Tradeshow

Konečně jsem pocítil sílu kanadského školského systému. Na můj nejoblíbenější předmět – Business and the internet jsme měli připravit řešení online kampaně pro dobrovolnickou organizaci Volunteer Victoria. Původně jsem si myslel, že to bude zas jen další prezentace, na které jsme z VŠE zvyklí. (nicméně tady jsou i prezentace na vysoké úrovni – studenti i učitelé je poslouchají a se zájmem se ptají).

Jenže tohle nebyla obyčejná prezentace. Jmenovalo se to trade show, tedy něco jako veletrh. Každý tým si připravil svoje řešení, postavil stánek, připravil letáčky, prezentaci a rozdělil úkoly.

Jedna tradeshow je víc, než 256,5 prezentací na VŠE. Nejen proto, že by měla vyšší kvalitu (viz výše), ale hlavně proto, že při trade show musíte myšlenku každému detailně vysvětlit. Lidé k vám sami přicházejí a mají o vaši práci zájem. Přicházejí členové fakulty, ředitelé, členové vedení společností, i náhodní návštěvníci univerzitního klubu. Pokaždé to vyjde trošku jinak, každého zaujme něco jiného, a zvlášť pro exchange studenty je to skvělá lekce angličtiny.

Pokud bych mohl něco doporučit k zavedení na VŠE, tak by to byla tradeshow. Studenti byli opravdu motivováni vytvořit co nejlepší řešení – výhrou byla nejen dobrá známka, ale i fakultní čokoláda. Mimochodem – jak je mi známo, tak VŠE obvykle externistům za přednášku platí – zde se rozdávají čokolády.

Tradeshow se letos poprvé konala v univerzitním klubu – který hodně připomíná klub golfový.Velký dům kypící luxusem, kde je m.j. pěkná restaurace. A pro nás samozřejmě připraveny zákusky a pití.

Porota vybrala dva týmy – jedna cena byla za nejsnáze aplikovatelné řešení a další cena byla za řešení nejinovativnější a nejkreativnější. Naše práce obsahovala návrh redesignu, mashup se službami Google Calendar, Twitter, a LinkedIn, dále certifikaci dobrovolníků a další. Věděl jsem, že je naše práce dobrá, nicméně jsem byl překvapen a potěšen, že jsme vyhráli.

Hooray!

Fotky fotil Vojta, takže až je upraví a nahraje, dám sem odkaz :).

The world looks different from here…

“The world looks different from here”, bylo uvedeno na konci každého mailu od Kanadské koordinátorky. To je jasný, že odtamtud vypadá jinak, napadlo mě ještě v Praze. Koukají přes oceán do Japonska a mají tam zimu :).

Ani jeden z předpokladů nebyl správný. Do Japonska nekoukají nejen proto, že to je daleko, ale i proto, že Victoria je na Vancouver islandu v zátoce, takže je vidět jedině pevnina (Vancouver) a nebo Spojené státy. To mi, při koukání na mapu, mohlo dojít. Co mě však vůbec nenapadlo bylo, že ona věta, která mě motivovala k odjezdu, mohla znamenat i něco docela jiného.

Lidé jsou tu jiní. Jak jsem už psal, kromě staré existence na imigračním jsem nepotkal nikoho se špatnou náladou, nebo někoho nepříjemného. Lidé tu jsou milejší, usměvavější. Přijde mi, že tu nejsem sám. Při čekání na autobus se se mnou dala do řeči asi 35letá maminka s dítětem. Prý také právě začala studovat na Uvic (neptal jsem se, jestli na univerzitě třetího věku). V autobuse – vlastně doubledeckeru – jsem se rozhlédl a několik lidí se na mě hned usmálo (ne, nebylo na mě nic tragického, nebo komického). Přišel jsem do posilovny, a v šatně se se mnou začal bavit kanadský student. Že prý byl v létě v Evropě. “Německo a Československo, však víš…”. Patriotismus ve mě vzrostl a opravil jsem ho, že už jsme více jak 15 let šťastně Česká Republika a Slovensko, ale jinak jsem byl nadšen.

