Hoří!

… a tím nemyslím tu epizodu, kdy v noci 10 vteřin houkal plnou hlasitostí fire alarm, a ani Vojta, ani já jsme se neprobudili :).

Hoří Heršpická hospoda Olympijský oheň. Tedy on hořel už nějakou dobu, ale dnes hořel jen pro nás.

Začalo to 22. října, pochopitelně v Olympii, v Řecku. Odtud putoval do Athén, kde jej převzali zástupci z Kanady, a letadlem převezli do Vancouveru. Odtamtud byla pochodeň převezena trajektem na náš ostrov – Vancouver island, kde bude následující dva dny. A právě ve Victorii se konal první den oslav.

Už od začátku týdne bylo vidět na sloupech, vedoucích po trase ohně, oranžové značky s číslem. Docela by mě zajímalo, jak dlouho tam zůstanou.

Cesta světla ohně

Na místo jsem přišel velmi brzo – šel jsem si koupit plzeňské pivo do liquor store, a chytil jsem dřívější autobus. Na místě postávali asi tři lidé a cca 4 policejní vozy. Tedy na místě – jedná se o dlouhou ulici McKenzie avenue, po které jezdíme takřka denně do školy. Prošel jsem se okolo a udělal pár fotek “před obřadem”, potkal několik policistů a na otázku na co čekám, odpověděl – na oheň. Kupodivu mě neodvedli v želízkách, ale řekli mi, kde oheň zrovna je, a kde zhruba bude probíhat start ceremonie.

Policisté

Spolu s postarší místní babičkou jsem se přesunul na ono místo, abychom následující půl hodinu vyčkali na 10 vteřin ohnivé slávy. Paní babička vyprávěla, že v průvodu poběží její známá, vysloužilá sportovkyně, takže ji musí vyfotit. Dozvěděl jsem se taky, že jednou z běžců bude i postižená slečna, které již nezbývá mnoho let života, ale běh s pochodní si nenechá ujít.

Divačky

Na místo se pomalu scházely davy lidí, s nimi i Vojta, Robyn, pes Gimli a Chris a Denis (děti). Zaujal jsem bojovou pozici, díky které jsem měl dostatečný prostor vidět jak roztleskávačky (ano, i olympijská pochodeň má své roztleskávačky, a ano, pěkné), tak i běžce s ohněm.

Běžec s ohněm, McKenzie ave, Victoria, Kanada

Co říci závěrem? Pohled to byl, musím říci, zajímavý, intenzivní, a krátký. Trval cca 10 vteřin, za které se mi podařilo udělat několik desítek fotek, některé nejsou ani tak nepovedené. Najdete je dole v galerii.

Mimochodem jedna z fotek dodávky s hosteskami byla moje desetitisícá fotka s tímto foťákem. Gratulujeme.

A úplným závěrem zmíním, že to byli Češi, kterým se poprvé podařilo oheň uhasit. Bylo to ale v roce 1936, jako protest proti Německu, takže se to asi nepočítá :).

Více:

• Fotogalerie / Slideshow
• Zažehnutí ohně na oficiálních stránkách Olympiády
• Ohnivá cesta interaktivně 
• Oheň jako první uhasili Češi, roce 1936

Můj (ne)všední den

Protože je stále více dní všedních, prvoměsíční opojení novotou opadlo, druhoměsíční také, a já se opět posunul do (ne)všedních kolejí, napadlo mě že bych mohl popsat svůj všední den. Určitě se aspoň trošku liší od dnů v Praze, takže doufám, že to bude zajímavé čtení…

Obykle (kromě úterý) vstávám mezi osmou a devátou hodinou. Vojta je ranní pták ptáče, takže už je 2 hodiny vzhůru, ale já si rád pospím. Dům má dvě poschodí, náš skromný pokojíček se nachází v horním patře a jídlo ke snídani obvykle v patře spodním. Ještě v polospánku se plížím po schodech, v dolní kuchyni ukořistím nějaké corn-flakes a (odstředěné :( ) mléko.

Mikrovlnka mi popřeje “Enjoy your meal” a já si teplé mléko s cereáliemi odnesu nahoru k jídelnímu stolu. Zde si čtu na notebooku zprávy,píšu si s blízkými, a řeším maily – když je u nás 9, v Čechách je 18. Potom se obvykle věnuju učení, nebo čtení něčeho zajímavého – Chris mi půjčil Eragona, doufám, že ho dočtu do Vánoc!

