností. Teda byl tam podezřelý ručníkář (=místo kalhot má okolo pasu něco mezi ručníkem a dlouhou utěrkou) údajně vybírající 100 rupií, ale neměl na to žádný lejstro a zas až tak moc to nevymáhal, což bylo od začátku podezřelé. Vyhlídka a cesta k ní je opravdu vrchol čajovo-plantážové obsese. Cesta zpět byla ještě obohacena nástupem houfu plantážnic do práce (začínají v 8 hodin, kdyby to někoho zajímalo). Na programu jsme měli i prohlídku čajového “závodu” v Dambatenne, odkud je produkován čaj Lipton v různých typech a kvalitách a po smíchání s horšími odrůdami např. z okolí Kolomba sáčkován a poslán až na náš stůl.

Druhá část dne se nesla ve znamení přesunu, srovnali jsme účet v našem hotýlku, odkud se nám skoro ani nechtělo, a vybaveni užitečnými radami pana domácího se vypravili na autobus. Cesta byla kratší a příjemnější než jsme čekali a i nalezení správného ubytka – tentokrát s klimatizací, proběhlo pohodově stejně jako domluva na zítřejší safari. V rámci naší akčnosti jsme se ještě odpoledne vydali na návštěvu blízkého Transit Home pro malé slony, kde mělo probíhat jejich krmení. Nemám moc chuť líčit celou tuto anabázi, tak ji shrnu do jedné věty: “kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil”. Takže doporučení: nestojí to za to!

Zas až tak moc nám to ale ve výsledku nevaidlo, protože jsme tak nějak tušili, že další den uvidíme slony taky. Po výborné večeři připravené v hotýlku a následným zlynčováním jednoho švába v pokoji, jsme celkem brzo usnuli, neboť ráno byl odjezd stanoven na 5:45.

Praktické informace: při ježdění autobusem je nejlepší hledat tzv. expresy zastavující mnohem méně častěji než normální. Nejlepší jsou na toto “Kolombo busy”.

Zapsala Marie.

Horton plains

Ještě předchozí večer jsme si v našem hotýlku, který máme sami pro sebe (nikdo jiný zde nyní nebydlí) domluvili tuk-tukáře, aby nás odvezl do národního parku Hortonské pláně. Protože je vhodné být na takovém místě hned ráno, nechali jsme si doporučit ranní odjezd již v 5:30 (v tu dobu se začíná rozednívat).

Tuk-tukář opravdu v 5:30 přijel a byl to milý obrýlený chlapík. Nutno dodat, že nás trošku překvapilo, že byl v kulichu a bundě. Přeci jen jsme přesvědčeni, že na Srí Lance v létě nesněží… Záhy jsme ale pochopili – cesta tuk-tukem hned po rozednění je velmi osvěžující, když k tomu navíc přidáte nadmořskou výšku 1800m n.m, můžete ze sebe po cestě odlamovat rampouchy. My jsme naštěstí měli alespoň bundy, a tak jsme zmrzli jen napůl.

Náš kočár za rozbřesku

Národní park je tak trochu v americkém stylu – můžete platit v dollarech (12$ za osobu), platíte i za auto (nebo tuk-tuk), takže výsledná cena tak trochu připomíná výlet do Yellowstonu…

Tuk-tukáře jsme nechali na parkovišti spolu s dalšími jeho druhy, a sami se vydali na 9,5 km túru okolo parku. Pohledy pěkné, jedno z míst se jmenuje End of the world (konec světa), a je odsud nádherný výhled do krajiny. Cestou jsme potkávali zejména zahraniční turisty, takže jsme si připadali zas trošku jako doma v Evropě :). Na tomto místě si dovolím poznamenat, že všichni Evropané vyráželi na túru nejpozději v 7 hodin. Při návratu o pár hodin později, kdy už pěkně pražilo sluníčko a nebylo třeba se chumlat do softšelek, se vydávaly na cestu skupiny Srílančanů – s klapkami na uších, kulichy a jistě i vlněnými jégrovkami.

V parku jsme mimo opravdu pěkných (a pěkně nebezpečně nezajištěných!!!) vyhlídek viděli jedny vodopády, několik jezírek a jednoho chameleona. Protože jsme celý okruh prošli, vrátili jsme se k našemu osobnímu řidiči a vydali se zpátky. Cestou jsme ještě zahlédli nějakého hada, spoustu opic, jež jsme na návrh pana řidiče podarovali sušenkami (na Elephant Island v Bambaji kradou opice jídlo přímo z rukou – tyhle byly celkem slušně vychované – pozn. Mar.) Nakonec jsme po cestě potkali i tolik vymodlené sběračky čaje, takže pár autentických fotografií také vyšlo :).