Ne, že bych se v Praze bál se zeptat, ale rozhodně mě to tam stálo víc úsilí, než tady. Lidé jsou za otázky šťastní, nebo se tak aspoň tváří. Když nevím, zeptám se. Když se ztratím, zeptám se.

A nejsou to jen lidé, kdo jsou milí. Mikrovlnka mi každé ráno po zehřátí mléka na cornflakes popřeje “Enjoy your meal”. Autobusy, které právě nejsou “ve službě”, na sobě nemají  nápis “manipulační jízda”, ale “Sorry I am not in service”. Obchody zase po zavírací době nemají obyčejné suché “closed”, nýbrž “Sorry we are closed”.

Možná jsou všichni usměvaví a laskaví jen navenek, ale přijde mi, že to je lepší, než když se v Praze projedu z domova do školy a všichni se mračí, jsou na sebe zlí a situaci zachrání jen skupina kapsářů, kteří udělají rozruch…

Úplně nejlepší je tu ale příroda. Česko mám moc rád, ale takhle krásnou přírodu my nemáme. Kdybych měl čas a možnost, určitě bych se vydal na cesty křížem krážem po ostrově, a celé Britské Kolumbii. Jak mi říkala Zuzana K., která tu přes 30 let žije – příroda v BC je to, co si Evropané obvykle představují pod Kanadou.

Snad ten poslední měsíc bude stejně tak dobrý, jako ty předchozí!

Jo a ten test z marketingových komunikací jsme s Vojtou dali!

Seattle IV.

Na poslední den si osazenstvo našeho pokoje plánovalo nakupování ve velkém outletu daleko za městem. Plánovali si proto půjčit i auto, pro 7 lidí. Zas tolik jsem nakupovat nechtěl, navíc jsem měl pocit, že bych v Seattlu ještě něco rád viděl.

Ráno, když ostatní odjeli a já jsem vyšel z hostelu a viděl, že opět prší, jsem toho trošku litoval. Měl jsem ale od geopřítelkyně vypsáno několik kešek, a nechtěl jsem se nechat odradit počasím, a tak jsem vyrazil.

Kešky se nehledaly úplně snadno, nicméně za deštivé dopoledne jsem alespoň jednu našel. Lehce promočený jsem se v poledne vrátil do hostelu, posvačil, počkal asi hodinku a vyrazil znovu do města.

Tentokrát se počasí změnilo, a začalo pršet ještě víc. Došel jsem na druhý konec centra, a zalezl do řeckého fast foodu, kde jsem si dal oběd. Najednou koukám ven, a co nevidím – sluníčko. Rychle jsem tedy vyrazil a prožil nádherně slunečné odpoledne, se spoustou mráčků ideálních k fotografování.

Musím říci, že jsem prošel centrum města křížem krážem. Nejvíce mě zaujalo pobřeží, s krásným výhledem na oceán, přístavem, parky atd.

Nádherně vypadal i pohled zpět na centrum – na mrakodrapy. Vylezl jsem na nejvyšší kopec, ze kterého bylo krásně vidět na stadion amerického fotbalu, a vůbec na celé město.

Do hostelu jsem se vrátil okolo osmé strašně utahaný, ale spokojený. Den se nakonec povedl, a já ze Seattlu viděl to, co jsem vidět chtěl.

Ráno jsme se probudili v 6, nasnídali se, a vyrazili na trajekt, abychom v 11 hodin vystoupili na našem tajuplném ostrově…

Za tento výlet jsem moc rád – poznal jsem něco úplně jiného – Ameriku. Lidé se tu chovají jinak, ještě mileji, ale řekl bych, že ještě povrchněji. Každý, koho potkáte na pobřeží, vás pozdraví kývnutím hlavy, v obchodech sis  vámi povídají nejen prodavači, ale i ostatní nakupující.

Pravděpodobně to byl můj poslední výlet po severní Americe a docela se povedl. Ale už za měsíc a půl se vydám na výlet nejdelší – zpět domů. A myslím, že tam nějakou dobu zůstanu…

Seattle III. – Boeing factory

Kdosi z naší skupiny dostal nápad, že bychom se mohli jet podívat do továrny Boeingu. Nápad to byl zajímavý, realizace nebyla ani tak složitá – zaplatili jsme rezervační poplatek přes internet, zeptali se v hostelu na cestu – 2 autobusy, a tím to v sobotu skončilo.

