Zpátky v Colombu

V Colombu jsme už jednou byli – když jsme přiletěli a chtěli cestovat do Galle. To ale bylo jen na pár minut a taky jsme byli ospalí po dlouhém letu.

Stejně jako pachatelé se vracíme na místo činu. Tentokrát jsme tu na celý den (i s přespáním) a plánujeme tomuto městu přijít na kloub!

Chvíli po páté hodině ráno nás noční luxusní autobus vysadil na autobusovém nádraží a my, zmatení jak báby v turniketu, jsme tak nějak nevěděli, co dělat a kam jít.

Nakonec jsme ale našli (Maruška našla!) v 5:30 ráno restauraci, kde podávali snídani (33Kč celkem pro 4 lidi – jeli jsme totiž ještě s Francouzi Kevinem a Xenií, známími z Aquy), naplánovali, kde se zkusíme ubytovat, rozloučili jsme se s francouzskou částí našeho výsadku a vyrazili. V prvním hotelu jsme úspěšní nebyli, ale v tom druhém už ano…

Po krátkém spánku jsme vyrazili poznávat hlavní město. U pláže spousta pouštěčů draků, stánkařů, zaříkávačů hadů, a dalších individuí, na které jsme si tu už zvykli… Downtown tvoří dvě věže místního Světového obchodního centra (podobnost čiště náhodná) a Ceylonské banky.

Protože jsme chtěli utratit poslední frfně a taky si nakoupit nějaké to levné oblečení, zašli jsme do obchodu Odel, který tak trochu připomíná naše zápaďácký kšefty, akorát ceny jsou dvoj- až troj- násobně nižší. Z obchodu jsme odcházeli chudší o pár frfňů, ale bohatší o několik triček, šál, kraťasy, boty…

Po pozdním obědě jsme si dali procházku přes trh, koupili pivo a svůj výlet zakončili jeho vypitím (skovaný do igelitky) a sledováním západu slunce na pobřeží, jež se mezitím proměnilo v jednu obrovskou nedělní promenádu. Nádhera, snad mi to tu všechno bude i chybět :/

Zítra plánujeme přiblížení k letišti a v pozdních nočních hodinách, nebo spíše v brzkých ranních odlet do Abu Dabí a Prahy.

K moři a zase zpět

U moře, nebo spíš oceánu jsme strávili moc pěkné 3 dny. Pláž je tu neskutečně nádherná, bělavý písek, čisté moře, povětšinou žádní lidé, nebo jen velmi málo… Není důvod proč opouštět náš plážový domeček dřív, než těsně před setměním.

Pohled z restaurace na pláž, fotila Maruška

Následují zprávy stručně:

Občas se ale člověk zamyslí a z poza rohu se vyřítí stádo místních dětí, které přijeli autobusem. To si pak chvilku připadá jako v Bibione.

Těší nás ohlasy našich čtenářů, děkujeme za ně. Někteří nám psali, abychom si výlet užili i za ně, proto bych zde rád zmínil, že jsem měl posledních pár dní víc šrimpíků, než za dosavadní život :). Na “masáž tlapek” zatím nedošlo…

Vedeme tu bohatý sociální život – přátelství s Indem Abihshekem nám přineslo další nečekaná setkání se zajímavými lidmi. Dá se říct, že jsme za poslední tři dny ani jednou nejedli sami…

Pláž a její bar je neskutečná, hraje hudba, my pijeme nápoje, odpočíváme, čteme si a tak dál. Dneska celé dopoledne hráli Beatles, to byla nádhera!

Protože ale všechno krásné jednou skončí a my se už brzo budeme muset vrátit domů, do Prahy, začali jsme plánovat naše přiblížení k hlavnímu městu, potažmo k letišti. Mezi možnostmi byl noční vlak (vlakem jsme přece ještě nejeli, a první třídou už vůbec ne), ale lůžková část byla několik dní dopředu zamluvená, takže smolík. Další možností byl denní vlak nebo autobus. Naše dilema nakonec vyřešila mírně zpomalená Australanka Joe, vlastnící ubytování a bar u moře, kde jsme přebývali.