Odpoledne jsme pojali odpočinkově – jak jinak, když jsme vstávali v 5…

Ella

Tento krásný slunečný den byl započat bohatou snídaní v zápaďáckém stylu (=rozuměj tousty s máslem a džemem, volské oko). Dnešní den měl být zasvěcen 20 km vzdáleném městečku Ella známému svými výhledy a rozsáhlými fotogenickými čajovými plantážemi. Cesta do Elly byla okořeněna přestupem v Bandarawelle, kde právě probíhal tradiční nedělní trh, jehož prohlídka byla zakončena (neúspěšnou) snahou vyfotit se s krásnými místními policajtkami ve slušivých uniformách. Nechtěly.

Autobus do Elly jsme našli celkem snadno – měli jsme informace od sympatického klučiny z autobusu z Haputale, který nám ukázal i kudy na ten trh. V autobuse jsme potkali kluka znovu a rozhodně ne naposled.

V Elle jsme se vypravili na Little Adams Peak. Cesta pěkná, plantáže také, relativně malé množství farangas (v Thajsku takhle nazývají cizince), ale trochu nás rozladilo, když místní fotogenické domorodky rovnou místo pozdravu říkaly: “Wanna take photo?”. Na tuhle otázku totiž z mého pohledu existuje jenom jedna odpověď. Náladu mi dost vylepšily dvě věci: prašivý pes, který při cestě dolů setrvával ve stejné pozici, v jaké jsme ho našli i při cestě zpět. Já vím, že vlastně o nic nejde, ale svým způsobem byla jeho existence, nevyvolávající “wanna photo, wanna photo” velice sympatická. Cestou jsme potkali jednu pěkně oblečenou školačku, která na nás zkusila trik s pastelkou (pro neznalé – zeptá se, jestli jí nedáme pastelku, turisti obvykle nemají a tak věnují obnos peněz). Chtěl jsem ji překvapit a darovat jí propisku s logem OPPA, nakonec jsem ale od tohoto zlomyslného nápadu ustoupil.

Druhou věcí, která nám zvedla náladu, byl klučina, který na nás mával, jestli si nechceme v malém “baru” u cesty dát ovocný džus. Ten samý klučina, který nám už dneska několikrát pomohl. Džus jsme si někde dát chtěli, konec konců ode dneška mám potvrzeno od doktorky, že mi platí moje očkování na břišní tyfus, takže jsme řekli ano. Ananasový džus byl moc dobrý, a díky tomu, že jsme v baru seděli my, přišly ještě další dvě skupinky, takže jsme pomohli i takto. Jak se klučina jmenoval, si bohužel už nepamatujeme, ale setkání s ním si budeme pamatovat ještě dlouho.

Po dobrém jídle jsme si našli tuk-tukáře, který nás odvezl k místním vodopádům. Jestliže jsme doteď viděli spíše strojenou kulturu Srílančanů, tady se nám naskytnul pohled na její opravdovou podstatu. V jezírcích vodopádu se místňáci koupali, čistili si zuby, myli vlasy, a podobně. Do vody, byť tekoucí jsme tedy nevstoupili, ale aspoň jsme chvíli pozorovali místní zvyklosti…

Původně jsme měli v plánu se z Elly vrátit vlakem, když jsme ale zjistili, že jediný jede až v 7 večer (tedy po setmění), vzali jsme za vděk opět místní autobusy, které nám to ve velkém vrátily :D. Autobus z Elly do Bandarawelly byl trošku plný, a tak jsme museli stát. Přišlo nám zvláštní, že cesta zpět je o několik rupií levnější, ale moc jsme to neřešili. Když na mě ale průvodčí na nějaké malé zastávce začal mávat a jeden z místních mi řekl milé “get out”, začalo mi to docházet – průvodčí nám nejspíš špatně rozuměl a vydal nám jízdenku do nějaké dřívější zastávky. Nakonec jsme ale vytrvali a dojeli až do správného místa.