V neděli jsme vyrazili okolo 10té hodiny dopolední, nastoupili na autobus 510, který nás zavezl na předměstí Seattlu – do města jménem Everett. Tam jsme zjistili, že nám jede přípoj za necelou půl hodinu. Což nebylo tak špatné. Vzali jsme si jízdní řád, a prohlédli si trasu. A tehdy to začalo.

Autobus o víkendu nezajíždí až k Tour centru v komplexu Boeingu, ale jen k první továrně. To nevadí, řekli jsme si a představili si, že kousek půjdeme pěšky. To by to ale nebyla Amerika, kdyby měla cestu pro pěší.

Řidič autobusu nám řekl, že sice nestaví přímo u Tour centra, ale že to máme kousíček. Vyhodil nás na zastávce, ukázal cestu, a jel si svou cestou. My se vydali po chodníku, který po chvíli zmizel, a my se ocitli na okraji silnice. V tu chvíli jsme měli asi 20 minut do začátku naší prohlídky. Přidali jsme do kroku a dostali se k jedné z budov továrny Boeing. Tam byla ovšem tabule s nápisem Tour center zamazaná – jak nám vysvětlil jeden ze zaměstnanců – přesunuli ji na jiné místo.

Vrátili jsme se tedy zpátky k silnici, a pokračovali dál. V tu dobu už byly naše vstupenky propadlé a já měl pocit, že napíšu na blog, že se mi něco i nedaří.

Nakonec jsme 15 minut po čase naší prohlídky došli do Tour centra, kde nám bez problémů změnili čas prohlídky o hodinu. Byli jsme zachráněni!

Mimochodem komplex je opravdu obří. Tovární haly prý mají takový prostor, že by se do nich dal složit celý Disneyland v Kalifornii. Řekněte wow!

Prohlídka byla velkolepá – po krátkém úvodním filmu jsme nasedli do autobusu, a jeli k první továrně (shodou okolností k té, u které jsme vystoupili z našeho předchozího busu :) ). Viděli jsme výrobu Boeingů 747, 767, 777 a nového modelu, který sice ještě není ani schválený, ale už ho vyrábějí – 787. Pro transport mezi továrnami po celém světě má Boeing vyrobené speciální letadla Dreamlifter, která jsou ještě větší, než běžná dopravní letadla.  Zajímavá je logistika v rámci jedné továrny. Každá hala je rozdělena na dvě části – v první se vyrábějí/montují součástky a v druhé se sestavují konkrétní letadla. Začíná se v zadním rohu, a postupně, jak se letadlo zvětšuje, se posouvá vpřed a vpřed, až je nakonec u vstupních dveří, ze kterých doslova vyletí. Tedy ještě předtím musí přejet po mostě přes dálnici, což se dělá výhradně v noci – když to dělali ve dne, auta na dálnici končila v příkopě, jelikož řidiči sledovali letadlo a ne cestu.

Jinak se trošku začínám bát létání. Letadlo se skládá z 6 milionů kusů součástek, a je sestaveno za 3 dny. Ještě, že domů letím Airbusem :).

V celé prohlídce se nesmělo fotit, což mě trošku mrzelo, ale i tak jsem si to patřičně užil. Několik fotek jsem alespoň pořídil z kavárny v muzeu.

Nazpátek jsme se domluvili na informacích, a objednali si taxi, který po rozpočítání na 8 lidí nevyšel vůbec draze, a za necelou hodinu jsme byli v Seattlu. Taxikář byl cizinec, a nápadně připomínal onoho řidiče z How I met your mother. Cesta s ním byla trošku napínavější, napočítal jsem asi 4 hrubky. Nakonec jsme se ale živí a zdraví dostali do centra a šli si dát rychlou večeři do McDonaldu. 

