Home, sweet home

Nelly Furtado, rodačka z Victorie (a mimochodem sestřenice kamarádky dcery mého domácího), zpívá v jednom ze svých hitů: “All good things come to an end”. A tak je to i s mým pobytem ve Victorii. It’s over. It’s gone.

Včera, 22. prosince, jsem v 8:30 (vlastně v 9:30 kvůli zpoždění letadla) započal svůj odchod z ostrova. Letadlem z Victorie do Calgary, z Calgary do Frankfurtu, a z Frankfurtu do Prahy. Cesta proběhla bez větších problémů. Vynalezl jsem nový adrenalinový sport – běh bez pásku u kalhot přes terminál frankfurtského letiště. vřele doporučuji – zahřeje, zabaví, potěší.

Všechno mi tu připadá zvláštní. Jídelní stůl, u kterého nás obvykle jí až 5, mi připadá titěrný. Když rozsvěcím světlo, hledám drobnou páčku, ne robustní vypínač. Koupelna mi připadá opravdu malá. A je toho spousta – mohl bych takhle pokračovat ještě dlouho.

Jsem opět se svými nejbližšími, ale několik blízkých (zejména rodinu, kde jsem přebýval, geocachery a další) jsem naopak ztratil. Zbývá jen doufat, že ne nadobro, a že se ještě někdy uvidíme.

Zatím to ani nevypadá, že bych měl silný jet lag, jsem jen trošku unavený po letu. Ale uvidíme v nejbližších dnech :). Zbývá už jen vrátit se do normálu, žít běžný všednodenní život, a vzpomínat, že jsem kdysi strávil neobyčejné 4 měsíce na ostrově na druhém konci světa…

Předměty – Marketing Communication

Marketing Communication byl další velmi zajímavý předmět. Vyčující – Claudia Smith pocházela z praxe – je marketingovou konzultantkou na volné noze, a její životopis je plný nejrůznějších zkušeností ze soukromé, ale i státní sféry.

Předmět se týkal zejména sestavování komunikačního plánu. Několik skupin pracovalo na komunikačním plánu reálných firem (nového golfového klubu, prodejce automatů, nebo fitness studia), naše skupina si vybrala vytváření reklamy a stručné analýzy společnosti, co vyrábí pastilky proti bolesti v krku.

Zatímco první skupiny měly zejména teoretický úkol – sepsat plán, naše skupina měla spíše problémy s praktickou částí – s natočením reklamy.

Z počátku jsme se do toho pustili zostra. Sehnali jsme 10 kanadských studentů, a natočili skupinovou diskusi, ze které jsme sesbírali nejdůležitější poznatky. Na jejich základě jsme poskládali storyline, a rozhodli se natáčet. Jenže ne vše šlo tak, jak mělo. Vlastně nic nešlo tak, jak mělo. V každé scéně směli účinkovat jen lidé, kteří svůj souhlas podepsali, nesmělo se tam navíc objevit žádné logo jiné společnosti…

Takže jsme nakonec příběh museli změnit, a bohužel nedopadl tak, jak měl. Nicméně – byla to velmi zajímavá zkušenost, které si docela cením.

Výsledné video vypadá takto:

Test z tohoto předmětu skvěle kombinoval teorii a praxi, ale o tom jsem už psal.

Celkový dojem z předmětu: 90%

Praktické využití tohoto předmětu: 90%

Známka: B+

Předměty – Business Communication

Tento předmět jsme měli tak nějak povinně – pokud člověk nemá zkoušku TOEFL, nebo má méně než 500 bodů. Z toho jsme usoudili, že se bude jednat spíš o gramatiku, což se nakonec ukázalo jako velký omyl. Jednalo se o předmět, ve kterém jsme se učili pokročilé techniky komunikace v AJ – ať už psané, nebo mluvené.

Předmět vedla vyučující Heather Ranson, starší, energická dáma, kterou to opravdu bavilo. A nás, až na nějaké nezáživné hodiny, taky!

(fotil Vojta)

Předmět bych z části přirovnal ke KOPREDu, z části k prezentacím na MIN. Při prezentacích nás Heather natáčela na kameru a následně nám video předala (tento způsob novodobého mučení už doputoval i do Čech).

Z vytvořených prací (dopisy, emaily, atd.) jsme vytvořili tzv. portfolio, které může být podkladem pro naše reálné práce v budoucnu. Heather dala ke každému výtvoru rozsáhlý feedback, a aby si byla jistá, že naše portfolio bude dobrým podkladem, nechala nás na konci semestru odevzdat všechny práce znovu – s tím, že jsme museli opravit chyby, které prvně vytkla.

Praktické využití tohoto předmětu: 80%

Známka: A

Duch Vánoc

Ačkoliv jsem stále ještě nedopsal čtyřčlánek o našich předmětech, rád bych se dneska věnoval trošku jinému tématu.

Možná si někteří z Vás všimli, že se blíží Vánoce. V Praze to většinou znamená strom na Václaváku, strom na Staromáku, vánoční trhy, ale hlavně tisíce lidí tlačících se v obchodech, jako by měl být konec světa. A na pravý význam Vánoc si málokdo vzpomene.

Tady to vypadá úplně jinak. Určitě je to dáno i tím, že jsem v rodině, která věří v Boha, mám ale na mysli něco jiného. Všude to tu vypadá klidněji. Přípravy na Vánoce probíhají už skoro měsíc – v podstatě od Halloweenu. U domů se změnily dekorace, a místo hrobů a upírů jsou na zahradách ozdobené stromky, nejrůznější nafukovací světélkující blbosti, blikátka a světýlka. Ulice mimo centrum vypadají asi takto:

Místní deník Times Colonist dokonce vydal mapu s trasou nejlépe ozdobených domů ve Victorii.

Nejsou to ale jenom rodinné domy, které jsou ozdobeny. Celý Downtown vypadá, jak můj táta vtipně poznamenal, jako Disneyland. Vládní budova, přístav, i hotely, všichni mají vánoční osvětlení.

Všechno dýchá vánoční atmosférou. Obchody ale, v porovnání s Prahou, ve švech zatím nepraskají. Dnes jsme byli nakupovat ve Wall-Martu a pražským okem bych to zhodnotil jako běžný víkendový den v supermarketu (Jeff to ale naopak zhodnotil jako neobvykle plný obchod).