Doporučila nám totiž noční bus, a protože to je žena činu, hned nám i rezervovala místa. Cena odpovídala první třídě ve vlaku, autobus byl (na rozdíl od těch starších busů, kterými jsme doteď jezdili) moderní a luxusní a navíc nakonec ani nebyl plný. Cestu jsme příjemně prospali a tak na nás náhlé probuzení uprostřed hlavního města a následný rychlý výsadek na nádraží nezapůsobil úplně mile:).

Pohodové jízdě busem ale předcházela jízda tuk-tukem na autobusové nádraží v Trincomalee. Tuk-tukář se nás stejně jako většina místňáků zeptal, odkud bledé tváře jsou, a my jsme mu na to odpověděli. Načež on hned zvolal: “Oh Czechoslovakia,in 1986 I was using your gun, I am Tamil Tiger, you know?” a následně pokračoval – “In Czechoslovakia comunists, no? I love comunists, Marxism and this guy – Lenin!”. Lépe naše noční cesta začít snad ani nemohla :).

Jedeme k moři!

Protože jsme z toho všeho cestování už nějací unavení, a protože se rozhodně nechceme do Prahy vrátit víc vyčerpaní, rozhodli jsme se si následujících několik dní odpočinout. A kde jinde se nejlíp odpočívá, než na lehátku u moře, v tom tu případě spíš oceánu.

Vydali jsme se hned ráno, jakmile jsme zaplatili za ubytování a stravu v našem oblíbeném penzionku. Trošku nás zaskočily ceny jídla a hlavně praní prádla (které stálo 200CZK), ale stále to bylo cca 2 000 CZK / 3 dny / 2 osoby, což bychom v Evropě vážně nepořídili…

Tuk-tukář nás zavezl k vlakové zastávce – chtěli jsme si vyzkoušet jízdu vlakem, namísto mnohokrát využitých autobusů. Bohužel, informace našeho ex-domácího, že vlak jede v 9 a v 10 (víc jich v ten den nejede) nebyla pravdivá, a tak jsme první z vlaků o 20 minut minuli. Co na tom, že mívá obvykle hodinové zpoždění, dnes neměl. Další měl jet za 2,5 hodiny, což se nám nezamlouvalo.

Vydali jsme se tedy autobusem, a až na to, že v druhé části cesty silnici teprve stavěli, bylo vše v pořádku.

Hotel jsme měli zamluvený od našeho nového kamaráda  Abihsheka, se kterým jsme se potkali u bazénu v Sigirije. Majitelka a recepční v jedné osobě nás uvítala s tím, že se jedná o opravdu základní pokoje. Ano, jedná se o hotel, který byl před osmi lety zaplaven vlnou cunami. Pokoje jsou čisté, nově vymalované a zrekonstruované, chodby ovšem nikoliv.

Na druhou stranu, výhled je skutečně impozantní, stejně jako bar před hotelem na pláži. Hned jsme si dali zázvorové pivo a nějaký ten sandwich…

Odpoledne proběhlo ve znamení lenošení, které mi zatím moc nejde, ale snad se to nakonec naučím. Večer jsme se prošli po pláži, dali si pivo v již zmiňovaném baru, společně s dalšími páry, které jsme potkali už v Sigirie, a vydali se spát…

Den plný náhod, Buddhy a překvapení

Již třetí den přebýváme ve skvělé Srí Lanské rodině, o které jsme se už zmiňovali.  Dnes jsme si naplánovali výlet do jeskynních chrámů Dambula, které jsme minuli při cestě z Kandy. Výlet nikterak dlouhý, mohli bychom ho stihnout za dopoledne.

Vyjeli jsme tedy časně ráno (8:00),v 9:00 jsme už stáli před 30m sochou Buddhy vyvedenou ve slušivě zářivé zlaté barvě. Sedli jsme si do stínu a něco si o tomto skvostu z roku 2000 přečetli.