Související:

• Fotogalerie / Slideshow z celého výletu

11.11. Remembrance day

Dnes si dovolím malou vsuvku do vyprávění o Seattlu. Ráno jsem dospal menší spánkový deficit, a zjistil, že dnes všichni zůstali doma – byl svátek – Remembrance day. Všichni, kteří maturovali z angličtiny, a pamatují si ještě aspoň něco z otázky Feasts and holidays, můžou následující 3 odstavce přeskočit, ti ostatní se alespoň něco dozvědí.

Remembrance day, někdy nazývaný Veterans day, Poppy day, nebo Armistice day, je připomínkou konce První světové války. 11. listopadu, v 11:00, podepsali maršál Ferdinand Foch a německý politik Matthias Erzberger v železničním vagónu příměří, které ukončilo První světovou válku. To, že stejný vagón poté ukořistil Hitler, aby v něm donutil v roce 1940 podepsat příměří mezi tehdy vítězným Německem a poraženou Francií, se už zas tak nepřipomíná :).

A protože mezi vítězné mocnosti První světové války patřila i Kanada (resp. Velká Británie) a USA, a jelikož v první velké válce padlo mnoho jejich vojáků, připomínají si je právě v tento slavný den.

Téměř každý Kanaďan, kterého jsem v posledních dnech potkal, měl na klopě připevněný (umělý) kvítek. Jak jsem se dozvěděl na jedné zajímavé stránce, kvítek symbolizuje květinami pokryté hroby vojáků. Tradice kvítku se datuje už od Napoleonských válek, nicméně do povědomí se dostala až s básní Johna McCrae – In Flanders Fields. 

Vyjeli jsme z domu s dostatečnou rezervou, a k přístavu, kde se konala jedna část ceremonie (druhá se konala před budovou vlády), jsme dorazili včas. Našel jsem si pěkné místo, ze kterého bylo dobře vidět, a zanedlouho ceremonie začala zpěvem hymny a minutou ticha (až potom) za padlé vojáky.

Následovalo 21 výstřelů z děla. 21 je nejvyšší pocta, jakou můžete výstřelem vyjádřit. Pokud byste nechtěli vyjadřovat poctu úplně nejvyšší, k dispozici máte ještě možnosti 17ti a 15ti střel. Ale proč 21? Je to tradice, která pochází už ze středověku, a je ryze praktická – na středověkých lodích bylo pouze 7 děl, které mohly rychle za sebou vystřelit pouze 3 střely. Tak proto.

Střely to byly opravdu velkolepé. Nejenže vždy vyšlehl plamen a objevila se spousta kouře, byly i docela slyšet. Bohužel jsem neměl dostatečný počet rukou na zacpání uší (2/2 byly využity při fotografování), a tak jsem se následující hodinu snažil opět slyšet :).

Jsem rád, že jsem měl možnost se takovéto ceremonie zúčastnit – u nás se nic takového neděje – možná je to proto, že jsme až do rozpadu Rakouska Uherska byli součástí poražených mocností, nebo si více připomínáme Druhou světovou válku.

Související:

• Fotogalerie  / Slideshow
• Remembrance day na Wikipedii
• Báseň Johna McCrae – In Flankers Fields
•  21 střel na Wikipedii

Seattle II.

V Seattlu docela často prší. A fouká vítr a často se mění počasí. Deštník je samozřejmostí, ale vzhledem k větru zas až tak nefunguje. Někdy je prostě lepší bunda a nepromokavé boty. Jinak je ale město na déšť připraveno a tak je na cca 80% chodníku stříška.

Ráno jsme celí natěšení vyrazili na průzkum města, ale co jsme nepotkali – déšť. Naštěstí naše první zastávka byla na Pike Market, známém (nejen) rybím tržišti. Prodej ryb je zde velké divadlo. Rybu si na jednom místě  objednáte, prodavač jí hodí přes půlku sálu kolegovi, ten chytí, připraví, dá do sáčku, hodí zpět kolegovi, vy zaplatíte, a kromě ryby máte podívanou na 10 minut :).

Další zastávka byla unikátní – navštívili jsme první kavárnu Starbucks na světě. Podle Wikipedie byla tato prodejna otevřena v roce 1971, a není úplně první, nicméně se tak tváří. My z Evropy jsme zvyklí na trošku starší pamětihodnosti, ale což :).