Jsem vděčný za první předVánoce, které můžu prožít bez spěchu, shonu, ať už za nákupem dárků, nebo doděláváním restů do práce/školy…

Předměty – Business And The Internet

V následujících čtyřech článcích bych se rád věnoval předmětům, které tu máme.

Ze všech předmětů, co jsme tu studovali, považuju tři za velmi přínosné, čtvrtý byl kurz základní, pro nás spíš opakovací. Začnu těmi předměty, které mám už hotové – tak tedy Business And The Internet.

Můj nejoblíbenější předmět. Předmět, který byl ze všech dosavadních informaticko-ekonomických předmětů, které jsem ve svém životě měl, nejpřínosnější.

Už v anotaci bylo napsáno: “I když se jedná o informatický předmět, není povoleno používání notebooků a PDA”. To sice nevěstilo nic dobrého, ale nakonec se to vysvětlilo – hodiny, kde bylo potřeba praktických ukázek, se konaly v labu. A vyučující, Rebecca Grant, to myslela v dobrém.

(fotil Vojta)

Už od začátku mě zaskočily Rebečiny znalosti ohledně IT. Tedy nejen její, ale i znalosti studentů. Na předmětech tohoto typu jsem na VŠE obvykle nepotkal mnoho studentů, kteří by měli nadstandardní znalosti, spíš je daný předmět zajímal proto, že přece každý zná “ty internety, fejsbůky a tak”.

Rebecca měla o tématu nejen přehled, bylo vidět, že jí IT téma opravdu hodně baví. Na první hodině jsme oslavili výročí internetu – nakoupila spoustu dortíků, na hodině poslední jsme slavili výročí prvního bankomatu v Kanadě – opět nakoupila spoustu dortíků. Předmět měl vlastní Twitter feed a blog.

Jak je ve většině kanadských předmětů zvykem, probíhala rozsáhlá diskuse, a když se nad tím zamyslím, tak teoretické látky bylo minimum, spíše se jednalo o výměnu zkušeností mezi vyučující, přednášejícími z praxe a studenty.

Přednášející z praxe – další z highlights tohoto předmětu. Celkem jsme měli asi 6 hostů, z toho několik významných podnikatelů v oblasti webdesignu, domén, affiliate marketingu, atd. Hosté přinesli nejen cenné informace a zkušenosti, ale také reklamní předměty:). Úplně nejlepší však byla přednáška zaměstnanců iStockphoto.com, internetové banky fotografií. 

Všechny práce, které jsme v tomto předmětu dělali, měly vysokou kvalitu. Byly maximálně svázány s praxí, a nejnovějšími technologiemi. Ať už se jednalo o prezentaci na úvod hodiny - tzv. “Firestarter”, nebo o návrh komunikace skrz sociální sítě pro organizaci Volunteer Victoria. A nebo Trade show.

(fotil Vojta)

Shrnuto a podtrženo – i když jsem o většině témat, které se probíraly, měl povědomí, tento předmět mi rozšířil obzory.

Praktické využití předmětu: 100%

Známka: A

Geoevent

To že se věnuji Geocachingu asi každý ví. To, že je ve Victorii strašná spousta kešek, to taky tuší asi taky většina z vás. Někteří dokonce ví, že když jsem do Victorie přijel, našel jsem jich za 2 dny asi 15. Mezi nimi i keš Trick or Treat, s typicky Halloweenskou tématikou.

Za dva dny od zalogování této kešky se ozvali geocacheři Chris a Helen, z týmu Landsharkz a upozornili mě na setkání, které se koná 30. října, kousek za městem. Jak už to ale v Kanadě bývá, kousek za městem znamená třeba i 2 hodiny autobusem, pokud člověk nemá auto.

Helen ale napsala do komentářů k eventu, jestli někdo nejede okolo mého domu a nevzal by mě. A po týdnu se ozval geocacher Randy. Domluvili jsme se, že se sejdeme v 5 hodin u mého domu, což nakonec akorát vyšlo chvilinku po olympijském ohni.

Mimochodem Landsharkz – tito dva týpci mají ve Victorii obchod s geověcmi, takže jsem se za nimi už dvakrát vydal, a nakoupil několik geocoinů a travelbugů pro sebe i pro české kolegy…   

Vyzvedl mě tedy spolu se svou manželkou Shevaun, v krásném Chevroletu. A protože jsem ještě měli asi tak hodinku čas, tak jsme se stavili na několik kešek. Byli jsme napůl úspěšní – jednu jsme našli, a druhou bohužel ne. Shevaun a Randy mají naloveno asi 500 úlovků, a nabídli mi, že s nimi můžu nějaký víkend zase hledat. Ve více lidech je to pochopitelně větší zábava!

K setkání. Jelikož se jednalo o setkání den před Halloweenem, měla asi polovina účastníků nějaký kostým. Byl připraven obří oheň, na kterém se opékaly buřty a marshmallows. Vzbudil jsem rozruch, když jsem prohlásil, že jsem ještě nikdy marshmallow neopékal. Všichni byli přátelští, a dvě hodinky (sic v dešti) uběhly velice rychle.

Kešeři měli spousty historek k vyprávění – obvykle loví celé rodiny, od malých dětí až po dědečky a babičky. Jedna mladá kešerka si postěžovala, že si její otec, hned co šel do důchodu, vytvořil vlastní účet, a nedělá nic jiného, než loví. Jiní kešeři zase vyprávěli o lovu na Novém Zélandu, nebo Americe.

Několik kešerů mi potom napsalo – obvykle chtěli překlad k nějaké kešce co je v Čechách, nebo na Slovensku. S Randym a Shevaun  jsme několikrát vyrazili na výlety za keškami.

Ale o tom zase příště :).

Tradeshow

Konečně jsem pocítil sílu kanadského školského systému. Na můj nejoblíbenější předmět – Business and the internet jsme měli připravit řešení online kampaně pro dobrovolnickou organizaci Volunteer Victoria. Původně jsem si myslel, že to bude zas jen další prezentace, na které jsme z VŠE zvyklí. (nicméně tady jsou i prezentace na vysoké úrovni – studenti i učitelé je poslouchají a se zájmem se ptají).