Poté jsme se vydali, po stovkách schodech k jeskynním chrámům,které byly také velice zajímavé. Využil jsem stativ a dlouhou závěrku, a pár maleb vyfotil bez blesku. Příjemné bylo, že zde nebylo moc lidí, takže jsme si všech pět jeskyní patřičně užili.

Cestou zpátky jsme se stavili v bankomatu vyhrát nějaké ty rupie, a proto jsme nechali jeden autobus odjet. Ten následující byl velice starý, s řidičem, který musel pamatovat Buddhu ještě když byl malé dítě. Nicméně, jsme zde zvyklí na ledacos, takže jsme nastoupili a nechali se vézt. Kdesi v polích,asi 4 km od našeho cílového místa to najednou zapraskalo, a ze zadní části autobusu se ozvala rána a vyvalil prach. Řidič ihned zastavil a lidi rychle vyskákali ven. Pro starostlivější čtenáře našeho blogu – nejednalo se  o nic krizového, kombinace prasklé pneumatiky s nějakou hřídelí, nicméně, autobus to má (snad) spočtené. My jsme se vydali kupředu  pěšky – měli jsme pocit, že už to je kousek.

Kousek to nebyl, ale zanedlouho přijel náhradní autobus, který nás po cestě naložil. Takže aspoň máme zajímavou příhodu do deníčku…

Další zajímavá událost se stala u bazénu, kam jsme samozřejmě odpoledne vyrazili. Kde se vzal, tu se vzal, stál u mě klučina a ptal se mě česky, jestli jsem nestudoval FPH VŠE. Patřičně hrdý jsem to zapřel přiznal, a zjistili jsme, že jsme byli spolužáci, a že si mě pamatuje z přednášek (jsem byl asi moc aktivní). Šach-mat osudu ale nastal ve chvíli, kdy nám představil svoji přítelkyni, která byla shodou okolností naší (Maruščinou a mojí) společnou spolužačkou na základní škole, a původně také bydlela v Řepích. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze :).

Sigiria

Den jsme započali časně ráno (7:30), kdy jsme vyrazili směrem k Sigirijské skále, kterou máme necelý kilometr od ubytování. Sigirijská skála není ledajaká skála, ale ztvrdlá zátka z magmatu nyní již vyhaslé sopky.

Každopádně, je to obří šutr trčící do výšky cca sta metrů. A protože jsou na něm a okolo něj starobylé ruiny, rozhodli se místní (a UNESCO) z toho udělat památku, za vstupné bratru 30 USD (raději nepřepočítávám do rupií, protože by mě klepla pepka, kolik tuk-tuků, žvýkaček a dobrých vod a dalších požitků, kterými tato rozvojová země oplývá. Výstup to byl pořádný, schodů nepočítaně, malby moc pěkné, a výhledy, výhledy ty byly nejlepší. Na půl cesty je taková pěkná plošina u které jsou lví tlapy (původně tam byl lev celý), a za nimi prý sídlí sršni, nebo vosy (liší se dle překladu). Vynalézaví místňáci půjčují za nějaký ten peníz kuklu a celotělový obleček, který, vzhledem k tomu, že jsme žádného sršně ani neviděli, má jediný účel – zpotit se jak prase a říkat si, že člověk naletěl.

My jsme ale byli instruováni dvěma učitelnicemi z Drážďan, které bydlí ve stejném penzionku, že oblek nepotřebujeme, pokud se ovšem nechceme patřičně zpotit. To jsme nechtěli, a tak jsme vrcholu dosáhli i bez ochranného oblečku.