Vzhledem k větru, který neustále zesiloval, jsme po chvíli procházky zašli do obchodu s oblečením, kde jsme kvůli ženské části výpravy strávili zhruba hodinu. Když jsme opět vyšli ven, byli jsme mile překvapeni – přestalo pršet. Navštívili jsme architektonicky velmi zajímavou stavbu místní knihovny, dokončili  prohlídku okolí, a vydali se autobusem do opačné části města, kde je rozhledna “Space needle”.

Autobusy jsou v Seattlu ještě zvláštnější, než kdekoli jinde. Největší zajímavostí je to, že se platí až při výstupu. Část trasy je navíc zdarma, takže to turistovi vnese do cestování více zmatku, než užitku. Takže jsme nakonec ne(za)platili, no.

Park okolo Space needle bych přirovnal k našemu parku Juldy Fuldy. Chyběla by tam stále ještě věž, to by se ale dalo vyřešit přenesením žižkovského vysílače a létajícího talíře.  Přidejte kočkolotoče, divadlo, a jsme doma. My měli neuvěřitelné štěstí, že se obloha roztáhla a na obloze myly jen drobné mráčky. Viditelnost byla úžasná, a tak jsme nahoře strávili přes 30 minut. Pohledy na mrakodrapy byly vážně úchvatné!

Den se pomalu chýlil ke konci – přeci jenom je listopad a stmívá se ve 4, a tak jsme se pěšky vydali směrem nazpět. Diváci The Big Bang Theory jistě vědí, že Penny pracuje v restauraci jménem Cheesecake factory. A právě do takovéto restaurace jsme se vydali. Zážitek to byl opět velkolepý – dort byl strašně dobrý, až jsem se (!!) přejedl.

Večer následovala večeře v restauraci, a my se těšili na další den – prohlídku továrny Boeingu.

Související:

• Fotogalerie / Slideshow z celého výletu
• Starbucks na Wikipedii

Seattle I.

Čas utíká, a naše studium, stejně jako náš pobyt ve Victorii se pomalu blíží ke konci.  Signalizuje to i “Reading break”, tedy studijní skoro týdenní volno, které máme právě v tomto týdnu.

Někteří ho pojali více cestovatelsky a odletěli na Hawai, popřípadě do Californie. Já se rozhodl pro kompromisní řešení a spolu s sedmi spolužáky odcestoval do nedalekého Seattlu (USA, stát Washington). 

Mezi spolužáky byli tací, se kterými jsem byl na prvním velkém výletě do Vancouveru (Němci Andrea a Felix), ale i tací, se kterými jsem se vlastně potkal úplně poprvé (Francouzky Delphine a Jullie).

Cestovali jsme jednoduše – z downtownu  Victorie do downtownu Seattle jezdí přímý trajekt Victoria Clipper. Oproti trajektu, který jezdí z Victorie do Vancouveru se liší zejména velikostí a způsobem jízdy. Clipper je opravdu mnohem menší (cca pro 300 cestujících), a je docela rychlý. Dokáže cestovat až rychlostí 30 uzlů. Nevím jak vy, ale já 30 uzlů zauzluju tak za 3 minuty.

Výlet byl naplánován na celkem 5 dní, což, vzhledem k značně demotivujícímu jízdnímu řádu Clipperu (jezdí jen večer směr Seattle a jen ráno směr Victoria) byly nakonec 3 dny ve městě.

Vyrazil jsem v pátek odpoledne, za značně deštivého počasí, takže jsem do stanice trajektu přišel lehce promočený. Možná to ale pomohlo imigračním úředníkům USA, kteří si jen vzali moje otisky prstů, vyfotili si mě, a pustili mě k nalodění na trajekt. Nebo tedy spíš na trošku větší člun.

Cesta trvala asi 2:40, pokud počítáme i vylodění a vstupní imigrační proces. A ani jsem nebyl překvapený, že pršelo. Náš hostel byl kousek od přístavu, a tak jsme vytáhli deštníky a vydali se na cestu. Na rozdíl od Victorie a Vancouveru, Seattle je docela pěkně hornatý. Příjemná a zajímavá změna!