Jenže tohle nebyla obyčejná prezentace. Jmenovalo se to trade show, tedy něco jako veletrh. Každý tým si připravil svoje řešení, postavil stánek, připravil letáčky, prezentaci a rozdělil úkoly.

Jedna tradeshow je víc, než 256,5 prezentací na VŠE. Nejen proto, že by měla vyšší kvalitu (viz výše), ale hlavně proto, že při trade show musíte myšlenku každému detailně vysvětlit. Lidé k vám sami přicházejí a mají o vaši práci zájem. Přicházejí členové fakulty, ředitelé, členové vedení společností, i náhodní návštěvníci univerzitního klubu. Pokaždé to vyjde trošku jinak, každého zaujme něco jiného, a zvlášť pro exchange studenty je to skvělá lekce angličtiny.

Pokud bych mohl něco doporučit k zavedení na VŠE, tak by to byla tradeshow. Studenti byli opravdu motivováni vytvořit co nejlepší řešení – výhrou byla nejen dobrá známka, ale i fakultní čokoláda. Mimochodem – jak je mi známo, tak VŠE obvykle externistům za přednášku platí – zde se rozdávají čokolády.

Tradeshow se letos poprvé konala v univerzitním klubu – který hodně připomíná klub golfový.Velký dům kypící luxusem, kde je m.j. pěkná restaurace. A pro nás samozřejmě připraveny zákusky a pití.

Porota vybrala dva týmy – jedna cena byla za nejsnáze aplikovatelné řešení a další cena byla za řešení nejinovativnější a nejkreativnější. Naše práce obsahovala návrh redesignu, mashup se službami Google Calendar, Twitter, a LinkedIn, dále certifikaci dobrovolníků a další. Věděl jsem, že je naše práce dobrá, nicméně jsem byl překvapen a potěšen, že jsme vyhráli.

Hooray!

Fotky fotil Vojta, takže až je upraví a nahraje, dám sem odkaz :).

The world looks different from here…

“The world looks different from here”, bylo uvedeno na konci každého mailu od Kanadské koordinátorky. To je jasný, že odtamtud vypadá jinak, napadlo mě ještě v Praze. Koukají přes oceán do Japonska a mají tam zimu :).

Ani jeden z předpokladů nebyl správný. Do Japonska nekoukají nejen proto, že to je daleko, ale i proto, že Victoria je na Vancouver islandu v zátoce, takže je vidět jedině pevnina (Vancouver) a nebo Spojené státy. To mi, při koukání na mapu, mohlo dojít. Co mě však vůbec nenapadlo bylo, že ona věta, která mě motivovala k odjezdu, mohla znamenat i něco docela jiného.

Lidé jsou tu jiní. Jak jsem už psal, kromě staré existence na imigračním jsem nepotkal nikoho se špatnou náladou, nebo někoho nepříjemného. Lidé tu jsou milejší, usměvavější. Přijde mi, že tu nejsem sám. Při čekání na autobus se se mnou dala do řeči asi 35letá maminka s dítětem. Prý také právě začala studovat na Uvic (neptal jsem se, jestli na univerzitě třetího věku). V autobuse – vlastně doubledeckeru – jsem se rozhlédl a několik lidí se na mě hned usmálo (ne, nebylo na mě nic tragického, nebo komického). Přišel jsem do posilovny, a v šatně se se mnou začal bavit kanadský student. Že prý byl v létě v Evropě. “Německo a Československo, však víš…”. Patriotismus ve mě vzrostl a opravil jsem ho, že už jsme více jak 15 let šťastně Česká Republika a Slovensko, ale jinak jsem byl nadšen.

Ne, že bych se v Praze bál se zeptat, ale rozhodně mě to tam stálo víc úsilí, než tady. Lidé jsou za otázky šťastní, nebo se tak aspoň tváří. Když nevím, zeptám se. Když se ztratím, zeptám se.

A nejsou to jen lidé, kdo jsou milí. Mikrovlnka mi každé ráno po zehřátí mléka na cornflakes popřeje “Enjoy your meal”. Autobusy, které právě nejsou “ve službě”, na sobě nemají  nápis “manipulační jízda”, ale “Sorry I am not in service”. Obchody zase po zavírací době nemají obyčejné suché “closed”, nýbrž “Sorry we are closed”.

Možná jsou všichni usměvaví a laskaví jen navenek, ale přijde mi, že to je lepší, než když se v Praze projedu z domova do školy a všichni se mračí, jsou na sebe zlí a situaci zachrání jen skupina kapsářů, kteří udělají rozruch…

Úplně nejlepší je tu ale příroda. Česko mám moc rád, ale takhle krásnou přírodu my nemáme. Kdybych měl čas a možnost, určitě bych se vydal na cesty křížem krážem po ostrově, a celé Britské Kolumbii. Jak mi říkala Zuzana K., která tu přes 30 let žije – příroda v BC je to, co si Evropané obvykle představují pod Kanadou.

Snad ten poslední měsíc bude stejně tak dobrý, jako ty předchozí!

Jo a ten test z marketingových komunikací jsme s Vojtou dali!

Seattle IV.

Na poslední den si osazenstvo našeho pokoje plánovalo nakupování ve velkém outletu daleko za městem. Plánovali si proto půjčit i auto, pro 7 lidí. Zas tolik jsem nakupovat nechtěl, navíc jsem měl pocit, že bych v Seattlu ještě něco rád viděl.

Ráno, když ostatní odjeli a já jsem vyšel z hostelu a viděl, že opět prší, jsem toho trošku litoval. Měl jsem ale od geopřítelkyně vypsáno několik kešek, a nechtěl jsem se nechat odradit počasím, a tak jsem vyrazil.

Kešky se nehledaly úplně snadno, nicméně za deštivé dopoledne jsem alespoň jednu našel. Lehce promočený jsem se v poledne vrátil do hostelu, posvačil, počkal asi hodinku a vyrazil znovu do města.

Tentokrát se počasí změnilo, a začalo pršet ještě víc. Došel jsem na druhý konec centra, a zalezl do řeckého fast foodu, kde jsem si dal oběd. Najednou koukám ven, a co nevidím – sluníčko. Rychle jsem tedy vyrazil a prožil nádherně slunečné odpoledne, se spoustou mráčků ideálních k fotografování.