Po Sigirijské skále jsme se šli najíst do jedné z místních mini restaurací. Dal jsem si avokádový sandwich, a byl moc dobrý. Od vedlejšího stolu jsme zaslechli slova “swimming” a “pool” a dozvěděli se, že místní top class hotel pouští za 250 rupií na osobu osoby k jejich bazénu. Zeptali jsme se na to toho milého páru Francouzka-Ind, a domluvili se, že se tam patrně sejdeme. A stalo se tak – s párem jsme se seznámili (Francouzka Agáta a Ind Abishek), vyměnili si telefonní (místní) čísla, a domluvili se, že nám zabookují hotel u moře, kam se vydávají o den dříve než my. Malý spoiler pro příště – bazén nakonec přinesl i mnohem překvapivější setkání!

Večer jsme se po večeři  vydali do zahrady, kde Abishek s Agátou bydleli, na malou party. Byly zde další lidé, běloši, které jsme potkávali při cestách po ostrově (ono těch pár bělochů si prostě všimnete a zapamatujete), takže jsme si to opět skvěle užili.

Odjezd z Kandy do Sigíría

Ráno jsme se sbalili, a připravili k odjezdu z Kandy. Protože jsme se chtěli rozloučit s naším takřka osobním tuk-tukářem Surajem, zavolali jsme mu, jestli nás nechce odvézt na autobus. Bohužel byl ale asi 30km daleko, a tak jsme šli kousek pěšky a nakonec si vybrali tuk-tukáře jiného.

Autobus do Dambuly, kde jsme měli přestoupit, byl přeplněný a navíc jsme seděli v zadní části za zadními koly, takže to byla cesta velmi houpavá.

V Sigiríe jsme došli k námi vybranému hotýlku, který byl ovšem plný a tak nás bratr majitelky vozil tuk-tukem po okolních guesthousech, kde by mohlo být volno. Nakonec jsme našli místo v jednom pěkném, rodinném penzionku, pokusili se usmlouvat cenu, což se nám nakonec nepodařilo, ale v době psaní tohoto příspěvku už víme, že daná cena je za kvalitu a velmi příjemné prostředí.

Jsme v nejsrílankovitější oblasti Srí Lanky, v oblasti, která vypadá tak, jak jsem si Srí Lanku původně představoval. Malé domky – penzionky, velké zahrady – džungle a po stromech se prohánějí opice.

Odpoledne jsme vyrazili na procházku k místnímu jezeru a procházka opravdu stála za to. Nejprve jsme potkali opičáka s černým obličejem, poté se k nám za zatáčkou přihnalo stádo (3 kusy) místního dobytka, a potom jsme už potkávali jenom zaručeně místní obyvatele a děti, které jsem fotil.

Pohled na jezero je pohled pro bohy, a to jak místní (Buddhismus a Hinduismus),tak i jiné. Za jezerem se tyčí hory, je vidět také místní skála, na kterou se zítra chystáme – Sigiríja.

Sloní projížďka a botanická zahrada

Hned ráno jsme zavolali Surajovi a domluvili si s ním dnešní projížďku do Millenium foundation (vesnice, kde se starají o slony) a do botanické zahrady.

Vyrazili jsme asi v 10 hodin, sluníčko dnes tolik nepralo, což bylo docela příjemné.

Suraj se nám snažil zpříjemnit cestu několika zastávkami. První z nich byla u stromu plného netopýrů. Vypadalo to vážně impozantně – obří strom a na něm visí jak na vánočním stromečku tak bambilion netopýrů. Udělali jsme pár fotek a chtěli se vrátit k tuk-tuku, ale když tu se Maruška vylekala – před náma z košíku vylézala kobra a vlnila se do rytmu píšťaly. (pozn. – netuším, co by se stalo, kdybych se první vylekal já…) Udělali jsme pár fotek, dali fakírovi pár peněz (v tomto případě trošku jako výkupné, jen aby ji proboha nechtěl znovu pustit :)), fakír se ušklíbal nad výší našeho příspěvku, ale naštěstí kobru udržel pod pokličkou…

