Dnes si dovolím malou vsuvku do vyprávění o Seattlu. Ráno jsem dospal menší spánkový deficit, a zjistil, že dnes všichni zůstali doma – byl svátek – Remembrance day. Všichni, kteří maturovali z angličtiny, a pamatují si ještě aspoň něco z otázky Feasts and holidays, můžou následující 3 odstavce přeskočit, ti ostatní se alespoň něco dozvědí.
Remembrance day, někdy nazývaný Veterans day, Poppy day, nebo Armistice day, je připomínkou konce První světové války. 11. listopadu, v 11:00, podepsali maršál Ferdinand Foch a německý politik Matthias Erzberger v železničním vagónu příměří, které ukončilo První světovou válku. To, že stejný vagón poté ukořistil Hitler, aby v něm donutil v roce 1940 podepsat příměří mezi tehdy vítězným Německem a poraženou Francií, se už zas tak nepřipomíná :).
A protože mezi vítězné mocnosti První světové války patřila i Kanada (resp. Velká Británie) a USA, a jelikož v první velké válce padlo mnoho jejich vojáků, připomínají si je právě v tento slavný den.
Téměř každý Kanaďan, kterého jsem v posledních dnech potkal, měl na klopě připevněný (umělý) kvítek. Jak jsem se dozvěděl na jedné zajímavé stránce, kvítek symbolizuje květinami pokryté hroby vojáků. Tradice kvítku se datuje už od Napoleonských válek, nicméně do povědomí se dostala až s básní Johna McCrae – In Flanders Fields. 
Vyjeli jsme z domu s dostatečnou rezervou, a k přístavu, kde se konala jedna část ceremonie (druhá se konala před budovou vlády), jsme dorazili včas. Našel jsem si pěkné místo, ze kterého bylo dobře vidět, a zanedlouho ceremonie začala zpěvem hymny a minutou ticha (až potom) za padlé vojáky.
Následovalo 21 výstřelů z děla. 21 je nejvyšší pocta, jakou můžete výstřelem vyjádřit. Pokud byste nechtěli vyjadřovat poctu úplně nejvyšší, k dispozici máte ještě možnosti 17ti a 15ti střel. Ale proč 21? Je to tradice, která pochází už ze středověku, a je ryze praktická – na středověkých lodích bylo pouze 7 děl, které mohly rychle za sebou vystřelit pouze 3 střely. Tak proto.
Střely to byly opravdu velkolepé. Nejenže vždy vyšlehl plamen a objevila se spousta kouře, byly i docela slyšet. Bohužel jsem neměl dostatečný počet rukou na zacpání uší (2/2 byly využity při fotografování), a tak jsem se následující hodinu snažil opět slyšet :).
Jsem rád, že jsem měl možnost se takovéto ceremonie zúčastnit – u nás se nic takového neděje – možná je to proto, že jsme až do rozpadu Rakouska Uherska byli součástí poražených mocností, nebo si více připomínáme Druhou světovou válku.
Související:
Žádné komentáře:
Okomentovat