Musím říci, že jsem prošel centrum města křížem krážem. Nejvíce mě zaujalo pobřeží, s krásným výhledem na oceán, přístavem, parky atd.

Nádherně vypadal i pohled zpět na centrum – na mrakodrapy. Vylezl jsem na nejvyšší kopec, ze kterého bylo krásně vidět na stadion amerického fotbalu, a vůbec na celé město.

Do hostelu jsem se vrátil okolo osmé strašně utahaný, ale spokojený. Den se nakonec povedl, a já ze Seattlu viděl to, co jsem vidět chtěl.

Ráno jsme se probudili v 6, nasnídali se, a vyrazili na trajekt, abychom v 11 hodin vystoupili na našem tajuplném ostrově…

Za tento výlet jsem moc rád – poznal jsem něco úplně jiného – Ameriku. Lidé se tu chovají jinak, ještě mileji, ale řekl bych, že ještě povrchněji. Každý, koho potkáte na pobřeží, vás pozdraví kývnutím hlavy, v obchodech sis  vámi povídají nejen prodavači, ale i ostatní nakupující.

Pravděpodobně to byl můj poslední výlet po severní Americe a docela se povedl. Ale už za měsíc a půl se vydám na výlet nejdelší – zpět domů. A myslím, že tam nějakou dobu zůstanu…

Seattle III. – Boeing factory

Kdosi z naší skupiny dostal nápad, že bychom se mohli jet podívat do továrny Boeingu. Nápad to byl zajímavý, realizace nebyla ani tak složitá – zaplatili jsme rezervační poplatek přes internet, zeptali se v hostelu na cestu – 2 autobusy, a tím to v sobotu skončilo.

V neděli jsme vyrazili okolo 10té hodiny dopolední, nastoupili na autobus 510, který nás zavezl na předměstí Seattlu – do města jménem Everett. Tam jsme zjistili, že nám jede přípoj za necelou půl hodinu. Což nebylo tak špatné. Vzali jsme si jízdní řád, a prohlédli si trasu. A tehdy to začalo.

Autobus o víkendu nezajíždí až k Tour centru v komplexu Boeingu, ale jen k první továrně. To nevadí, řekli jsme si a představili si, že kousek půjdeme pěšky. To by to ale nebyla Amerika, kdyby měla cestu pro pěší.

Řidič autobusu nám řekl, že sice nestaví přímo u Tour centra, ale že to máme kousíček. Vyhodil nás na zastávce, ukázal cestu, a jel si svou cestou. My se vydali po chodníku, který po chvíli zmizel, a my se ocitli na okraji silnice. V tu chvíli jsme měli asi 20 minut do začátku naší prohlídky. Přidali jsme do kroku a dostali se k jedné z budov továrny Boeing. Tam byla ovšem tabule s nápisem Tour center zamazaná – jak nám vysvětlil jeden ze zaměstnanců – přesunuli ji na jiné místo.

Vrátili jsme se tedy zpátky k silnici, a pokračovali dál. V tu dobu už byly naše vstupenky propadlé a já měl pocit, že napíšu na blog, že se mi něco i nedaří.

Nakonec jsme 15 minut po čase naší prohlídky došli do Tour centra, kde nám bez problémů změnili čas prohlídky o hodinu. Byli jsme zachráněni!

Mimochodem komplex je opravdu obří. Tovární haly prý mají takový prostor, že by se do nich dal složit celý Disneyland v Kalifornii. Řekněte wow!

Prohlídka byla velkolepá – po krátkém úvodním filmu jsme nasedli do autobusu, a jeli k první továrně (shodou okolností k té, u které jsme vystoupili z našeho předchozího busu :) ). Viděli jsme výrobu Boeingů 747, 767, 777 a nového modelu, který sice ještě není ani schválený, ale už ho vyrábějí – 787. Pro transport mezi továrnami po celém světě má Boeing vyrobené speciální letadla Dreamlifter, která jsou ještě větší, než běžná dopravní letadla.  Zajímavá je logistika v rámci jedné továrny. Každá hala je rozdělena na dvě části – v první se vyrábějí/montují součástky a v druhé se sestavují konkrétní letadla. Začíná se v zadním rohu, a postupně, jak se letadlo zvětšuje, se posouvá vpřed a vpřed, až je nakonec u vstupních dveří, ze kterých doslova vyletí. Tedy ještě předtím musí přejet po mostě přes dálnici, což se dělá výhradně v noci – když to dělali ve dne, auta na dálnici končila v příkopě, jelikož řidiči sledovali letadlo a ne cestu.

Jinak se trošku začínám bát létání. Letadlo se skládá z 6 milionů kusů součástek, a je sestaveno za 3 dny. Ještě, že domů letím Airbusem :).

V celé prohlídce se nesmělo fotit, což mě trošku mrzelo, ale i tak jsem si to patřičně užil. Několik fotek jsem alespoň pořídil z kavárny v muzeu.

Nazpátek jsme se domluvili na informacích, a objednali si taxi, který po rozpočítání na 8 lidí nevyšel vůbec draze, a za necelou hodinu jsme byli v Seattlu. Taxikář byl cizinec, a nápadně připomínal onoho řidiče z How I met your mother. Cesta s ním byla trošku napínavější, napočítal jsem asi 4 hrubky. Nakonec jsme se ale živí a zdraví dostali do centra a šli si dát rychlou večeři do McDonaldu. 

Související:

• Fotogalerie / Slideshow z celého výletu

11.11. Remembrance day

Dnes si dovolím malou vsuvku do vyprávění o Seattlu. Ráno jsem dospal menší spánkový deficit, a zjistil, že dnes všichni zůstali doma – byl svátek – Remembrance day. Všichni, kteří maturovali z angličtiny, a pamatují si ještě aspoň něco z otázky Feasts and holidays, můžou následující 3 odstavce přeskočit, ti ostatní se alespoň něco dozvědí.