K obědu si dávám toast, nebo sandwich, případně nějaké zbytky z večeře. Následuje drobný odpočinek.

Autobus, obvykle doubledecker, mě odveze skoro ke škole – obvykle jednu zastávku před ni a já jdu do posilovny. Posilovna je super, už jsem o ní psal. I když tu hrají “pravý emerický punkrock”, který mám sice rád, ke cvičení si radši pustím něco víc “tuc-tuc”.

Po posilovně běžím do školy, pozdravím králíky, obvykle mám jednu hodinu (1,5 hodiny). O škole jsem se už rozepisoval, a protože stále pokračuje, určitě zase napíšu.

Večerním autobusem se s Vojtou vracíme zpátky domů, po silnici jede spousta Kanaďanů vracejících se z práce, v domech je vidět rodiny připravující večeři. Mmm večeře. Ta naše je velmi různorodá. V neděli máme home-made pizzu, v úterý mexickou kuchyni, ve středu přijíždí Andrew a Angelique na sezení s Jeffem, a protože Andrew vlastní firmu co dováží grillované maso, máme vždy nějaké leftovers, obvykle nejlepší maso, co jsem kdy měl (ano, počítám i to, co sám ogriluji :) ).

Vždycky máme salát, tedy zelený salát, okurku, rajčata, slunečnicová semínka, a bílý sýr. Zalito zajímavou zálivkou, která mi doteď strašně chutná.

Večer pak hrajeme s Jeffem a/nebo dětmi Osadníky z Katanu, nebo Carcassone. Od deseti se věnuju opět práci, nebo konverzací – v Čechách je brzo ráno. A pak zase na kutě. A další den znovu, jako křeček v běhacím kole :)…

Canadian Rockies III – Ještě větší zima jako v Kanadě

Procházkou u Bow lake náš den samozřejmě neskončil. Řidič Fred nás zavezl do městečka Banff, kde jsme se ubytovali v celku luxusním hotelu.  I náš průvodce Clyde se divil – nejen tomu, že jsme u tohoto “on budget” výletu dostali tak luxusní hotel, ale i proto, že on a ostatní průvodci museli bydlet naproti v levnějším hotelu :).

Večeře probíhala v nedaleké restauraci, a docela mi chutnala, nicméně, jak jsem se dozvěděl později, ostatním asiatům tak moc ne :). Následovala návštěva místního clubu, kde jsem ochutnal místní pivo, a pak jen krátký spánek.

Ráno jsme v –20ti stupňovém mrazu naskákali do autobusu, nasnídali se, a vyjeli k jezeru Minnewanka. Projížďka na lodi má své kouzlo, ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli i v –20ti. Když ale začalo vycházet slunce a vrhalo stíny na okolní hory, zahřál mě pocit krásných výhledů natolik, že jsem vylezl ven z loďky a fotil o-sto-šest.  Málem jsem sice umrzl, ale výsledek snad stojí za to.

Po nádherné, ale mrazivé projížďce jsme zamířili zpět do Banff. Aby krásných pohledů nebylo dost, nechali jsme se vyvézt lanovkou na Sulphur mountain, a v menší vánici došli na pozorovatelnu. Pohledy byly opět úchvatné, ale musím přiznat, že jsem byl rád, když jsem seděl v lanovce dolů. Kabinu jsem sdílel se Saudským Arabem Hassanem, který je strašně ochotný a milý. Vyprávěl, že když přiletěl do Kanady, byl asi 3 hodiny vyslýchán na imigračním. Také jsem se dozvěděl, že u něj doma stojí benzín 50 centů.

V Banff jsem se oddělil od skupinky a prošel si malé městečko křížem krážem. Oběd proběhl v McDonaldu, a jak napíšu dál, nebyl to poslední hamburger v onen den.

Odpoledne jsme vyrazili na jednu z největších atrakcí Rockies – Lake Louise. Jezero se jmenuje po princezně Louise Caroline  Albertě, dceři královny Victorie.  U jezera se nachází hotel, který vypadá asi jako kombinace Labské boudy, Interkontinentalu a Grandhotelu Pupp. Voda má asi 5 stupňů a brzo zamrzne. Průvodcovu radu – nekoupejte se jsem vzal docela vážně, což se ovšem nedá říci o Mexikánovi Josém, který tam zahučel až po pás.