Po check-inu v hostelu jsme se vydali na (zaslouženou) večeři do místního minipivovaru, a unaveni šli po půlnoci spát.

Související:

• Fotogalerie / Slideshow z celého výletu

Učím se a baví mě to?

Semestr se pomalu přehoupnul do své poslední části – zbývají nám 3 týdny školy, týden reading break a cca 17 dní zkouškového. A mě to připomnělo, že bych se na blogu mohl věnovat tomu, proč jsem sem vlastně (primárně) jel.

Disclaimer: Zase nechci, aby to vypadalo, že na UVIC je vše super a na VŠE je vše špatně. Do Prahy se například těším do Italské menzy, tady ty hamburgery se nedají furt jíst :).

Škola

Škola je tu jiná. Hodně jsem toho popsal tady, tady a vlastně nejvíc tady. Hlavní změna, ze které jsem byl překvapen, byla, že se tu mluví a učí v angličtině. To u nás na VŠE až tolik nemáme.

Nakonec to dopadlo tak, že máme s Vojtou 4 předměty. Základy marketingu, Marketingové komunikace, Obchodní angličtinu a Business a internet. Více se o nich rozepíšu na jejich konci, teď můžu říci jediné, a to že čtyři předměty stačí.

Stejně jako na VŠE se zde dělají případové studie a semestrální práce, na rozdíl od VŠE je ale opravdu někdo čte, a tak se většinou stane, že se vám po týdnu (!!! – vykřičníky jsou zde jako zdůraznění velmi krátkého období – pozn. studenta VŠE) vrátí práce plná barevných komentářů a oprav.

Práce jsou koncipované pro team až 5-ti lidí. Narozdíl od VŠE však UVIC počítá s tím, že se studenti budou chtít sejít ve škole, a tak je zde mnoho malých místností určených pro skupinové učení, nebo meetingy. Užitečné!

Hodnocení prací je také zajímavé. Byl jsem často zvyklý, že včasně odevzdaná práce = 95-100% hodnocení. Tady to tak úplně není. Na můj nejoblíbenější předmět Business a internet jsme s Vojtou připravovali kampaň neziskové organizace pro sociální sítě (Facebook, Twitter…). Mým znaleckým okem, vycvičeným dlouholetou praxí, zkušenostmi, a přehledem, jsem naši práci ohodnotil jako zdařilou. Naše vyučující, která má obdivuhodné znalosti a přehled v oblasti internetu a IT vůbec, si to také myslela. Nicméně, dostali jsme, 83 bodů ze 100. Když jsme se pak ptali kolegů, říkali nám, že to je opravdu vynikající hodnocení…

Testy

A testy. Testy píšeme jen z Fundamentals of Marketing (Základy marketingu) a dnes jsme psali z Marketing Communications (Makretingové komunikace). U základů marketingu se jedná o přepadové testy, některé byly z části multiple choice, z části rozepisovací. Jako Asistenta pro informatizaci v exilu mě potěšilo, že ke zpracování používají také skener, a také bublinové archy, nicméně ty jejich vypadají tisíckrát propracovanější.

Multiple choice mi dávají hodně zabrat, protože jde o rychlé pochopení textu, což je občas problém. Ale stále se držím na dobré bodové hranici…

No a z Marketing communications byl test formou eseje a případové studie, a i když ještě nevím výsledek, není nic, co bych mu mohl vytknout. Popsal jsem víc jak 7 stránek. Test propojoval velmi pěkně teorii (z přednášek i knihy) s praxí (uveďte příklady…). Případová studie pak ukázala, co jsme se v kurzu opravdu naučili. Měli jsme uvést na trh nový druh žabek, bez řemínku. Připravit 2 skupiny na které budeme cílit, napsat klíčové zprávy, a další.

Ačkoliv výsledek ještě nevím, a nebudu vědět do 14ti dnů (mezitím je týden Reading break), test se mi docela líbil, a bylo by docela pěkné, kdyby takových testů bylo v mém životě více. Určitě jsou přínosnější než bazírování na teorii, kterou člověk bez vazby na praxi asi nevyužije.