Remembrance day, někdy nazývaný Veterans day, Poppy day, nebo Armistice day, je připomínkou konce První světové války. 11. listopadu, v 11:00, podepsali maršál Ferdinand Foch a německý politik Matthias Erzberger v železničním vagónu příměří, které ukončilo První světovou válku. To, že stejný vagón poté ukořistil Hitler, aby v něm donutil v roce 1940 podepsat příměří mezi tehdy vítězným Německem a poraženou Francií, se už zas tak nepřipomíná :).

A protože mezi vítězné mocnosti První světové války patřila i Kanada (resp. Velká Británie) a USA, a jelikož v první velké válce padlo mnoho jejich vojáků, připomínají si je právě v tento slavný den.

Téměř každý Kanaďan, kterého jsem v posledních dnech potkal, měl na klopě připevněný (umělý) kvítek. Jak jsem se dozvěděl na jedné zajímavé stránce, kvítek symbolizuje květinami pokryté hroby vojáků. Tradice kvítku se datuje už od Napoleonských válek, nicméně do povědomí se dostala až s básní Johna McCrae – In Flanders Fields. 

Vyjeli jsme z domu s dostatečnou rezervou, a k přístavu, kde se konala jedna část ceremonie (druhá se konala před budovou vlády), jsme dorazili včas. Našel jsem si pěkné místo, ze kterého bylo dobře vidět, a zanedlouho ceremonie začala zpěvem hymny a minutou ticha (až potom) za padlé vojáky.

Následovalo 21 výstřelů z děla. 21 je nejvyšší pocta, jakou můžete výstřelem vyjádřit. Pokud byste nechtěli vyjadřovat poctu úplně nejvyšší, k dispozici máte ještě možnosti 17ti a 15ti střel. Ale proč 21? Je to tradice, která pochází už ze středověku, a je ryze praktická – na středověkých lodích bylo pouze 7 děl, které mohly rychle za sebou vystřelit pouze 3 střely. Tak proto.

Střely to byly opravdu velkolepé. Nejenže vždy vyšlehl plamen a objevila se spousta kouře, byly i docela slyšet. Bohužel jsem neměl dostatečný počet rukou na zacpání uší (2/2 byly využity při fotografování), a tak jsem se následující hodinu snažil opět slyšet :).

Jsem rád, že jsem měl možnost se takovéto ceremonie zúčastnit – u nás se nic takového neděje – možná je to proto, že jsme až do rozpadu Rakouska Uherska byli součástí poražených mocností, nebo si více připomínáme Druhou světovou válku.

Související:

• Fotogalerie  / Slideshow
• Remembrance day na Wikipedii
• Báseň Johna McCrae – In Flankers Fields
•  21 střel na Wikipedii

Seattle II.

V Seattlu docela často prší. A fouká vítr a často se mění počasí. Deštník je samozřejmostí, ale vzhledem k větru zas až tak nefunguje. Někdy je prostě lepší bunda a nepromokavé boty. Jinak je ale město na déšť připraveno a tak je na cca 80% chodníku stříška.

Ráno jsme celí natěšení vyrazili na průzkum města, ale co jsme nepotkali – déšť. Naštěstí naše první zastávka byla na Pike Market, známém (nejen) rybím tržišti. Prodej ryb je zde velké divadlo. Rybu si na jednom místě  objednáte, prodavač jí hodí přes půlku sálu kolegovi, ten chytí, připraví, dá do sáčku, hodí zpět kolegovi, vy zaplatíte, a kromě ryby máte podívanou na 10 minut :).

Další zastávka byla unikátní – navštívili jsme první kavárnu Starbucks na světě. Podle Wikipedie byla tato prodejna otevřena v roce 1971, a není úplně první, nicméně se tak tváří. My z Evropy jsme zvyklí na trošku starší pamětihodnosti, ale což :).

Vzhledem k větru, který neustále zesiloval, jsme po chvíli procházky zašli do obchodu s oblečením, kde jsme kvůli ženské části výpravy strávili zhruba hodinu. Když jsme opět vyšli ven, byli jsme mile překvapeni – přestalo pršet. Navštívili jsme architektonicky velmi zajímavou stavbu místní knihovny, dokončili  prohlídku okolí, a vydali se autobusem do opačné části města, kde je rozhledna “Space needle”.

Autobusy jsou v Seattlu ještě zvláštnější, než kdekoli jinde. Největší zajímavostí je to, že se platí až při výstupu. Část trasy je navíc zdarma, takže to turistovi vnese do cestování více zmatku, než užitku. Takže jsme nakonec ne(za)platili, no.

Park okolo Space needle bych přirovnal k našemu parku Juldy Fuldy. Chyběla by tam stále ještě věž, to by se ale dalo vyřešit přenesením žižkovského vysílače a létajícího talíře.  Přidejte kočkolotoče, divadlo, a jsme doma. My měli neuvěřitelné štěstí, že se obloha roztáhla a na obloze myly jen drobné mráčky. Viditelnost byla úžasná, a tak jsme nahoře strávili přes 30 minut. Pohledy na mrakodrapy byly vážně úchvatné!

Den se pomalu chýlil ke konci – přeci jenom je listopad a stmívá se ve 4, a tak jsme se pěšky vydali směrem nazpět. Diváci The Big Bang Theory jistě vědí, že Penny pracuje v restauraci jménem Cheesecake factory. A právě do takovéto restaurace jsme se vydali. Zážitek to byl opět velkolepý – dort byl strašně dobrý, až jsem se (!!) přejedl.

Večer následovala večeře v restauraci, a my se těšili na další den – prohlídku továrny Boeingu.

Související:

• Fotogalerie / Slideshow z celého výletu
• Starbucks na Wikipedii

Seattle I.

Čas utíká, a naše studium, stejně jako náš pobyt ve Victorii se pomalu blíží ke konci.  Signalizuje to i “Reading break”, tedy studijní skoro týdenní volno, které máme právě v tomto týdnu.

Někteří ho pojali více cestovatelsky a odletěli na Hawai, popřípadě do Californie. Já se rozhodl pro kompromisní řešení a spolu s sedmi spolužáky odcestoval do nedalekého Seattlu (USA, stát Washington). 

Mezi spolužáky byli tací, se kterými jsem byl na prvním velkém výletě do Vancouveru (Němci Andrea a Felix), ale i tací, se kterými jsem se vlastně potkal úplně poprvé (Francouzky Delphine a Jullie).