Nicméně – i krásně tyrkysově zbarvená voda a ohromující vrcholky hor se časem okoukají, a tak jsme se vydali na cestu do městečka Golden, kde jsme měli strávit poslední noc. Čekalo tam na nás barbeque,a  vzhledem k tomu, že to bylo o poznání níže než zbytek Rockies, i mírné klima, které zaručovalo 0°C. Závěr patří soutěžní otázce, kolik jsem snědl za tento den hamburgerů. První správná odpověď bude odměněna fotografií s podpisem.

Zobrazit místo Rocky mountains na větší mapě

Související:

• Fotogalerie / Slideshow z celého výletu
• Fotogalerie z tohoto dne
• Mapa výletu

Canadian Rockies II – Zima jako v Kanadě

V Kanadě je zima. Jenže Kanaďanům to nevadí, a tak si v klidu pijí ice tea s kostkami ledu, nebo vychlazené pivo. Doma skoro netopí, a i v době kdy bych si já vzal zimní bundu nosí žabky.

Takže nás vlastně ani nepřekvapilo, že pokoj v prvním hotelu nebyl vytopený. Naštěstí měl radiátor i větrák, a tak jsme si brzo zatopili. A usnuli.

Druhý den ráno jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Hned jak jsem vyšel z hotelu směrem k autobusu, něco mě praštilo. Zima. A to jsem ještě nevěděl, že to bylo nejteplejší ráno.

První dominantou Rockies pro nás byla hora Mount Robson. Dle průvodce jsme měli docela štěstí – hora je obvykle zahalená v mracích – tentokrát však byla krásně viditelná. Protože nás ale čekal dlouhý den, vydali jsme se dál.

Dalším cílem bylo malé horské městečko Jasper. To už jsme si ale museli změnit hodinky o hodinu napřed – překročili jsme hranici časového pásma. Zajímalo by mě, jestli jsem mohl cítit jet lag i z hodinového posunu :). V Jasperu žije asi 5 000 obyvatel, a kromě obchodu s nejlepším sandwichem, krásném výhledu na hory a nádraží zde nic moc není. Mimochodem, kanadská železnice je opravdu vtipná. Za lístek po Rocky mountains by ctihodný cestovatel zaplatil 2000CAD. A to se vyplatí.

Postupně, jak jsme stoupali výš a výš, přituhovalo. Řeky už nebyly tekucí, ale spíš zamrzlé, nebo v nich aspoň plavaly kry, hory už nebyly lehce zasněžené, ale hodně zasněžené. Jediné, co bylo čisté, byly silnice. Udělali jsme si hodinovou zastávku u Athabasca Falls. Vydal jsem se přes most na druhou stranu,a  spatřil ledové království. Ačkoliv to byly docela malé Vodopády, musím uznat, že stály za to. Jaké asi musí být Niagarské?

Trošku nás tlačil čas, ve 14:00 jsme měli být u stanoviště sněžného busu jedoucího na ledovec. Nakonec jsme to krásně stihli, a nemuseli jsme jet ani nijak rychle.

Athabasca glacier je malá část velkého ledovce Columbia icefield, který má přes 325km2 a je vysoký od 100 do 365m. Je dokonce vidět z vesmíru, tak ať mi Radka neříká, že mě neviděla z letadla! Na část ledovce se dá jet speciálním sněžným autobusem známým pod jménem Ice explorer. Jedná se o bus na obřích pneumatikách, z nichž každá stojí přes 5000CAD :). Tímto křížencem tanku, autobusu a ledoborce jsme dojeli na malou část ledovce, která je specielně upravená pro to, aby se tam turisté mohli projít a nezapadli 2 metry pod zem. Sníh jsem už párkrát viděl, a tak jsem se neúčastnil hromadných orgií typu – jupí sníh :), ale vydal se fotit okolí. Z ledovce byl nádherný výhled, a tak se snad aspoň pár fotek vydařilo. 

Po mrazivé vyjížďce nás čekalo ještě asi 200km do města Banff. Cestou jsme se zastavili u Bow lake, nádherného jezera se zeleně zbarvenou vodou. Poblíž jezera se nacházel nádherný dům, a celé to působilo krásně Kanadsky, ve spojení se zasněženými vrcholky hor…

 

A to je pro dnešek vše :).

Související:

• Fotogalerie / Slideshow z celého výletu
• Fotogalerie z tohoto dne

Canadian Rockies I - Cesta

S nápadem jet do Rocky Mountains přišel už na Adventure tour Singapuřan Abel. Soustavně se ptal každého na jméno, školu a jestli s ním nechce jet do Rockies. Teď, po čtyřech dnech strávených v horách nedaleko Vancouveru musím uznat, že Abela chápu.