Dál jsme se zastavili u stánku, kde jsme si koupili kokosový ořech. Tady na Srí Lance mají kokosové ořechy trošku jiné, než jaké známe od strýčka Fidela. Tyto nejsou chlupaté a jejich mléko má trošku jinou chuť. Mléko mi až tak moc nechutnalo, ale vnitřek nakonec jo. Vyzkoušeli jsme také červené banány. Jinak banány jsou tu tak o 100% banánovitější než ty, které známe z Čech. Takže si jich dávám každý den několik…

Ke slonům jsme  dorazili před polednem, zaplatili (na místní poměry) horentní sumu a hned se nás ujal průvodce, který nám ukázal muzeum slonů a následně nás usadil na nejbližšího volného slona, třicetiletou slonici Rami. Zážitek to byl neskutečný, slon má sice hebkou kůži, z ní ale vyrůstají ostré chlupy, podobné mým vousům, nebo kartáči na čištění podlahy. Slonice byla hodná a povozila nás místní džunglí. Průvodce nás fotil, a tak máme z této báječné projížďky několik fajn vzpomínek. Vzpomínka na to, jak po nás chtěl průvodce i mahut další peníze jako spropitné, už tak moc fajn nebyla, ale i tak to bylo celé moc pěkné…

Cestou zpátky jsme se stavili v Herbal garden, zahradě koření. Prohlídka byla velice zajímavá, ale po nějaké době se z toho stala spíš produktová prezentace léčivých výrobků a tak jsme se vydali dál, do zahrady botanické…

Botanická zahrada v Kandy je velmi stará, původ má už ve 14. století. Nelze se proto divit, že se tu na obrovské ploše nachází spousta krásných i starobylých rostlin a stromů. Vstupné, tak trochu tradičně rozděleno na místní a cizince, není nijak nízké, na druhou stranu zahrada stojí za navštívení… Kromě nás zde byla spousta škol, a také mileneckých dvojic – zahrada je krásným místem pro rande…

Vyfotili jsme spoustu fotek, užili si pohledů na krásné květiny, stromy, a podobně, a vydali se zpátky do hotelu…

Rathnapura a přesun do Kandy

Pomalu, ale přece jsme dojeli do města, které mělo oplývat drahokamy. Nevím čím to, ale poprvé za celou dobu se o nás vůbec nezajímali tuk-tukáři. Nakonec jsme jednoho oslovili, řekli mu, do kterého hotelu chceme, a on (patrně neuměl mluvit), ukázal na prstech jedničku (palcem, ne po Topolánkovsku), jakože 100 rupií. To se nám zdálo moc a tak jsme řekli, že 70 rupií maximálně. Tuktukář zavrtěl hlavou, my pozadím, a odešli jsme o kus dál. Koukli jsme do mapy, kudy k hotýlku, když v tu chvíli přijel náš tuktukář a přijal naší cenu.

Dovezl nás na místo, my jsme po chvilce váhání pokoj v hotýlku vzali, dali si palačinky a jali se odpočívat.

Druhý den jsme se vydali na autobus směr Kandy. V průvodci LP bylo napsáno, že cesta busem do Kandy trvá až 6 hodin, čemuž jsme nechtěli uvěřit. Po půlhodinovém čekání (které je zatím na Srí Lanku a její busy neobvyklé) přijel moderní autobus, kterým jsme odjeli.

Cesta trvala 4 hodiny, a byla vcelku pohodová. V Kandy nás překvapil ruch většího města, na který jsme si za poslední týden tak nějak odvykli. Vybrali jsme si tuk-tuk, který řídil sympatický tuk-tukář Suraj, kterého jsme si docela oblíbili. Místo, které jsme vybrali dle Lonely Planet bylo sice volné, ale pokoj na náš vkus předražený (2750 rupií, tedy 460 Kč pro dvě osoby je na srílanské poměry přespříliš). Požádali jsme Suraje o zavezení na jiné místo, které tentokrát vybral on, tam ale bylo také plno, takže jsme zkusili třetí, jím navrhované místo, které se nakonec stalo naším kandyjským domovem.