Cestovali jsme jednoduše – z downtownu  Victorie do downtownu Seattle jezdí přímý trajekt Victoria Clipper. Oproti trajektu, který jezdí z Victorie do Vancouveru se liší zejména velikostí a způsobem jízdy. Clipper je opravdu mnohem menší (cca pro 300 cestujících), a je docela rychlý. Dokáže cestovat až rychlostí 30 uzlů. Nevím jak vy, ale já 30 uzlů zauzluju tak za 3 minuty.

Výlet byl naplánován na celkem 5 dní, což, vzhledem k značně demotivujícímu jízdnímu řádu Clipperu (jezdí jen večer směr Seattle a jen ráno směr Victoria) byly nakonec 3 dny ve městě.

Vyrazil jsem v pátek odpoledne, za značně deštivého počasí, takže jsem do stanice trajektu přišel lehce promočený. Možná to ale pomohlo imigračním úředníkům USA, kteří si jen vzali moje otisky prstů, vyfotili si mě, a pustili mě k nalodění na trajekt. Nebo tedy spíš na trošku větší člun.

Cesta trvala asi 2:40, pokud počítáme i vylodění a vstupní imigrační proces. A ani jsem nebyl překvapený, že pršelo. Náš hostel byl kousek od přístavu, a tak jsme vytáhli deštníky a vydali se na cestu. Na rozdíl od Victorie a Vancouveru, Seattle je docela pěkně hornatý. Příjemná a zajímavá změna!

Po check-inu v hostelu jsme se vydali na (zaslouženou) večeři do místního minipivovaru, a unaveni šli po půlnoci spát.

Související:

• Fotogalerie / Slideshow z celého výletu

Učím se a baví mě to?

Semestr se pomalu přehoupnul do své poslední části – zbývají nám 3 týdny školy, týden reading break a cca 17 dní zkouškového. A mě to připomnělo, že bych se na blogu mohl věnovat tomu, proč jsem sem vlastně (primárně) jel.

Disclaimer: Zase nechci, aby to vypadalo, že na UVIC je vše super a na VŠE je vše špatně. Do Prahy se například těším do Italské menzy, tady ty hamburgery se nedají furt jíst :).

Škola

Škola je tu jiná. Hodně jsem toho popsal tady, tady a vlastně nejvíc tady. Hlavní změna, ze které jsem byl překvapen, byla, že se tu mluví a učí v angličtině. To u nás na VŠE až tolik nemáme.

Nakonec to dopadlo tak, že máme s Vojtou 4 předměty. Základy marketingu, Marketingové komunikace, Obchodní angličtinu a Business a internet. Více se o nich rozepíšu na jejich konci, teď můžu říci jediné, a to že čtyři předměty stačí.

Stejně jako na VŠE se zde dělají případové studie a semestrální práce, na rozdíl od VŠE je ale opravdu někdo čte, a tak se většinou stane, že se vám po týdnu (!!! – vykřičníky jsou zde jako zdůraznění velmi krátkého období – pozn. studenta VŠE) vrátí práce plná barevných komentářů a oprav.

Práce jsou koncipované pro team až 5-ti lidí. Narozdíl od VŠE však UVIC počítá s tím, že se studenti budou chtít sejít ve škole, a tak je zde mnoho malých místností určených pro skupinové učení, nebo meetingy. Užitečné!

Hodnocení prací je také zajímavé. Byl jsem často zvyklý, že včasně odevzdaná práce = 95-100% hodnocení. Tady to tak úplně není. Na můj nejoblíbenější předmět Business a internet jsme s Vojtou připravovali kampaň neziskové organizace pro sociální sítě (Facebook, Twitter…). Mým znaleckým okem, vycvičeným dlouholetou praxí, zkušenostmi, a přehledem, jsem naši práci ohodnotil jako zdařilou. Naše vyučující, která má obdivuhodné znalosti a přehled v oblasti internetu a IT vůbec, si to také myslela. Nicméně, dostali jsme, 83 bodů ze 100. Když jsme se pak ptali kolegů, říkali nám, že to je opravdu vynikající hodnocení…

Testy

A testy. Testy píšeme jen z Fundamentals of Marketing (Základy marketingu) a dnes jsme psali z Marketing Communications (Makretingové komunikace). U základů marketingu se jedná o přepadové testy, některé byly z části multiple choice, z části rozepisovací. Jako Asistenta pro informatizaci v exilu mě potěšilo, že ke zpracování používají také skener, a také bublinové archy, nicméně ty jejich vypadají tisíckrát propracovanější.

Multiple choice mi dávají hodně zabrat, protože jde o rychlé pochopení textu, což je občas problém. Ale stále se držím na dobré bodové hranici…

No a z Marketing communications byl test formou eseje a případové studie, a i když ještě nevím výsledek, není nic, co bych mu mohl vytknout. Popsal jsem víc jak 7 stránek. Test propojoval velmi pěkně teorii (z přednášek i knihy) s praxí (uveďte příklady…). Případová studie pak ukázala, co jsme se v kurzu opravdu naučili. Měli jsme uvést na trh nový druh žabek, bez řemínku. Připravit 2 skupiny na které budeme cílit, napsat klíčové zprávy, a další.

Ačkoliv výsledek ještě nevím, a nebudu vědět do 14ti dnů (mezitím je týden Reading break), test se mi docela líbil, a bylo by docela pěkné, kdyby takových testů bylo v mém životě více. Určitě jsou přínosnější než bazírování na teorii, kterou člověk bez vazby na praxi asi nevyužije.

Hoří!

… a tím nemyslím tu epizodu, kdy v noci 10 vteřin houkal plnou hlasitostí fire alarm, a ani Vojta, ani já jsme se neprobudili :).

Hoří Heršpická hospoda Olympijský oheň. Tedy on hořel už nějakou dobu, ale dnes hořel jen pro nás.

Začalo to 22. října, pochopitelně v Olympii, v Řecku. Odtud putoval do Athén, kde jej převzali zástupci z Kanady, a letadlem převezli do Vancouveru. Odtamtud byla pochodeň převezena trajektem na náš ostrov – Vancouver island, kde bude následující dva dny. A právě ve Victorii se konal první den oslav.