Případ ztracené pohorky

Zdánlivě bezchybné ráno, kdy jsem v klidu posnídal, zabalil si, napsal příspěvek na blog, a zavelel k odjezdu, narušilo zjištění, že mi chybí jedna ze dvou pohorek. Přišel jsem v nich v úterý ze školy, a od té doby jsem je nehledal / neviděl. Pohorka se bohužel nenašla a tak jsem se musel do Skaliských hor vydat v polobotkách.

Do přístavu jsem dojel s menším zpožděním, kde už na mě čekali všichni ostatní. Aby bylo jasno – jelo nás 8 Asiatů – 3 slečny a 1 kluk ze Singapuru, 1 Číňanka, Korejec, Japonec a já.

Cesta

Cestu trajektem, na který mě zavezla Robyn, jsem měl už zmáklou z výletu do Vancouveru, a tak jsem se rozhodl spát, což se mi vzhledem ke spánkovému deficitu povedlo docela snadno.

Jen tak mimochodem, na trajektu, který jel o dvě hodiny dříve, a kterým jsme měli původně jet, hořelo. Nic vážného to nebylo, ale trajekt byl na celý prodloužený víkend vyřazen z provozu, a tak každou třetí hodinu nic nejelo.

V přístavu Tsswassen na nás čekali průvodce a řidič z cestovní kanceláře Westtrek a zavezli nás do centra. Jak jsem očekával, nejsme na ostrově sami. Jsou tu i další. Studenti. Budu jim říkat “Ti druzí”. Jsou povětšinou z Mexika a Brazílie a studují na jazykových školách. I díky nim byl zájezd barevnější.

Rockies jsou od Vancouveru opravdu nedaleko, necelých 800km jízdy po něčem, co bychom my pravděpodobně nenazývali dálnicí, ale Kanaďané to hrdě nazývají hlavní dálnicí spojující západ a východ.

První den jsme tedy strávili on the road. Cesta ale ubíhala docela dobře, zpestřená různými ice-breaking games a stupidním filmem Road trip. A taky spánkem, no.

A když jsem nespal, koukal jsem po krajině. Bylo zajímavé sledovat, jak se postupně krajina mění. Okolo dálnice byly dlouhé pastviny, kde se pásly krávy, jezera, pole. Nevím, jestli se o ty krávy někdo staral, ale široko daleko nic jiného než silnice a pastviny nebyly. Z druhé strany hor, než je Vancouver, se nachází oblast sucha – veškeré srážky spadnou ve Vancouveru, nebo ve Victorii, a sem v podstatě nic nedorazí. Zajímavé.

Co bylo také zajímavé, byly řeky. Cestou jsme přejížděli přes více než 10 mostů. Voda v řekách byla, stejně jako později voda v jezerech nádherně zeleně zabarvená. Postupně byla voda stále méně a méně tekoucí, až najednou byla zamrzlá. A voda nebyla jediná, kdo zamrzl – když jsem vystoupil z autobusu, usmál jsem se, a v tu chvíli zamrzl i můj úsměv. Proto si můžete všimnout, že na většině fotek mám stále jeden a ten samý. Ale o tom zase zítra :).

Související:

• Fotogalerie / Slideshow

Podzim v Kanadě

Dny utíkají rychleji, než se zdá. Přichází první kanadský svátek – Thanksgiving (slaví se v jinou dobu než americký). Já si ho však neužiju tradičně – doma s krocanem, ale na cestách – společně se sedmi asijskými spolužáky se vydáváme do (kanadských) Rocky Mountains. Prý jsou mnohem lepší než ty americké.

Zatím to nevypadá, že by počasí bylo nějak špatné. Od konce srpna, kdy jsem na ostrov přicestoval, pršelo jen párkrát. Jinak převládá slunečno. I když celkově nevím, co si o počasí myslet – ráno je nechutná zima, na bundu obvykle, v poledne se dá chodit v tričku, a večer zas nastává doba ledová.

V souvislosti s Rockies jsem se rozhodl zainvestovat do svého foťáku, a dal jsem ho do servisu vyčistit. Bylo to potřeba, po roce a půl byl plný prachu. A abych zjistil, jak fotí teď, vydal jsem se včera po Campusu a nafotil pár fotek pro srandu králíkům.

Nevím jak v Praze, ale tady se všechny stromy nádherně zbarvily, a tak si každodenní procházku campusem náramně užívám.