Přestup byl snadný, místní nás navedli na správný autobus,který měl jet do našeho místa pobytu – Haputale. Bohužel, nejspíš kvůli denní době, mělo stejný nápad – cestovat tímto busem – více místních lidí. Průvodčí jednotlivé cestující v duchu zábavné společenské hry tetris poskládal tak, aby se jich do autobusu vešlo co nejvíc. Průběh cesty by se dal popsat klasickým šimko-grosmannovským “stál jsem na jedné noze a ještě k tomu ne na své”. Zajímavé na celém tomto důmyslném poskládání bylo, že nereflektovalo fakt, kdy kde kdo vystupuje, takže když se po pěti minutách jízdy paní s dětmi z poslední řady rozhodla vystupovat, myslela jsem, že bude po indicku vystupovat okýnkem. Ale nějakým zvláštním způsobem, vlastní pouze Asiatům, dokázala davy v uličce mezi sedadly rozestoupit a protlačit se ven. Toto se opakovalo s železnou pravidelností každou zastávku (tj. každé tři minuty). Nakonec jsme ale dorazili v pořádku, jen trošku pomačkaní.

Cesta do Haputale

“When in Rome, do as Romans do!”

V sobotu ráno jsme si po pozdějším (7:30) vstávání zabalili. Snídaně probéhla u našeho starého známého v obchůdku. Ty dvě plastové židličky před jeho živností na nás čekaly už od včera.

A pak už se cestovalo ve srílanském stylu: tuk-tuk na nádraží s extrémně milým a férovým řidičem, dovezl nás přímo k autobusu mířícím do Matary; autobus Galle-Matara - příjemná hodinka, na asijské poměry prázdný autobus (=stojí jenom dvacet lidí); autobus Matara-Wellawaya – plnokrevná cesta autobusem jak se na Asii sluší a patří (přes 4 hodiny); Autobus Wellawaya-Haputale – 32 km, 1000 m převýšení, rozjezdů do prudkého kopce nepočítaně.

Hudební produkce srílanského popu na plný pecky je must-have, když náhodou hudba nehraje, máte pocit, že jste  moc v Evropě.

Když jsme dorazili do Wellawayi, skoro nikdo náš cíl cesty neznal. Jen jeden prodavač bufeťáckého vzezření. Tomu jsme ale moc nevěřili, a vlastně až dnes jsme zjistili, že měl pravdu. Na nádraží jsme budili patřičný povyk, asi tam bělochy rok neviděli. Každý k nám chodil, zeptal se odkud jsme, kde jsme byli a kam směřujeme. Pak připojil radu o cestě do našeho cíle, většinou úplně jinou, než ostatní. Nakonec nás ale zavolal řidič z autobusu, na který jsme čekali – patrně byl zvyklý na zahraniční cestovatele na své trase…

Po dlouhé cestě jsme dorazili do městečka Haputale, kde jsme vystoupili. Konduktér sice ještě něco sinhalsky mumlal, patrně myslel, že pojedeme ještě o zastávku dál, ale nám se to zamlouvalo zde. Ačkoliv jsme byli rozhodnuti jít ke guesthousu pěšky, nakonec nás ukecal tuk-tukář na cestu jeho korábem. My ho zase ukecali na cenu 50 rupií, což je asi 9Kč.

Guesthouse vypadal pěkně, měl úplně prázdno, takže jsme mohli o ceně pěkně vyjednávat. Usmlouvali jsme to z 2000 rupií na 1300,což  je pěkné. Jak vidíte, jsme ve smlouvání stále lepší a lepší. Na druhou stranu, takto tu ekonomiku rozvojové země nerozhýbeme…

Přikládáme foto výhledu na čajové plantáže. Těšte se, plantážníci!

Galle

Městečko uvnitř pevnosti má svoje kouzlo. Jsme tu už druhý den, a stále objevujeme nová místa.

Protože někteří účastníci zájezdu měli spánku až až, vstávali jsme  v 5 ráno, abychom se podívali na východ slunce. I když jsme na pláži byli včas, viděli jsme pouze houby mraky. Udělal jsem pár fotek vln, které byly vcelku enormní (nedokážu si vůbec představit, jak velká musela být vlna cunami, která právě zde v Galle a okolí napáchala neuvěřitelné škody).

Po vlnobití jsme se vydali ulovit něco k snídani. Většina kaváren a restaurací měla zavřeno, což nás překvapilo, neboť bylo teprve sedm. Takže jsme se vydali do jednoho pekařství. Milého pána jsme se zeptali, jestli nedělá i čaj, což on dělal, a tak nám udělal dvě krásné masaly (trošku něco jako čaj s mlíkem). Posezení proběhlo na ulici před pekařstvím na plastových židličkách ve velice civilním duchu a myslím, že jsme si tímto vysloužili od kolemjdoucích nebo od nakupujících titul Miss and Mr Sympatický turista, protože jsme nešli do žádného z těch podniků orientovaných na cizince (tam jsme byli včera, ale psst). Za necelých dvacet korun jsme obdrželi dva čaje a velký kus jakési kapsy plněné medem a kokosem, úsměvů nepočítaně. Velmi milé místo!