Už od začátku týdne bylo vidět na sloupech, vedoucích po trase ohně, oranžové značky s číslem. Docela by mě zajímalo, jak dlouho tam zůstanou.

Cesta světla ohně

Na místo jsem přišel velmi brzo – šel jsem si koupit plzeňské pivo do liquor store, a chytil jsem dřívější autobus. Na místě postávali asi tři lidé a cca 4 policejní vozy. Tedy na místě – jedná se o dlouhou ulici McKenzie avenue, po které jezdíme takřka denně do školy. Prošel jsem se okolo a udělal pár fotek “před obřadem”, potkal několik policistů a na otázku na co čekám, odpověděl – na oheň. Kupodivu mě neodvedli v želízkách, ale řekli mi, kde oheň zrovna je, a kde zhruba bude probíhat start ceremonie.

Policisté

Spolu s postarší místní babičkou jsem se přesunul na ono místo, abychom následující půl hodinu vyčkali na 10 vteřin ohnivé slávy. Paní babička vyprávěla, že v průvodu poběží její známá, vysloužilá sportovkyně, takže ji musí vyfotit. Dozvěděl jsem se taky, že jednou z běžců bude i postižená slečna, které již nezbývá mnoho let života, ale běh s pochodní si nenechá ujít.

Divačky

Na místo se pomalu scházely davy lidí, s nimi i Vojta, Robyn, pes Gimli a Chris a Denis (děti). Zaujal jsem bojovou pozici, díky které jsem měl dostatečný prostor vidět jak roztleskávačky (ano, i olympijská pochodeň má své roztleskávačky, a ano, pěkné), tak i běžce s ohněm.

Běžec s ohněm, McKenzie ave, Victoria, Kanada

Co říci závěrem? Pohled to byl, musím říci, zajímavý, intenzivní, a krátký. Trval cca 10 vteřin, za které se mi podařilo udělat několik desítek fotek, některé nejsou ani tak nepovedené. Najdete je dole v galerii.

Mimochodem jedna z fotek dodávky s hosteskami byla moje desetitisícá fotka s tímto foťákem. Gratulujeme.

A úplným závěrem zmíním, že to byli Češi, kterým se poprvé podařilo oheň uhasit. Bylo to ale v roce 1936, jako protest proti Německu, takže se to asi nepočítá :).

Více:

• Fotogalerie / Slideshow
• Zažehnutí ohně na oficiálních stránkách Olympiády
• Ohnivá cesta interaktivně 
• Oheň jako první uhasili Češi, roce 1936

Můj (ne)všední den

Protože je stále více dní všedních, prvoměsíční opojení novotou opadlo, druhoměsíční také, a já se opět posunul do (ne)všedních kolejí, napadlo mě že bych mohl popsat svůj všední den. Určitě se aspoň trošku liší od dnů v Praze, takže doufám, že to bude zajímavé čtení…

Obykle (kromě úterý) vstávám mezi osmou a devátou hodinou. Vojta je ranní pták ptáče, takže už je 2 hodiny vzhůru, ale já si rád pospím. Dům má dvě poschodí, náš skromný pokojíček se nachází v horním patře a jídlo ke snídani obvykle v patře spodním. Ještě v polospánku se plížím po schodech, v dolní kuchyni ukořistím nějaké corn-flakes a (odstředěné :( ) mléko.

Mikrovlnka mi popřeje “Enjoy your meal” a já si teplé mléko s cereáliemi odnesu nahoru k jídelnímu stolu. Zde si čtu na notebooku zprávy,píšu si s blízkými, a řeším maily – když je u nás 9, v Čechách je 18. Potom se obvykle věnuju učení, nebo čtení něčeho zajímavého – Chris mi půjčil Eragona, doufám, že ho dočtu do Vánoc!

K obědu si dávám toast, nebo sandwich, případně nějaké zbytky z večeře. Následuje drobný odpočinek.

Autobus, obvykle doubledecker, mě odveze skoro ke škole – obvykle jednu zastávku před ni a já jdu do posilovny. Posilovna je super, už jsem o ní psal. I když tu hrají “pravý emerický punkrock”, který mám sice rád, ke cvičení si radši pustím něco víc “tuc-tuc”.

Po posilovně běžím do školy, pozdravím králíky, obvykle mám jednu hodinu (1,5 hodiny). O škole jsem se už rozepisoval, a protože stále pokračuje, určitě zase napíšu.

Večerním autobusem se s Vojtou vracíme zpátky domů, po silnici jede spousta Kanaďanů vracejících se z práce, v domech je vidět rodiny připravující večeři. Mmm večeře. Ta naše je velmi různorodá. V neděli máme home-made pizzu, v úterý mexickou kuchyni, ve středu přijíždí Andrew a Angelique na sezení s Jeffem, a protože Andrew vlastní firmu co dováží grillované maso, máme vždy nějaké leftovers, obvykle nejlepší maso, co jsem kdy měl (ano, počítám i to, co sám ogriluji :) ).

Vždycky máme salát, tedy zelený salát, okurku, rajčata, slunečnicová semínka, a bílý sýr. Zalito zajímavou zálivkou, která mi doteď strašně chutná.

Večer pak hrajeme s Jeffem a/nebo dětmi Osadníky z Katanu, nebo Carcassone. Od deseti se věnuju opět práci, nebo konverzací – v Čechách je brzo ráno. A pak zase na kutě. A další den znovu, jako křeček v běhacím kole :)…

Canadian Rockies III – Ještě větší zima jako v Kanadě

Procházkou u Bow lake náš den samozřejmě neskončil. Řidič Fred nás zavezl do městečka Banff, kde jsme se ubytovali v celku luxusním hotelu.  I náš průvodce Clyde se divil – nejen tomu, že jsme u tohoto “on budget” výletu dostali tak luxusní hotel, ale i proto, že on a ostatní průvodci museli bydlet naproti v levnějším hotelu :).

Večeře probíhala v nedaleké restauraci, a docela mi chutnala, nicméně, jak jsem se dozvěděl později, ostatním asiatům tak moc ne :). Následovala návštěva místního clubu, kde jsem ochutnal místní pivo, a pak jen krátký spánek.