Co si ale moc neužívám, je spánek. Včera jsem byl doslova donucen hrát Osadníky z Katanu, což jsem Jeffovi i Vojtovi patřičně osladil tím, že jsem je porazil. Podruhé v životě. Milý deníčku, pamatuj si toto významné jubileum. Může být poslední :). Spánku tedy moc není.

Dnes jsem vstával v 6:30, po cca 5ti hodinách spánku. Uvidíme, kde v Rockies usnu :). A uvidíme se zase v úterý.

Související:

• Fotogalerie / Slideshow

Vancouver V – Na kolenou

Jestliže se předchozí příspěvek jmenoval “Na kolech”, tenhle musím pojmenovat “Na kolenou”. Kola mě neskolila, a netušíc do čeho jdu, rozhodl jsem se, že vystoupím na horu jménem Grouse mountain. A málem jsem se skoulel dolů.

Ráno jsme se probudili později než v sobotu, ale nebylo zas až tak kam spěchat. Očekávajíc pěkný den, dal jsem si lepší snídani (klobásky, vajíčka a brambory), check-outnuli jsme se z hostelu, nechali si tam přebytečné věci, a vydali se hledat seabus.

Seabus je středně velká loď, převážející pasažéry z jižní části Vancouveru do severní. A to jsme přesně potřebovali! Na přívoz navazoval autobus, který nás dovezl na parkoviště pod horu Grouse mountain. To jsme ještě stále nevěděli, co nás čeká.

Cest prý bylo více, ale my zvolili tu, po které šlo nejvíc lidí. Ano, byly zde dvě varování, že tato cesta je těžší,a že bychom měli uvážit náš zdravotní stav, ale řekl jsem si, že když tam jdou i děti, musím to zvládnout. Taky mě pobavilo pár túristů, kteří se před trasou rozcvičovali.

Potom už jsem se ale nebavil.

Profil výstupu; zdroj: Wikipedia.org

Cesta byla dlouhá, 2,9km a převýšení činilo cca 1000m. Bylo vidět vždy tak na 100m, pak byl zlom, nebo stromy. Musím uznat, že jsem nevěřil, že bych to mohl vylézt. Výstup mi komplikovaly nové jeany – nějak jsem nepočítal s takovouhle túrou, jinak bych si vzal kraťasy… Naštěstí jsem si ale vzal nové turistické boty, takže jsem nebyl úplně ztracen.

Cestou byly vidět značky “jste v za 1. 1/4 trasy, dál to bude strmější, nechcete se vrátit?”. Pamatuju si, že jsem viděl polovinu a tam jsem tak nějak zjistil, že nahoru vede lanovka, takže jsem zoufalstvím málem skočil ze srázu :D Mlhavě si pak vzpomínám na 3. 1/4. Nahoře jsem nechtěl ani věřit, že jsem to vyšel!

Odměnou mi byl nádherný pohled na moře, okolní hory, i méďu Béďu grizzliho, který byl naštěstí ve svém výběhu. Jak jsem už zmínil, nahoru vedla i lanovka, takže zde bylo mnohem více lidí, než jsme potkali na trailu. Bylo tu pro ně připraveno představení dřevorubců – musím říct, že bylo docela vtipné.

Protože mě tlačila pravá bota, a trošku čas, rozhodli jsme se, že se nazpátek svezeme lanovkou. A protože Kanaďané rozhodně nejsou kapitalisté, lístek dolů stál jen 5$, oproti 15$ nahoru.

Následovala cesta autobusem k seabusu, seabusem do Downtownu, pěšky k hostelu, z hostelu pěšky k SkyTrainu, SkytTainem za město, přestup na autobus k trajektu, trajektem do Schwarz bay a autobusem do Victorie.

Protože byla neděle večer, a oním trajektem asi jezdilo hodně studentů, byl zde k mému překvapení připraven autobus jedoucí směrem ke škole. Řidič nás pozdravil, a nabídl, že mu můžeme říct, kde nám má zastavit. Takže jsem to měl s odvozem skoro až k domu. Dobro došli!

Související:

Fotogalerie z hor/ Slideshow

Fotogalerie celého výletu / Slideshow

Grouse mountain na Wikipedii

Vancouver IV – Na kolech

Druhý den jsme se probudili okolo osmé, a v půl deváté jsme si už užívali snídaně. Před desátou hodinou ranní jsme už kráčeli k půjčovně kol, a okolo desáté jsme už svištěli městem.