Poté jsme se vydali ulovit tuk-tukáře, který by nás odvezl na želví farmu. Na okraji pevnosti jsme narazili na jednoho postaršího a po chvilce smlouvání a domlouvání jsme se s ním vydali na cestu. Dovezl nás do cca 10km vzdáleného městečka, kde se nacházela jedna z želvolíhní.

Želvy se sbírají ve formě vajíček (popřípadě vykupují od domorodců), následně jsou na jeden až dva měsíce zasazeny – záleží na sluníčku. Z písku se pak vyklubou malé krásné roztomilé želvičky, které po několika letech dorostou v obří, zubaté a dle mého názoru i nebezpečné tvory. Všechny želvy v různých stádiích vývoje jsme si prohlédli a vydali se na pláž, která se nacházela za farmou.

To byla nádhera! Přikládám foto, protože bez fota by to snad ani nemělo smysl. Pláž úplně prázdná, kromě pár psů a kokosových ořechů na zemi.

Pláž

Na pláži jsme strávili chvíli, udělali spoustu fotek, a protože se už po nás tuk-tukář začal shánět, že jsme mu utekli bez placení a nevrátili se, vydali jsme se k němu zpátky. 

Nechali jsme se dovézt do nové části města, s jednou zastávkou na jedné (další) pláži. Moc pěkná podívaná, jen okolo pláží jsou náhrobní kameny zemřelých při cunami…

Novější část města vypadala velmi asijsky – všude spousta lidí, nepořádek a tak. Nebylo moc příležitostí se najíst, tak jsme se nakonec nechali unést doporučením LP a zapadli do Číny, dali si Sweet ‘n sour chicken a konečně opravdové Chicken curry a samozřejmě místní pivo.

K tomu sladkokyselému kuřeti – vzpomněl jsem si na mou občasnou konzumaci tohoto jídla v čínské restauraci na Újezdě. Chuť by byla podobná, jen tady k obvyklým chutím “sladká” a “kyselá” přidávali ultimátní “pálivá”.

Odpoledne proběhlo ve znamení odpočinku, plavání (teda jak kdo plaval – na vzdory mému exhibicionismu jsem se neodvážila svléct do plavek na místní pláži, protože tam nebyla ani jedna žena v plavkách na textil sporých, jak jsme v Evropě zvyklí – pozn. Marie) a čtení. Večer jsme konečně vyrazili na západ slunce. Podívaná pěkná, ale nebyli jsme sami. Přišlo se podívat asi 200 srílanských dětí, které zde byly na školním výletě. Ke kraji vysoké zdi pevnosti prosté jakéhokoliv zábradlí se přibližovaly tak moc, že jsme se na to ani nemohli dívat (asi 20 m volným pádem na kameny v moři). K západu slunce pak děcka zpívala, psi se rvali, babky nabízely ubrusy a náramky a Rusandy se fotily. Přesto všechno to bylo velmi poetické, zejména přes Maruščiny sluneční brýle, které všemu dodávají tak nějak růžový nádech.

To je pro dnešek vše, zítra se stěhujeme do Haputaly, odkud chceme navštívit čajové plantáže, safari, a místo, které se jmenuje Konec světa.

Tak snad se ještě ozveme :).

Srí Lanka 2012

The world looks different from here. Ostatně, odkud nevypadá. Rozhodl jsem se tento blog, a tuto hlášku Victorijského exchange programu reinkarnovat pro svoje další cesty...

Cesta

Cesta na Srí Lanku probíhala v rámci možností bezbolestně. Na Ruzyni jsme 25.7. ve 12:00 nasedli do letadla ČSA, směr Abu Dabí (cca 6 hodin).
Tato trasa má tvořit jednu z pých našeho jinak skvělého, ale zadluženého dopravce, takže o zábavu (zejména díky aperitivu velkému jako lampa) bylo postaráno.

Nad Abu Dabí jsme doletěli, dle plánu, o 6 hodin později, tedy v 18 SELČ, 20:00 Abúdabíjského času. Bohužel, zde plán poněkud končil, protože jsme přistávali asi dalších 30 minut.
To by ani moc nevadilo, kdybychom neměli na přestup cca hodinu.

Letištěm jsme proběhli jako německý turista poprvé zkoušející kari na záchod, takže jsme si jeho atmosféru až tak neužili.
Arabská hudba všude hrající, půlka osob zahalena v hábitech, letušky Etihadu ve slušivém napůl arabském, napůl "moderním" kostýmku, to jsou jen drobnéútržy, které si z toho rychloběhu pamatuju.
Nakonec jsme boarding stihli, a čekali asi 20 minut v autobuse na další pasažéry. Do letadla jsme dorazili s cca půlhodinovým zpožděním, našli svá místa, pohodlně se usadili a odletěli.