Ráno jsme v –20ti stupňovém mrazu naskákali do autobusu, nasnídali se, a vyjeli k jezeru Minnewanka. Projížďka na lodi má své kouzlo, ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli i v –20ti. Když ale začalo vycházet slunce a vrhalo stíny na okolní hory, zahřál mě pocit krásných výhledů natolik, že jsem vylezl ven z loďky a fotil o-sto-šest.  Málem jsem sice umrzl, ale výsledek snad stojí za to.

Po nádherné, ale mrazivé projížďce jsme zamířili zpět do Banff. Aby krásných pohledů nebylo dost, nechali jsme se vyvézt lanovkou na Sulphur mountain, a v menší vánici došli na pozorovatelnu. Pohledy byly opět úchvatné, ale musím přiznat, že jsem byl rád, když jsem seděl v lanovce dolů. Kabinu jsem sdílel se Saudským Arabem Hassanem, který je strašně ochotný a milý. Vyprávěl, že když přiletěl do Kanady, byl asi 3 hodiny vyslýchán na imigračním. Také jsem se dozvěděl, že u něj doma stojí benzín 50 centů.

V Banff jsem se oddělil od skupinky a prošel si malé městečko křížem krážem. Oběd proběhl v McDonaldu, a jak napíšu dál, nebyl to poslední hamburger v onen den.

Odpoledne jsme vyrazili na jednu z největších atrakcí Rockies – Lake Louise. Jezero se jmenuje po princezně Louise Caroline  Albertě, dceři královny Victorie.  U jezera se nachází hotel, který vypadá asi jako kombinace Labské boudy, Interkontinentalu a Grandhotelu Pupp. Voda má asi 5 stupňů a brzo zamrzne. Průvodcovu radu – nekoupejte se jsem vzal docela vážně, což se ovšem nedá říci o Mexikánovi Josém, který tam zahučel až po pás.

Nicméně – i krásně tyrkysově zbarvená voda a ohromující vrcholky hor se časem okoukají, a tak jsme se vydali na cestu do městečka Golden, kde jsme měli strávit poslední noc. Čekalo tam na nás barbeque,a  vzhledem k tomu, že to bylo o poznání níže než zbytek Rockies, i mírné klima, které zaručovalo 0°C. Závěr patří soutěžní otázce, kolik jsem snědl za tento den hamburgerů. První správná odpověď bude odměněna fotografií s podpisem.

Zobrazit místo Rocky mountains na větší mapě

Související:

• Fotogalerie / Slideshow z celého výletu
• Fotogalerie z tohoto dne
• Mapa výletu

Canadian Rockies II – Zima jako v Kanadě

V Kanadě je zima. Jenže Kanaďanům to nevadí, a tak si v klidu pijí ice tea s kostkami ledu, nebo vychlazené pivo. Doma skoro netopí, a i v době kdy bych si já vzal zimní bundu nosí žabky.

Takže nás vlastně ani nepřekvapilo, že pokoj v prvním hotelu nebyl vytopený. Naštěstí měl radiátor i větrák, a tak jsme si brzo zatopili. A usnuli.

Druhý den ráno jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Hned jak jsem vyšel z hotelu směrem k autobusu, něco mě praštilo. Zima. A to jsem ještě nevěděl, že to bylo nejteplejší ráno.

První dominantou Rockies pro nás byla hora Mount Robson. Dle průvodce jsme měli docela štěstí – hora je obvykle zahalená v mracích – tentokrát však byla krásně viditelná. Protože nás ale čekal dlouhý den, vydali jsme se dál.

Dalším cílem bylo malé horské městečko Jasper. To už jsme si ale museli změnit hodinky o hodinu napřed – překročili jsme hranici časového pásma. Zajímalo by mě, jestli jsem mohl cítit jet lag i z hodinového posunu :). V Jasperu žije asi 5 000 obyvatel, a kromě obchodu s nejlepším sandwichem, krásném výhledu na hory a nádraží zde nic moc není. Mimochodem, kanadská železnice je opravdu vtipná. Za lístek po Rocky mountains by ctihodný cestovatel zaplatil 2000CAD. A to se vyplatí.

Postupně, jak jsme stoupali výš a výš, přituhovalo. Řeky už nebyly tekucí, ale spíš zamrzlé, nebo v nich aspoň plavaly kry, hory už nebyly lehce zasněžené, ale hodně zasněžené. Jediné, co bylo čisté, byly silnice. Udělali jsme si hodinovou zastávku u Athabasca Falls. Vydal jsem se přes most na druhou stranu,a  spatřil ledové království. Ačkoliv to byly docela malé Vodopády, musím uznat, že stály za to. Jaké asi musí být Niagarské?

Trošku nás tlačil čas, ve 14:00 jsme měli být u stanoviště sněžného busu jedoucího na ledovec. Nakonec jsme to krásně stihli, a nemuseli jsme jet ani nijak rychle.

Athabasca glacier je malá část velkého ledovce Columbia icefield, který má přes 325km2 a je vysoký od 100 do 365m. Je dokonce vidět z vesmíru, tak ať mi Radka neříká, že mě neviděla z letadla! Na část ledovce se dá jet speciálním sněžným autobusem známým pod jménem Ice explorer. Jedná se o bus na obřích pneumatikách, z nichž každá stojí přes 5000CAD :). Tímto křížencem tanku, autobusu a ledoborce jsme dojeli na malou část ledovce, která je specielně upravená pro to, aby se tam turisté mohli projít a nezapadli 2 metry pod zem. Sníh jsem už párkrát viděl, a tak jsem se neúčastnil hromadných orgií typu – jupí sníh :), ale vydal se fotit okolí. Z ledovce byl nádherný výhled, a tak se snad aspoň pár fotek vydařilo. 

Po mrazivé vyjížďce nás čekalo ještě asi 200km do města Banff. Cestou jsme se zastavili u Bow lake, nádherného jezera se zeleně zbarvenou vodou. Poblíž jezera se nacházel nádherný dům, a celé to působilo krásně Kanadsky, ve spojení se zasněženými vrcholky hor…

 

A to je pro dnešek vše :).

Související:

• Fotogalerie / Slideshow z celého výletu
• Fotogalerie z tohoto dne