Proč bylo tak plno a draho? V Kandy se posledních 10 dní koná festival jménem Perehara, plný nejrůznějších přehlídek, tanců a hlavně lidí. Všude plno, a kde plno nebylo, cena dvojnásobná. Dnes byl ale poslední den, čehož si naštěstí byla vědoma majitelka “onoho” místa a dala nám cenu férovou.

Po rychlém vyložení věcí jsme využili  Suraje k odvezení do centra, kde jsme shlédli závěr festivalu. Přehlídka byla úžasná, spousta tanečníků a hromada zajímavých příležitostí k focení. Mimo jiné několik oblečených slonů…

Odpoledne jsme pak strávili procházkou okolo jezera a také dobrým místním obědem…

Uda Walawe a přesun do Rathnapury

Vstáváme v 5:20, abychom v 5:45 nasedli do našeho super vyhlídkového jeepu, který nás během 20 minut převeze ke vstupu do národního parku Uda Walawe. Cestou pozorujeme nádherný východ slunce nad stepní krajinou a vodní nádrží, to vše v dálce lemované siluetami hor. Relativně rychlá cesta v otevřeném jeepu nás přesvědčuje, že kabriolet není praktické auto, teda pokud nepovažujete osmdesátkový nadýchaný natupírovaný účes za něco bez čeho se nevydáte ani vynést koš.

Po vyřízení formalit (koupení lístku) nasedáme znovu do našeho kočáru a tentokrát i se stopařem zvěře honosícím se kartičkou  “volunteer” vydáváme vstříc rozlehlému parku (31 tis ha – myslím). Líbí se mi, že kromě nás je u vstupu jenom jedno další auto se čtyřmi Němkami. Celkově potkáme hned k začátku ještě další auto, ale to je všechno, takže celou cestu má člověk pocit, že je kolem dokola úplně sám! Cesty jsou jenom prašné a hrbolaté a jednou zakusíme i offroad, abychom pozorovali krokodýla v řece – já ho viděla, ale hned se schoval, takže Kája už ty dvě oči vykukující nad hladinu svým okem zatěžkaným foťákem nestihl, což vnímám stále jako dluh a od té doby každou nepatrnou louži prozkoumáváme, jestli tam není krokodýl. Nejlepší zážitek byl samotný velký slon (viděli jsme i větší skupiny – to jsou vždycky samice s mláďaty, samci se pohybují samostatně), který byl tak blízko, že bychom si na něj mohli šáhnout a ještě k tomu měl i kly, což podle našeho stopaře je opravdu veliká vzácnost. Jednu chvíli se lehce rozběhl k našemu jeepu, naštěstí stopař ze sebe vydal takové zvláštní zvuky, že si to pak raději rozmyslel a změnil trasu. Celkově to byl moc pěkný zážitek.

Po malém odpočinku jsme se znovu vypravili do Transit Home – měli jsme tam ze včerejška nějaké nevyřízené účty. Ale po té, co jsme si mohli ráno z jeepu v podstatě pohladit divoce žijícího slona, už nás tohle pozorování krmení ze vzdálenosti asi tak půl kilometru moc nebralo.

Celkem vyhladovělí jsme zblajzli oběd podobný večeři (rýže s šesti mističkami různých druhů zeleniny na kari) a vydali se lovit autobus po místňácku, což se nám povedlo. Cestu do Ratnapury jsem si představovala jako krátkou pohodovou záležitost, ale když jsme jeli 55 km déle než dvě hodiny, tak pohoda tak nějak mizela. Na druhou stranu byl tohle první řidič, který nevypadal, že si za volantem autobusu plní svůj dětský sen stát se řidičem formule 1, a poprvé jsme měli pocit, že tuhle cestu možná i přežijeme, což se také stalo. Ubytování v Ratnapuře bylo celkem hračka, neb jsme v tomto neturistickém a jinak asi i celkem nudném městě vsadili na LP jistotu a mohli tak završit večer  šesti palačinkami s medem a kokosem. Mňam.

Zapsala Marie.