Vzhledem k přípravám na olympiádu je mnoho ulic ve Vancouveru uzavřeno kvůli stavbám a jsou z nich napůl pěší zóny – proto byl průjezd městem velmi snadný. Nutno dodat, že Vancouver má spoustu cyklostezek, které vedou celým městem, ne jako v Praze, že by končily po 2 km uprostřed města :).

Kola, která jsme si půjčili, vůbec nevypadaly jako typická evropská kola :). Vypadaly úplně jinak. Měly sice správný počet kol (pro ty co to neví, tak správné číslo je 2), ale rám byl takový silnější, lepší. Nevím, jaká kola půjčují v půjčovnách v Evropě, ale tyto byly ve skvělém stavu. Musím uznat, že to je skvělý zážitek svištět po velkých mostech přes moře, mezi mrakodrapy, vedle velkých silnic.

Po 20ti minutách jízdy městem jsme dojeli na Granville island, místo známé zejména pěkným tržištěm. Kola jsme zamkli – jestli se něco v Britské Kolumbii krade, tak jsou to kola, a vydali se na prohlídku tržiště a přístavu. Budovu tržnice jsem měl docela rychle prohlídlou, a tak jsem se vydal k lodím.

Zde jsem se seznámil s Danem, malířem z Houstonu, Texasu (USA), který si zde dělal náčrt jednoho z mostů. Dan doprovázel manželku na konferenci, a zatímco jeho žena konferencovala, on se mohl věnovat jednomu z jeho zaměstnání – malování. Docela pěkně jsme si popovídali, mluvili jsme hodně o radaru v Čechách, o lidech v Praze a v Houstonu, i jen tak o Vancouveru. Dostal jsem odkaz na jeho web s malbami – doporučuju shlédnout: http://danorourkefineart.com.

Po dlouhém rozhovoru se ohlásil žaludek, že by si dal něco k obědu, a tak jsem si na tržišti koupil zeleninovou pitu. Byla dobrá, ale na tu z pražské čajovny Genesis opravdu neměla. Chvilku jsme na prostranství u moře pozorovali lodě a holuby, a poté se vydali na hlavní lákadlo dnešního dne – Stanley park.

Podle Wikipedie je Stanley park o 10% větší než New Yorkský Central Perk Park, a tvoří asi polovinu rozlohy Richmond parku v Londýně. Okolo parku, podél pobřeží, se nachází cyklostezka a stezka pro inline bruslaře, v některých částech je pouze jednosměrná – je zde opravdu málo místa mezi skalami a mořem…

Park je to opravdu nádherný, v jednu chvíli jste uprostřed lesa a v druhou chvíli koukáte na širé moře, nebo na mrakodrapy. Kromě zeleně zde žije také hodně zvířat - od kachen a racků až po mývaly. Nejsou tak divocí, jako ten, kterého chytil Vojta v Ohiu. Tihle byli opravdu milí, až do té doby, dokud nezjistili, že pro ně nic nemáte. To pak začali kousat :).

Kdybych ve Vancouveru bydlel, asi bych sem chodil často…

Měl jsem trošku strach, že když pojedeme na kolech, nebude čas a prostor na focení, ale skoro každých 500m jsme dělali přestávky, takže jsem vyfotil skoro vše, co jsem chtěl. Sice jsme neviděli až tak moc z vnitřní části parku – nachází se zde akvárium, několik jezírek, a mnoho dalšího, ale i tak jsme toho viděli hodně.

Kola jsme stihli vrátit do 6ti večer, kdy byla zavírací doba půjčovny. Kdo by si myslel, že to byl konec poznávacích aktivit, mýlil by se. Skoro plni sil jsme se vydali na prohlídku čínské čtvrti. Není nijak velká, je ale rozhodně větší než čínská čtvrť ve Victorii :) (zde ji tvoří pouze jedna ulice).

Na večeři jsme zašli do zvláštní restaurace, která byla již od pohledu trošku snobská. Dal jsem si tortillu s kuřecím masem, poseděli jsme, zaplatili (každý dal cca 15% tip), a už se chtěli vydat dál, když v tom nám manažer podniku přišel říct, že jsme nezaplatili party poplatek – další spropitné. za 13 lidí to činilo asi 26 dollarů a mohli jsme od toho odečíst to, co jsme už “tipli”. Dali jsme tedy ještě nějaké peníze, zanadávali si, že v Evropě to takhle divně nemáme, a vydali se zpět do hostelu… Brou noc!

Související:

• Fotogalerie z města / Slideshow
• Fotogalerie celého výletu / Slideshow
• Danův web
• Stanley park na Wikipedii