Etihad

Na cestu Abúdabíjským dopravcem jsem se docela těšil (nejen kvůli letuškám). Airbus 320 nemohl přinést nic extra zajímavého (teda, oproti ČSA alespoň onboard entertainment), ale i tak mě překvapil. Menu večeře, vytištěno zlatým písmem na pěkném papíře, zajímavý výběr jídla i pití, a ochota posádky jsou jen některé plusy, které mi utkvěly v paměti. Ale koneckonců, stále to byla jen A320, a s tím se nic extra vykouzlit nedá :D.

Colombo

Na letiště v Colombu jsme dorazili s již avizovaným zpožděním, které nám ale až tak moc nevadilo, protože jsme tam stejně měli doletět někdy uprostřed noci (3:20 Srí Lanského času). Takže přílet ve 4:00, následovaný cca půlhodinovým napínavým čekáním na naše batohy (zabalenými ve fólii jako kokony), nám až tak nevadil.

Následoval nákup Srí Lanské simkarty, výběr peněz v výherního automatu bankomatu a hledání vhodného busu (nejdřív bus z letiště na centrální stanoviště, potom bus do Colomba a následně bus do města Galle).

Autobusy jsou kapitola sama pro sebe. Šílené, staré, s místem tak na půl nohy, navíc ještěs řidiči, kteří mají tak trošku vlastní interpretaci pravidel silničního provozu chaosu.

Galle

Do Galle jsme dorazili v 11 hodin ráno, našli Tuk-Tukáře, který nás svezl do asi 2km vzdálené pevnosti (kterou postavili kdysi Holanďané a která je zdejší největší atrakcí).

Odbočka - tuk-tuky, tedy trojkolky, které spíš než auto připomínají oplechovanou motorku, jsou tu všude. Ideální dopravní prostředek na kratší vzdálenosti. Stejně jako u většiny dalších plateb se musí smlouvat, což nám někdy jde (třeba u zmíněného tuktukáře), někdy tolik nejde, třeba u ubytování, viz dále.

V Lonely planet jsme si vytipovali pár míst k ubytování, jenže už u prvních dvou se nám tuktukář vysmál, že jsou zavřené. Mysleli jsme, že to je jeho léčka, jak nám vnutit ubytování u jeho bratra-bratrance-bratrova bratrance-kamaráda-kohosi, ale měl pravdu, oba vychvalované podniky zely prázdnotou a tuktukář mrmlal pod vousy, že je majitel prodává, což samo o sobě je trochu podezřelé, neboť podniky doporučené v LP se těší velké oblibě a většinou nemají důvod být zavírány a to ještě v počtu převyšujícím jedna. Nakonec jsme ale našli ubytování Weltevreden, hezké ubytování uvnitř zdí pevnosti. Zde jsme trošku podcenili vyjednávání o ceně, takže platíme trošku víc (asi o 100Kč) než bychom asi měli. Neva, poučení pro příště...

Pán, který ubytování poskytuje, nám hned, jak jsme řekli, že jsme z Čech, ukázal knížku od cestovatele M. Zikmunda (Hanzelka a Zikmund) - Sloni žijí do sta let, kde se o tomto ubytování jím navštíveném v roce 2000, zmiňuje. Takže, aspoň máme kvalitní ubytování posvěcené předním českým cestovatelem. Očekávám, že náš tuktuk bude taky vystaven v technickém muzeu...

Protože jsme za poslední noc moc nenaspali, využili jsme hned nově nabyté bydlo k odpočinku. Poté následovala procházka městem a po hradbách, obědovečeře, a druhý odpočinek s tím, že se posléze půjdeme podívat na ten vychvalovaný západ slunce nad indickým oceánem. Probudili jsme se do tmy, která může panovat pouze v Asii, když vypnou proud. Bylo celých sedm večer, tma jako v pytli, tak snad ten západ zítra neprospíme.

Vynikající jídlo vyšší (že to není pouliční food stall a zaměstnanci měli stejné košile) kategorie byl Pedlar Inn - K. dal předost volnějšímu přechodu na indickou stravu, takže si dal těstoviny (dobré, ale bez překvapení) M. zakusila kuře na bazalce a bylo výborné - se salátem a zeleninovou rýží. Postarší německý pár vedle nás hrál pasiáns (live, ne na počítači).